Německá energetická revoluce Energiewende, jejímž cílem je odstavení jaderných elektráren a dosažení 80 procentního podílu obnovitelných zdrojů v energetickém mixu Německa, je v českém prostředí posmívána. Pomrkáváme po sobě, že jde o omyl, na který Němci časem přijdou sami, a pak budou ještě rádi, že se mohou napojit na českou energetickou jistotu. Dokonce si za to připlatí, jak naznačuje navržená Aktualizace Státní energetické koncepce ČR. Ale co když se mýlíme – a opravdu tragicky – právě my?

Seriózní úvahy na toto téma kupodivu probíhají až teď, kdy je energetická koncepce hotová a ve sjezdové rezoluci vládní ČSSD najdeme jasnou deklaraci zájmu o výstavbu dalších jaderných elektráren.

Můžeme se od Němců izolovat, když nás s nimi spojují tak intenzivní obchodní vztahy? Můžeme ignorovat budování principiálně odlišného energetického sytému v bezprostředním sousedství? Můžeme současně podporovat vznik evropské energetické unie a zároveň budovat vysoce centralizovaný systém s nadprodukcí elektřiny, která bude potřebovat dlouhodobý exportní odbyt stálých dodávek?

A kdo bude mít větší vliv na formování evropské energetické politiky – my, nebo Německo?

Právě ta poslední otázka nakonec rozhýbala české ministerstvo zahraničních věcí, aby se začalo zajímat o případné důsledky „europeizace“ Energiewende. Jaké to může mít důsledky pro ČR?

Ve studii, která byla právě dokončena (Energiewende – Europeizace, budoucí vývoj a důsledky pro ČR. Zpráva pro účely MZV ČR, Brno, prosinec 2014), tým brněnské Masarykovy univerzity ve složení Filip Černoch, Jan Osička a Veronika Vašklebová dochází k následujícím závěrům:

Němci mají zájem na tom, aby evropská energetická politika směřovala k dobudování funkčního evropského trhu (především infrastruktury, která fyzicky umožní větší tok elektřiny přes hranice) a aby se podstatně zvýšily ceny povolenek na uhlíkové emise. To by ukončilo cenové výhody uhelných elektráren a umožnilo ekonomicky efektivní provoz těch plynových. První cíl ČR podporuje, druhý podporuje spíš ČEZ, která jednu takovou novou elektrárnu má, ale vláda tápe. Vedle toho Němci prosazují co nejvyšší klimatické cíle.

Evropská energetická politika, která bude ovlivněná německou Energiewende, nám tak přidá tlak z dalšího směru. Vládní uvažování se může ocitnout v ještě hlubším rozporu s potřebami českého podnikatelského sektoru. Europeizace Energiewende povede k dalšímu posilování obchodních vazeb mezi našimi zeměmi.

Jak píše studie: „Tyto vazby, realizované prostřednictvím obchodu s elektřinou, přenášejí principy Energiewende do české energetiky, která není s tou německou kompatibilní, zřetelné je to například z aktualizované Státní energetické koncepce. Česká energetika tak bude donucena k zásadním změnám.“

Kdo koho víc ovlivní, ukazuje fakt, že ČR prakticky přebírá ceny elektřiny z mezinárodní burzy v Lipsku, kde však sama tvoří jen 2 procenta nabídky.

Můžeme se bláhově utěšovat tím, že jde o přechodný jev? O tom, že to Němci s tou svojí Energiewende jentak nenechají, svědčí následující fakta, na která studie upozorňuje:

Průzkumy veřejného mínění celkově ukazují vysokou podporu Energiewende mezi obyvatelstvem, jde o 89 % (Spolkový úřad pro energii a vodní hospodářství BDEW, 2014).

Cena elektřiny je v Německu třetí nejnižší v Evropě, ale náklady podpory obnovitelných zdrojů jsou přeneseny hlavně na domácnosti, zatímco průmysl je od nich z větší části osvobozen. O to cennější je pozitivní přístup německé veřejnosti k Energiewende.

Německé tarify podporovaného výkupu elektřiny z OZE výrazně klesají, ale současně přibývá investic do modernizace sítě, aby byla schopna v prostředí OZE pracovat. Celkové ekonomické náklady probíhající přeměny systému jsou tak víceméně stálé.

Investice do modernizace sítě jsou přitom velice efektivní. Přestože Německo vyrábí čtvrtinu elektřiny z obnovitelných zdrojů, stabilita německé sítě, měřená indexem SEIDI, je třetí nejlepší v Evropě. Dokonce se zlepšuje, jak lze vyčíst z údaje, že v období 2009-2012 klesly náklady na regulační energii o 37 %.

Stalo se to díky funkčnímu vnitroněmeckému obchodování s krátkodobými přebytky. „Jen mezi roky 2011 a 2012 stouplo absolutní množství uzavřených vnitrodenních obchodů z 363 tisíc na téměř 677 tisíc (Bundesnetzagentur, 2014). Další skokový nárůst lze očekávat po uvedení 15minutových produktů na vnitrodenní trh, k němuž došlo 9. 12. 2014. Dodávky na takto krátký interval jsou pro vyrovnávání odchylek nestabilních zdrojů ideálním nástrojem,“ konstatuje studie a upozorňuje, že „budování intradenního trhu probíhá i na celounijní úrovni. A zájem SRN na posilování tohoto trendu vychází právě z podobných příkladů, které se osvědčují na vnitroněmecké půdě.“

Znamená to investice do chytrých sítí (smart grids). Strategii pro jejich výstavbu už Česko má. Otázkou zůstává, zda dostatečně ambiciózní. Největší peníze pro modernizace sítě jsou zatím připraveny na posílení přenosu z dalších jaderných zdrojů.

Čeští jaderní lobbisté straší veřejnost hlavně tím, že větší nasazování obnovitelných zdrojů může způsobit rozpad sítě (blackout). Fakta jsou jiná:

„Hodnoty spotřebované regulační energie navzdory rychle rostoucímu podílu OZE klesají: mezi lety 2009 a 2012 klesla celková spotřebovaná regulační energie v Německu z 285 MWh/měsíc na 180 MWh/měsíc, tedy o 37 %. Pro srovnání, ve stejném období došlo k nárůstu instalované kapacity nestabilních OZE (fotovoltaické a větrné elektrárny) z 36 GW na 65 GW, tedy o 55 %, a nárůstu výroby z těchto zdrojů ze 45 TWh na 77 TWh (nárůst o 59 %).“

„Podle kalkulací shrnutých ve studii institutu Agora-Energiewende bude německý energetický sektor potřebovat při 40% podílu OZE na výrobě elektřiny (dnes 24 %, cíl v roce 2050 80 %) 10 – 25 GW instalovaného výkonu konvenčních kapacit operujících 6000 – 8000 hodin ročně (Agora-Energiewende, 2013, str. 9). Vzhledem k odstavování jaderných elektráren budou tyto zdroje spalovat uhlí či zemní plyn.“ Proto ten zájem o rozumnou cenu povolenek, aby mohly být nasazeny plynové elektrárny, které jsou dnes hluboce ztrátové a byly vytlačeny totálně anti-klimatickým uhlím.

Německá vláda také zvažuje přípravu zákona, který by donutil energetické společnosti omezit produkci oxidu uhličitého o alespoň 22 milionů tun do roku 2020. Což by podle dostupných kalkulací znamenalo odstavení osmi uhelných elektráren (Reuters, 2014). Jde však o jednorázové opatření, systematicky neřešící fakt, že náklady na výstavbu a provoz uhelných zdrojů jsou výrazně nižší než zdrojů plynových.

Dlouhodobým řešením je z pohledu SRN navýšení ceny emisí CO2 (a tedy především užití uhlí) prostřednictvím stabilizace EU ETS, systému obchodování s emisními povolenkami, poznamenávají autoři studie.

To je v souladu s německým tlakem na důraznou klimatickou politiku EU, přes odpor středoevropských zemí a zejména Polska. V Česku by o vyšší cenu povolenek stál ČEZ (má zakonzervovanou supermoderní plynovou elektrárnu v Ledvicích s výkonem jednoho temelínského bloku), ale proti jsou české energeticky náročné průmyslové obory. Jejich perspektiva je však patrná s posledních statistik Českého statistického úřadu, které ukazují, že v lednu 2015 klesly nové zakázky v odvětví výroba základních kovů, hutní zpracování kovů; slévárenství o 17,4 % a ve výrobě chemických látek a chemických přípravků o 11,1 %.

Ale dodal bych i další souvislosti. Uvedená strategie potřebuje zdroje levného plynu, a ty jsou v Rusku. To musí mít zahraniční politika stále na zřeteli.

Německá energetická revoluce má také významný sociální prvek, který bych označil za jednoznačně levicový, přestože je produktem vlády velké koalice. Je pozoruhodné, jak tento příklad české levici tak neuvěřitelně uniká.

Idejí Energiewende je „důraz na domácí zdroje, německý průmysl obnovitelných zdrojů, propojení municipalit a obyvatelstva s OZE instalacemi,“ připomíná studie. Je jí tedy plošná tvorba kvalitních pracovních míst, zatímco vysoce centralizované zdroje nabídnou práci v jednom místě, ale současně ji odsávají ze všech ostatních. Centrální zdroje odsávají i peníze, zatímco průmysl obnovitelných zdrojů nabízí energii i příjmy. Nabízí také rozkvět obcí a venkova, větší míru svobody a nezávislosti obcí i občanů. Pravý opak lze čekat od vysoce centralizovaných zdrojů za peníze cizích akcionářů, po kterých naše vláda tolik touží. Ty posilují koloniální charakter českého hospodářství, pro které je pak charakteristické, že rozšiřuje prostor pro snadno nahraditelnou práci za minimální mzdu.

Z mého pohledu je německá Energiewende v ekonomické oblasti to, co bývala sovětská glásnosť v politice bývalého režimu. Veřejnost ji vyhlíží s nadějí, protože nabízí šance, ale shora je tiše sabotována, protože ohrožuje dinosaury.

Zbyněk Fiala
(vasevec.cz)