Splývají zde přitom dvě rozdílné věci: Motiv „orientální despocie", který se ujal, když v 19. století Evropané porovnávali své země s říšemi, kde byl stále ústředním uzlem vládnutí rozsáhlý dvůr a společnost byla značně rozvrstvená, přičemž ve spodních částech byli rolníci přivázáni k půdě, něco, co ze Západ.

Druhým byl motiv krvelačných Mongolů. Ti ale neměli téměř nic společného s obrazem hierarchické despocie, naopak, podobně jako jiné stepní kočovné národy byly dost rovnostářskou společností. (Mimochodem, ukrutní uměli být, při dobývání, i když na svou dobu nebyli výjimkou, ale při vládnutí byli mimořádně politicky, nábožensky a kulturní liberální. Ne nadarmo v jejich říši kvetly různé druhy křesťanství, islám, tengrismus, judaismus, i místní kultury.

Hlavně ale samotný vzestup Ruska je velmi úzce spjat s jeho europeizací. To, co z něj udělalo velkou říši politicky i kulturně, byla vždy období masivních snah „stát se Evropou" (i rozsáhlé kolonizační úsilí, které vedlo k vytvoření největšího státu dneška, by po konci 17. století už bylo zřejmě sotva možné bez přijetí evropských forem správy impéria).

Bez toho by Rusko nebylo Ruskem jak ho známe.

Jistě, v Rusku dodnes lze vnímat vliv mongolských a turkických kmenů. Nejvíce v jazyce - výrazy, které se spojují buď s obchodem a peněžním hospodářstvím (mongolská říše měla velmi dobře rozvinutý obchod, daňový systém a finance) nebo s chovem zvířat či tržnictvím mají často mongolský, případně turkický původ: деньги (peníze), таможня (celnice, celní správa), казна (pokladnice), лошадь (kůň), амбар (stodola), базар (trh), сундук (truhlice)...

Mongolové ovlivnili kozáckou kulturu (jelikož kozáci byli ve značné míře obyvatelé, kteří přešli na „tatarský" způsob života, v hraničních regionech) i další věci. Mimochodem, i u nás známý zvyk nepodávat ruku přes práh má podle všeho mongolský původ. Podobně jako vyhazování člověka do vzduchu, když ho chceme vyznamenat.

Podobně celá řada významných ruských osobností měla dávný mongolský či turkický původ: Kutuzov (qutuz je po turkicky divoký nebo bláznivý), Turgenev (türgen je rychlý, obratný), Bulgakov (bulgaq - mávat). Rimskij-Korsakov (qorsaq je druh stepní lišky), Godunov (gödön - hlupák), Čadajev, Tuchačevskij, Bucharin, Kandinskij, ale také slavné aristokratické dynastie jako Šeremetjevovi, Stroganovi. (Mongoli samotní vznikli částečně z turkických příměsí a při tažení na západ se spojovali s turkickými kmeny, které ovládaly stepi střední Eurasie po staletí, podobně jako před nimi protoíránské kmeny.)

Mimochodem, několik ze zmíněných slov se používá i v ukrajinském jazyce a například Gogol, kterého si rádi přisvojují „antimongolští" Ukrajinci měl částečně tatarský původ.

Bez ohledu na tento vliv se Rusko na stepní kultury po skončení mongolských chanátů nijak neorientovalo a kulturně jimi bylo málo ovlivněno. A speciálně od začátku 18. stol. se prudce snažilo europeizovat.

Vždyť to zná každý v historii trochu sečtělý člověk: Pjotr Alexejevič, později zvaný Velký, se vrátil z velké výpravy po Evropě, kde nasával evropské poznatky v oblasti techniky, ale také politické a kulturní zvyklosti. A zrušil bojary, včetně jejich privilegií, aristokracii dal evropské názvy (graf jako hrabě a podobně) a učinil z nich dvořany, čili přímé služebníky dvora a koruny. Svlékl je z orientálních kaftanů a přikázal ostříhat „orientální" brady - kterým se to nelíbilo, ostříhal je sám. Nové hlavní město nechal vystavět na místě obchodních (hanzovních) tras se západní Evropou a k jeho vystavění pozval západní architekty.

Podobně postupovali jeho následovníci, mimořádně úspěšně například Kateřina Velká (jinak Němka). Mimořádně podporovala rozvoj věd, takže ze Západu pozvala špičky matematiky (Euler) a podobně. Totéž v oblasti umění, koncem 18. století v Rusku skládali opery a vytvářeli balet pozvaní Italové a Francouzi.
(Pro úplnost, za Kateřiny se pěkně skloubilo to snažení o europeizaci a tradice Ruska jako „následovníka" Byzance, která fungovala již od pádu Konstantinopole. Proto Němka Kateřina v rámci této tradice po porážce Turků na územích poblíž Černého moře zakládala města s „řeckými" názvy a zvala sem řecké, přesněji pravoslavné obyvatelstvo z Osmanské říše: Oděsa, Cherson, Mariupol, Sevastopol, Simferopol...).

Tyto novoty neprocházely bez protestů. I Petr i Kateřina se ale ke svému lidu uměli stavět s otcovskou a mateřskou něžností: například skupiny rebelů, které šířily konspiraci o tom, že Petr je buď koupen Západem nebo přímo převtělený Satan (opravdu, tak to šířili) a chystali se ho svrhnout, nechal Petr potrestat holemi a kyjemi. Rebelové pochopili a své vůdce pak i sami podřezali. 

Podobně Kateřina nechala trochu tvrději, ale s určitou laskavostí, potrestat aristokraty, kteří se stavěli proti její očkovací politice. A tak, dokud se proti ní hodně frflalo, i proti její „německé" (rozuměj evropské) politice, nahlas se proti ní stavět moc neodvážili, za ty modřiny a krev to nestálo.
(Od té doby se stalo Rusko dost liberálně změkčilé: Například během pandemie se jen přijaly zákony hrozící mnohaletým vězením lidem šířícím paniku konšpi teoriemi - pokud by jeden zmocněnec působil ne v jisté malé zemi, ale v Rusku, byl by s největší pravděpodobností. tradičnější, ostřejší fyzické násilí, maximální hrozba obuškem.)

Jistě, už v 18. století si někteří dělali legraci z těch, co to přeháněli s evropskými manýry, byly z toho různé divadelní satiry. A v 19. století naplno vypukly spory o to, nakolik má být Rusko evropské a nakolik si zachovat svou „ruskou duši". Ale to je právě pointa toho vývoje. Europeizace dala zemi masivní kulturní impuls, a ta konfrontace domácího a importů vedla k masivnímu rozmachu toho, co dnes vnímáme jako obrovská ruská kultura: Rusové produktivně převzali západní hudební vzory a udělali z nich „ruský" balet a ruskou operu, vzali literární formu, kterou do konce 18. století téměř neznali, román, a vytvořili z ní jeden ze svých největších přínosů světovému umění..

Zatímco koncem 18. století ruských aristokratů na jejich Grand Tour (evropští aristokraté tehdy jezdili na jakési „poznávací" výlety do severní Itálie i jiných koutů „rozvinuté" Evropy, jmenovalo se to Grand Tour) vítali s překvapením, že se vůbec na Západě umí domluvit, v první polovině 19. století už užaslí západní hosté obdivovali lesk a ostrovtip petrohradských salonů, kde hostitelky plynule konverzovaly v 5-6 jazycích a literáti jako Puškin recitovali brilantní díla v "nověobjeveném" ruském jazyce. (Aristokraté do začátku 19. století mezi sebou mluvili zejména francouzsky a ruštinu většinou ovládali, pokud vůbec, na úrovni primitivních vět, aby se domluvili se služebnictvem, ale byly rodiny, kde se až do konce 19. století rusky nemluvilo. Každopádně po invazi Napoleona aristokracie, která invazi přežila v těsnějším životě s poddaými než dříve, protože společně bojovali, léčili se, umírali v masovém měřítku, začala objevovat a obdivovat ruský jazyk, lidové zvyklosti, to vedlo například k rychlému rozvoji ruštiny jako literárního jazyka.)

Jistě, politicky bylo Rusko „nezápadní" v tom smyslu, že absolutistický stát neměl protiváhu v nezávislé aristokracii ani v silné kupecké třídě, a mnohé mezilidské a sociální zvyklosti a práva zůstaly „východní", protože země si dlouho zachovávala nevolnický systém.

Ale právě proto tam byl vždy silný ten proud přebírání západních zvyklostí a pokud konfrontace, tak většinou velmi produktivní.
To trvá dodnes. Dnešní režim je mimořádně „prozápadní", ačkoli si to lidé oslepení propagandou i jedné i druhé strany neumějí kvůli pár hlasitým výkřikům uvědomit. V právu, v politice, v hospodářství dnešní Rusko kopíruje nikoli moderní čínské, ne staré mongolské vzory ale Evropu.

Zůstává kulturně v mnohém své a proto v mnohém vítaným protipólem některých prvků „Západu" (ostatně, také nic nového, již před dvěma sty lety ruské elity v mnohém Západ obdivovaly, na druhé straně při návštěvě západní Evropy také kritizovaly tamní materialismus, přetvářku, teatrálnost a podobně – opravdu nic nového).
Vytahovat hlouposti o mongolském dědictví může být zajímavé opravdu maximálně tak na úrovni té nejprimitivnější propagandy, u banderovců.

Nikdo civilizovaný by se do toho neměl pouštět.

Rusko je v mnohém osobité, jiné než Západ, a civilizačně je to užitečné. Přesně ve stejném duchu, jako ta ruská osobitost již dvě stě let obohacuje Západ přes své umění.

Zároveň je Rusko v mnohém i „západní“, mnohem více, než Čína, Indie či Indonésie.

I proto bylo neuvěřitelnou hloupostí hluboko si s Rusy v posledním čtvrtstoletí přetrhat vztahy, což v posledních letech graduje přes neuvěřitelně tupou propagandu. Válka je válka, při tomto tématu je konfrontace do značné míry pochopitelná, na politické úrovni, ale je zcela neobhajitelné, pokud se do toho mísí ještě i kulturní propaganda čistě namířená proti Rusům a Rusku.

Je to na škodu Rusů i nás zde na Západ.

A proto je třeba se té propagandě tvrdě postavit a snažit se o co nejrychlejší zlepšení vztahů.