Hlas vysoce postaveného člověka, někoho, kdo je takříkajíc součástí politického establishmentu. Ten hlas zpochybnil po třiadvacet let úpěnlivě budované paradigma.

Vicekancléř prezidenta republiky Petr Hájek ve své poslední knize Smrt v sametu těch paradigmat zbořil mnohem více a paradigmata nová zase předložil místo nich. Uvažovat v jejich souvislostech může pro některé lidi znamenat úplně nový pohled na minulost, současnost a svět kolem nás. Vzhledem k dnešnímu státnímu svátku mne však nyní zajímá především to, co Petr Hájek napsal na adresu "sametové revoluce".

"Nikdo si nesměl položit otázku, PROČ vlastně režim tak náhle zkolaboval. Odtud by totiž byl jen krůček ke zjištění, že nešlo o spontánní lidové povstání, ale o plánovaný a řízený dominový státní převrat v guberniích sovětské říše, o němž se ´lid´ většinou dozvěděl až z médií. Teprve pak vyrazil do ulic ´zvonit klíči´ a zpívat hymnu," píše Hájek na jednom z mnoha míst knihy, kde se tomuto tématu věnuje.

O tom, že v listopadu 1989 nešlo o žádný převrat, natož pak revoluci ve smyslu vzbouření obyčejných lidí, mluvilo za onu dobu delší než dvě desetiletí postupně několik autorů, vyšla řada takřka disidentských (tedy nemainstreamových) knih, bylo napsáno několik novinových a ještě více elektronických článků. Dost možná, že některá tvrzení šla ještě dál než ta Hájkova. Ještě nikdy ale něco takového nenapsal někdo tak vysoce postavený.

To, že v listopadu 1989 nešlo o žádný převrat, natož pak revoluci, tak nějak tušila a tuší zřejmě většina z nás. Ale až výrok někoho takto exponovaného, jako je zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky, tedy nejbližšího spolupracovníka nejvyššího ústavního činitele, může spustit lavinu, která v myslích lidí něčím pohne. Podobně jako v pohádce o císařových nových šatech všichni vidí, jak jsme byli přes dvacet let systematicky obelháváni, ale bojíme se to říci nahlas či z toho něco konkrétního vyvodit. Petr Hájek to řekl za nás. Někdo to slovo konečně vyslovil. Sametový podvod. Lavina byla spuštěna.

Hájek svá slova přitom nijak nedokládá. Nepředkládá argument, důkaz, necituje žádný tajný zápis ani nepřináší klíčové svědectví. Není to nutné. Mluví o tom s jakousi odzbrojující samozřejmostí, jako o něčem, co ani není potřeba dokládat - právě proto, že to všichni vědí. Jde jen o to si to přiznat a s touto pravdou dále pracovat.

Co to pro nás znamená? Co pro Českou republiku znamená, když si po 23 letech lží a klamu její obyvatelé konečně připustí, že už nastal čas přestat si lhát do kapsy a přijmout pravdu o tom, že systém, ve kterém žijeme, není výsledkem autentického hnutí, natož nějak historicky a celosvětově unikátního mírumilovného přerodu, ale pouze dobře utajené pragmatické dohody - jak Hájek říká - zpravodajských složek tehdejších dvou velmocí, které se jen rozhodly uprostřed hry změnit kulisy? Hájek jde dokonce ještě dál a nebojí se mluvit o zednářích, kteří za každým takovým zdáním revoluce stojí a v případě demontáže sovětského bloku tomu nebylo jinak. Ale uznávám, že to je pro někoho šálek možná až příliš silné kávy a že v tuto chvíli plně postačí, když přijmeme alespoň osvobozující pravdu o tom, že se nám lhalo i ve chvílích, kdy jsme mysleli, že jsme to my, kteří něco svými klíči měníme. Václav Havel dost možná aspiroval na titul Antikrista, jak tvrdí Hájek, ale v tuto chvíli postačí, když přijmeme alespoň fakt, že to nebyl hrdina, ale obchodník s teplou vodou.

Jsem přesvědčen o tom, že to může znamenat mnoho, i když záleží, jak s touto pravdou naložíme. Ve chvíli, kdy nám někdo říká pravdu, totiž někdo jiný o to usilovněji staví na opaku této pravdy své další plány.

A tak se můžeme klidně nechat obelhávat i rok čtyřiadvacátý, pětadvacátý a kterýkoli další, který po něm přijde. Česká televize nám v tom svou veskrze primitivní a kýčovitou propagandou (Vyprávěj) vydatně pomáhá a snaží se lež předat novým generacím, které osobní zkušenost s tehdejšími událostmi nemají.

Stojíme nicméně na křižovatce a budoucnost je otevřená. Můžeme se vydat tím, nebo oním směrem.

Můžeme se vydat směrem, ke kterému odkazuje Hájkem vyřknutý soud nad Listopadem, tedy po cestě úzké a klikaté, která přináší možná nepříjemné pocity z vystřízlivění, ale která v sobě nese i naději a samozřejmě osvobozující pocit z poznání pravdy. A nebo můžeme jít cestou mága Karla Janečka, cestou širokou a rovnou, která ale vede k totální destrukci národa, cestou upevňování mýtu a vrstvení na něm dalších a dalších lží. Cestou, která v sobě nenese zármutek, protože je nám říkáno, že jsme vlastně všichni v zásadě dobří, že zlých je jen několik málo lidí nad námi a vůbec ze všech nejvíce zlý je ten, komu Hájek dělá vicekancléře, a když ten bude odstraněn, bude ráj na zemi.

Před každými volbami se říká, že jsou klíčové pro budoucnost země, ale ještě snad nikdy nestála naše země na křižovatce tak stěžejní, jako je tato. Osvobodit se, nebo žít dál v bludu? Odvrhnout zahnívající dědictví havlismu tam, kam patří, nebo ho dále rozvíjet, dále se jím nechat mystifikovat, dál na něm stavět a budovat až do totálního konce...?

Není totiž bez zajímavosti, že Hájkova kniha vychází v době, kdy se na scéně objevuje Havlův nástupce, který dělá vše pro to, aby v nás vzbudil  reminiscence na Listopad a touto nostalgií nás vyburcoval k tomu, abychom mu pomohli prosadit změnu volebního systému, která se kosmetická zdá jen na první pohled, ale jejíž následky mohou být nedozírné. Člověk, který by rád paradigma sametového Listopadu naopak upevnil a kodifikoval a používal k naší další manipulaci.

Byl-li chrastavský airsoftový výstřel na prezidenta symbolickým výstřelem z Aurory, který měl zahájit konečnou fázi revoluce, pak je Hájkova kniha a některé konkrétní výroky v ní (včetně výroku-pravdy o 17. listopadu) symbolickým zahájením kontrarevoluce. Jeden k 17. listopadu odkazuje a snaží se na něj navázat a zneužít jeho otisku v naší paměti pro své další cíle, druhý z tohoto dne a událostí, které mu předcházely a následovaly, sloupává masku výjimečnosti a posvátné úcty, boří mýtus a vrací nás do reality. Budoucnost národa spočívá v tom, kterému z těch dvou mužů uvěří, na koho vsadí.

Otázka pouze je, proč Petr Hájek, který toto vše nutně musel vědět už roky (nejspíše to netušil od samého začátku, tak jako mnozí z nás jsme něco takového netušili a svůj názor upravovali až v průběhu doby), tuto věc vyslovil až nyní. Je to proto, že ví, že jedna éra (v níž dominoval Václav Klaus jako zapřísáhlý ideový odpůrce těch, kteří tento podvod iniciovali a na něm profitovali - a tudíž éra relativně svobodná) už definitivně končí, je nenávratně pryč a nyní přichází doba Janečků a Babišů? Říká to proto, že už nemá co ztratit?

A nebo to říká proto, že má naději, že ještě může dojít k zásadnímu střetu a karty mohou být rozdány jinak, než jak se nám možná jeví? Je tedy jeho kniha také jakýmsi výstřelem a výzvou k obraně národa, k setřesení havlistického jha a k opětovnému národnímu nadechnutí?

Nevím. Ale i kdyby platila první teze, má v sobě potenciál změny. I kdyby Hájek svůj výrok o 17. listopadu nemyslel nijak jinak než jako pouhé postesknutí, dalo by s tím dále pracovat. Tato pravda má šanci lidem otevřít oči a zmařit naopak kampaň těch, kteří v nás chtějí mýtus o sametové revoluci udržet ještě další roky.

Záleží ale na nás. Možná lidé chtějí něco nového. Možná tuší, že má Hájek pravdu, ale láká je zároveň vyhlídka na novoty, které připravují a slibují Janeček a spol. Lidé rádi naslouchají falešným prorokům. Dají přednost novince před kontinuitou současného (jakkoli nedokonalého) statu quo. Možná to Hájek ví a proto to říká. Ví, že tím už nic nezmění, ale chce, aby taková slova zazněla. Aby byla zaznamenána alespoň pro budoucnost.

Ale proč se o organizovaný odpor nepokusit? Proč bychom se měli nechat balamutit bandou fašistických maniaků, kteří jedou na drogách a v černé magii a věřit jim jejich pohádky o pozitivní evoluci?

Kdo si přečte Hájkovu knihu, dozví se, že Václav Klaus - nejspíše nevědomky - zbrzdil nástup Světovlády a zkomplikoval plány elit, které slouží tomu Zlému. Pro někoho to může znít jako nadsázka, ale všichni dobře známe ten pravdoláskařský nářek nad tím, že jim Klaus ukradl revoluci a tu jinak nepochopitelnou nenávist a zášť, kterou k němu od té doby cítí.

Co kdyby jim tuto revoluci vyfoukl ještě jednou? Co kdyby jim plány rozbil i podruhé? Co kdyby ve chvíli, kdy se zde někdo snaží Listopad 89 zopakovat a manipulaci národa prodloužit, Klaus šel znovu do toho a znovu do toho těmto elitářům hodil vidle? Teď už vědomě!

Nevím, jestli by se na to prezident cítil a jestli má ještě do něčeho takového chuť. Ale protože nevidím nikoho jiného, kdo by mohl plány těchto Havlových pohrobků zmařit, zní to skoro jako výzva, která se nedá odmítnout. Zní to skoro jako úkol, zní to skoro jako povinnost.

Václav Klaus by měl jít znovu do toho...

Adam B.Bartoš