Tyto výroky mají charakter mýtu. Mýty vkládané (implementované) do vědomí lidí vytvoří ve vědomí lidí jakousi kostru – skelet obrazu společnosti, který je falzifikátem. Na vytváření těchto mýtu se podílejí zpravodajské služby, zkorumpovaní a konformní akademici, politici a na konci tohoto řetězce tvoření mýtu jsou média.  Těch, kteří vědí, že tvoří mýtus odvádějící lidi od reality je malý zlomek.  Neustálým opakováním mýtu v médiích, ve veřejném prostoru a vzdělávacím systému se neustále upevňuje ve vědomí lidí, narůstá jeho neotřesitelnost. S fenoménem nabalující se sněhové koule stále více lidí věří v pravdivost daného mýtu.  

V sérii článků se pokusím demytizovat některé mýty, kterými je česká společnost sycena a jsou součástí jejich vědomí.

V mediálním a veřejném prostoru se pravidelně opakuje tvrzení „Socializmus je nereformovatelný“. Stálým opakováním se toto tvrzení stalo mýtem, který diskredituje vizi socialistické společnosti v politické soutěži. Nikdy tento výrok není podložen jakoukoliv analýzou či logickým zdůvodněním. Reforma značí změnu, tedy reformovat znamená provádět určité změny a tím měnit výchozí stav. Chceme-li se tímto mýtem zabývat, nevyhneme se otázce, o jakou reformu či reformovatelnost se jedná? V podstatě může jít o dva druhy reformovatelnosti.

1. Autor výroku má na mysli obecně reformu neboli jakoukoliv změnu bez vymezení jejího obsahu,
   
2. Autor výroku má na mysli konkrétní představu změny socializmu, jeho reformy, která však z podstaty socializmu není realizovatelná. Ovšem vzhledem k tomu, že výrok o nereformovatelnoti socializmu nikdy neobsahuje konkretizaci případné reformy, nelze vyloučit, že každý autor výroku má na mysli jinou reformu a jinou nereformovatelnost. 
   

Dalším problémem ve vztahu k mýtu je dvojí možný výklad pojmu socializmus. Může jít o vizi, teoretickou koncepci uspořádání společnosti anebo také o konkrétní společnost v čase a prostoru, která se buď sama deklaruje jako socialistická či je za takovou označována jinými.  Podstatný je dále vztah mezi vizí a konkrétní společností, kdy reálná společnost stále zaostává za teoretickou vizí.  Z definiční podstaty je socializmus přechodovou fází vývoje společnosti na cestě od kapitalizmu ke komunizmu a je proto ve stavu trvalé reformy. Mýtus, že „socializmus je nereformovatelný“ je proto logický a teoretický nesmysl, vyplývající z nevzdělanosti jeho autorů a šiřitelů. 

Je zde však háček, jehož autorem je Karel Marx a tím je třídní boj. Karel Marx si byl vědom, že kapitalistické elity se nebudou chtít vzdát svých privilegií a udělají vše pro to, aby socialistická společnost nikdy nevznikla. V Rusku na samém počátku bolševické revoluce spustily proti nové společnosti občanskou válku a po vítězství bolševiků se stalo Rusko obětí široké mezinárodní vojenské intervence. Za dvacet let mezinárodní kapitál nasměroval na Sovětský svaz nacistické Německo a výsledkem byly desítky milionu mrtvých.  To jsou viditelné útoky na vznikající socialistickou společnost, které byly po celou dobu existence doprovázeny operacemi zpravodajských služeb a propagandistickou-psychologickou válkou.  

V pojetí Karla Marxe se útoky a snahy o zabránění vzniku a rozvoje socializmu předpokládá a ukládá politické straně a politikům těmto útokům v třídním boji čelit. A zde vzniká Skylla a Charybda budování socialistické společnosti. Rozpor mezi cílem a prostředkem. Pokud se nebude rodící společnost kapitalizmu bránit, velmi rychle zanikne. Když se bude bránit, je nebezpečí, že těmito aktivitami zdeformuje, pošpiní a destruuje cílovou společnost. Nalezení optima v třídním boji je klíčový problém v počátcích socialistické společnosti. 

S kategorií reformy jsou spojena šedesátá léta vrcholící Pražským jarem. V té době se objevila kategorie reformní komunisté a reformy Pražského jara. Tyto reformy byly typickým průnikem mezi konkrétním stavem společnosti a vizí socializmu. Reformy šedesátých let se odpoutávaly od pragmatizmu předchozího období a vracely se ke kořenům a k podstatě socialistické vize. Zdálo se, že se společnost i vyrovná s chybami až zločiny předchozího období, avšak do reformních společenských procesů přišel zásah zvenčí. Vojenská intervence do Pražského jara bývá využívána k tvrzení, že „socializmus je nereformovatelný“. 

V čem je tato interpretace pomýlená? Překvapivě na společenských procesech šedesátých let není ukazováno, že socializmus projevil schopnost odhalit, odsoudit a vyrovnat se s minulostí, která společnost odváděla od principů socializmu. Konec reforem Pražského jara nevyplynul z podstaty socializmu, naopak tvrdě socializmus poškozoval. Vojenský zásah nevycházel z idejí socializmu, ale z velmocenských zájmů Sovětského svazu a z mezinárodní situace studené války, hrozby jaderného konfliktu a rozdělení světa do dvou vojenských bloků. K pochopení pozice Sovětského svazu pomůže připomenutí, že W. Churchill již k 1. 7. 1945 plánoval útok na Sovětský svaz s pomocí divizi nacistického wehrmachtu.  
 

Srpnem 1968 skončil spontánní přirozený politický a společenský vývoj v Československu a zmizel prostor pro reformy.  Se stavem společnosti před listopadem 1989 se málokdo ztotožňoval, včetně vysokých funkcionářů KSČ. Lidé měli různé představy, jak by se měla společnost vyvíjet, ale kdyby v listopadu měli možnost nahlédnout na společnost v roce 2024, málokdo, s výjimkou 1 % nejbohatších, kteří vlastní 36 % majetku, by takovou společnost akceptoval. Lidé chtěli vývoj pozitivním směrem, chtěli pokrok, avšak nastal naprostý úpadek, společenská regrese s nebezpečím zániku národní a státní existence.  Vrchol české společnosti vidím v šedesátých letech a vůči normalizační společnosti jsem byl značně kritický. Po 34 letech kapitalizmu se stal můj pohled na normalizační společnost mnohem shovívavější.