Okolnosti jsou dodnes nejasné – indičtí vojáci se prý postavili do cesty čínským stavbařům, zřejmě šlo o ženijní útvary čínské armády, budujícím silnici v sektoru, kde údajně není podnes jasně vytýčena hranice. A to především mezi Čínou a Bhútánem. Nejasností je více – Indové vstoupili do této oblasti ze Sikkimu, dnes součásti indické federace, a nikoli ze strany Bhútánu, jehož zájmy se údajně rozhodli chránit. Avšak Bhútán podnes nezaujal v této záležitosti jasné veřejné stanovisko

V podstatě jde o prostor po dlouhá léta nevyvolávající žádnou pozornost.  Jedná se o vysokohorské údolí Yadong nebo také údolí Chumbl, o délce asi 100 km, jež z Tibetu vybíhá jako jakýsi klín mezi indický Sikkim a formálně nezávislý Bhútán. Na samé špičce klínu se nachází tzv. planina Doklam, nějakých 80 čtverečních kilometrů, kde se sbíhají do jakéhosi trojúhelníku hranice Indie, Číny a Bhútánu. V posledních létech Čína na své straně údolí postavila dvě nebo tři moderní silnice, a dokonce se objevily zprávy, že hodlá až do těchto míst prodloužit železnici protínající Tibet od severu k jihu.

Kdysi stará obchodní stezka vedoucí ze Sikkimu přes průsmyk Nathu la do údolí Yadong a dále na sever do Tibetu představovala nejkratší cestu z Indie do Lhasy. Na začátku 20. století tudy táhla britská vojenská výprava do Tibetu a zničila obranná postavení Tibeťanů, která jí stála v cestě. Reportér listu Mail Today nedávno prý trasu Lhasa – Yadong v délce asi 500 km projel za 7 hodin.

Řada komentářů dnes poukazuje na rostoucí strategický význam výběžku – prý by bylo možné odsud ohrozit úzký koridor spojující vlastní Indii s její východní částí za Bangladéšem. Avšak infrastruktura budovaná Čínou může mít i jinou funkci – mohla by se stát důležitým článkem dopravní sítě zapadající do čínské strategie označované za Novou hedvábnou stezku.

Ponechme stranou podrobnosti o střetu na planině Doklam, kde dosud nepadl ani jediný výstřel a z obou stran se zatím jedná jen o velmi omezené počty vojáků. Zaměřme se na vnější okolnosti, jež vyhrocenou situaci rámují.

Indie, Nová Hedvábná stezka a Šanghajská organizace spolupráce

Indie se de facto postavila proti čínské strategii známé jako Nová hedvábná stezka. Nejenom že ji nepřijala, ale je možné, že se rozhodla ji aktivně diskreditovat a odhalovat, že jde o prosazování čínské politické hegemonie. Projevilo se to zejména otevřeným bojkotem květnového summitu svolaného do Číny na podporu Nové hedvábné stezky.

Přesto 9.června byla Indie spolu s Pákistánem slavnostně přijata do svazku Šanghajské organizace spolupráce ( ŠOS ) – útvaru  podporovaného především Čínou. Čínské komentáře především zdůrazňovaly, že ŠOS se tím stala největší regionální organizací světa zahrnující polovinu světového obyvatelstva a její potencionál pro spolupráci tím úměrně vzrostl. Zároveň ale daly zaznět hlasům analytiků upozorňujícím, že rozšíření přinese spolu i větší rozmanitost názorů, avšak případný nesouhlas může být řešen vzájemnými konzultacemi. Mimo Čínu se však někteří pozorovatelé nevěřícně pozastavovali nad tím, jak je možné spojit v jedné organizaci, tak zavilé rivaly jako jsou Indie a Pákistán. Vysvětlovalo se to dohodou mezi hlavními aktéry ŠOS. Jestliže Čína prosazovala do organizace svého favorita Pákistán tak Rusko kontrovalo požadavkem, že musí být přijata i Indie. A měla být nastolena rovnováha.

Proti všem očekáváním se ale ŠOS nebude muset zabývat řešením výbuchu napětí mezi Pákistánem a Indií. Několik dní před zahájením summitu prý Čína požádala Indii o odstranění dvou opevněných postavení – snad jakýchsi bunkrů – na okraji planiny Doklam. Nakonec 6. června pak čínské buldozery měly bunkry zničit. A 16. června Indové vstoupili na území, jež si nárokuje Čína. Napětí se tedy rodilo v době, kdy si čínský prezident Si v kazašské Astaně podával ruku indickým premiérem Modim a kdy byla pronášena slavnostní slova o spolupráci, vzájemném porozumění a bůhví o čem ještě. Tam byla příležitost narůstající nedůvěřivost včas utlumit ne-li zcela odstranit. Nestalo se tak. Proč?  Šanghajská organizace spolupráce jako taková zachovává mlčení.

Místní média nemlčí

Nemlčí ale media dotčených soupeřů. Nehlasitěji se ozývají ta čínská – vyrojila se záplava komentářů a článků citujících historické prameny a varujících Indii, že opět dostane od Číny lekci jako v roce 1962, kdy se obě země utkaly v krvavém konfliktu. Nešetří silnými slovy až krajně neuctivými výrazy na adresu indického premiéra Modiho, zosobňujícího prý hinduistický nacionalismus. Vrcholem je článek China Daily z 8.srpna, že možnost pokojného řešení se vytrácí. Tikající hodiny prý odpočítávají poslední čas zbývající do okamžiku, kdy čínská armáda začne hájit čínskou svrchovanost a územní celistvost.

Indická media se chovají zdrženlivěji, ale i v nich převažuje názor, že Indie by neměla ustoupit, protože by tzv. ztratila tvář. Nabízí se otázka, co vlastně Indie neústupností vládní garnitury sleduje. Hodlá vyprovokovat Čínu k vojenskému zásahu?  Také její porážka a čínské vítězství by zcela jistě otřáslo institucemi na kterých má Čína zájem – již zmíněnou organizací ŠOS a také sdružením BRICS. A strach z Číny by u sousedů byl notně posílen. Sehrává snad současná Indie úlohu kukaččího vejce nasazeného do struktur pracně budovaných Čínou?

Od samého začátku Čína prohlašovala, že přistoupí na vyjednávání pod podmínkou, že indičtí vojáci se stáhnou na linii odkud vyrazili. V opačném případě zasáhne. Z popisu konkrétní situace jak v čínském, tak i indickém podání se zdá, že se možná jedná jen o  několik set metrů.

Několik set metrů má být vykoupeno smrtí mnoha lidských životů.

V pohraničních konfliktech jde o víc než o hranice

V Doklamském incidentu tak jako i ve všech dalších pohraničních incidentech mezi Čínou a Indií vůbec nejde o nějaké pohraniční spory, prohlásil počátkem července penzionovaný tříhvězdičkový indický generál Panag. Podle jeho názoru se jedná vždy o reakci na významné změny či posuny v diplomatickém či politickém dění.

Pohleďme zpět na významné ozbrojené incidenty na čínských hranicích se sousedy, jež se zapsaly do dějin. V roce 1962 propukla čínsko-indická válka na dvou místech v západním sektoru čínsko-indické hranice. V Číně probíhala rozsáhlá reorganizace armády po nástupu Lin Piaa do funkce ministra obrany po odstraněném Pcheng T-chuajovi, dozníval krach Velkého skoku, prohlubovala se roztržka se Sovětským svazem a neúspěchy vyvolávaly pochybnosti o správné orientaci čínské politiky. Bylo třeba obnovit jednotu.

V březnu 1969 se odehrál ozbrojený konflikt mezi Čínou a Sovětským svazem na celkem bezvýznamném ostrově Damanskij na řece Ussuri. Krvavý a zdánlivě nesmyslný konflikt, neboť po roce 2000 Rusko v rámci urovnání vztahů ostrov předalo Číně. Boje se strhly v době, kdy bylo třeba Čínu vyvést ze zmatků Kulturní revoluce a upevnit postavení čínské armády uvnitř země. Krátce poté byl Lin Piao jmenován Maovým nástupce. Údajně tím ve vedení strany získala převahu armádní frakce nad křídlem Maovy manželky Ťiang Čching a frakcí Čou En-laje.

Čínsko-vietnamská válka neboli tzv. Třetí indočínská válka v únoru a březnu 1979 se odehrála na čínsko-vietnamské hranici a trvala 27 dnů. Pozadím bojů byl vnitročínský zápas o protlačení Deng  Siao-pchinga k moci a vytlačení Hua  Kuo-fenga, který jako Maův nástupce zastával tři vrcholné funkce  ve straně, ve státě a v armádě.

Proč tedy najednou vzplálo ohnisko napětí v zatím celkem bezvýznamném cípu čínsko-indické hranice?

V Číně se schyluje k novému, v pořadí již 19. sjezdu čínské komunistické strany. V historii této strany některé sjezdy jsou jen manifestační, ale jiné přinášejí zvraty a novou linii. Tento sjezd se koná uprostřed desetiletého cyklu, na které se v poslední době dělí funkční období volených řídících orgánů strany, a tím také státu. Neměl by se tedy narušit již zavedený pořádek.

Čína před stranickým sjezdem

Ne vše ale probíhá hladce, a ne všechny vyhlašované úspěchy stojí na pevných základech. Na květnovém summit podporovatelů projektu Nové hedvábné stezky až na prezidenta Miloše Zemana chyběly hlavy evropských států, které v minulosti vyjádřily podporu této čínské iniciativě. Nedostavili se ani prezidenti těch zemí, které sdružuje čínský projekt, tj. 16 států střední a východní Evropy. Projekty vysokorychlostních železnic, jež mají být páteří nové čínské ekonomické strategie narážejí na neochotu příjemců smířit se s čínskými podmínkami. Čínské zahraniční investice, které jako velká vlna zaplavují západní trhy, nebývají vždy rozumně umístěny a nepřinášejí očekávané zisky. V Číně samotné probíhající mohutná čistka se nepochybně dotkla životních zájmů mnoha mocných a vlivných skupin. Pronikla i do armády a bezpečnostních orgánů zajišťujících v zemi klid a pořádek.

Neobvyklým způsobem proběhly v Číně oslavy 90. výročí vzniku dnešní čínské armády. Poprvé v historii lidové Číny se ke Dni čínské armády konala vojenská přehlídka – ale nikoli v centru Pekingu. Na 12.000 příslušníků všech vojenských útvarů se shromáždilo ve stepi vojenského prostoru ve Vnitřním Mongolsku. Žádné slavnostní uniformy – polní ústroj a místo pochodu defilé v bojových vozidlech. Přehlídce přihlížel rovněž v bojovém dresu prezident Si Ťin-pching. Přestože je v Číně kolektivní vedení nebyl nikdo z jeho kolegů po jeho boku, alespoň media se o tom nezmínila. Veřejnost mohla vše sledovat jen v televizním přenosu. Agentura Nová Čína poznamenala, že takto mezi vojáky přicházeli i Mao a Teng Siao-pching v klíčových okamžicích země. Obsah tohoto poselství byl jednoznačný – Si Ťin-pching třímá pevně v rukou otěže armády. Armády, která po několika létech razantních reforem zeštíhlela a stala se skutečným profesionálním tělesem.

Bývá pravidlem, že už před sjezdem se na různých úrovních neveřejně probírají závažné otázky vnitřní i zahraniční politiky a něco z toho občas pronikne ven. Někdy až po mnoha létech.

Celkem bez povšimnutí zahraničních pozorovatelů zůstal článek Jen Süe-tchunga, ředitele Ústavu mezinárodních studií z univerzity Čching-chua publikovaný nedávno deníkem Global Times, který je součásti stranických sdělovacích prostředků.

Stať má výmluvný název „Čína nesmí přehánět své strategické záměry “. Při pohledu z určitého úhlu mohou být některé soudy a myšlenky článku považovány za kacířské. Text končí varováním, že „Čína by neměla zapomínat na lekci, kterou jí uštědřil Velký skok“.

Autor připomíná, že od konce 2. světové války jsou USA sice nejmocnějším státem světa, ale rozdaly ve světě příliš mnoho slibů a investovaly příliš mnoho do druhořadých regionů, avšak návratnost nebyla na patřičné úrovni. Z toho autor vyvozuje postulát, že „pilířem úspěšné strategie je soulad strategických cílů se stavem národní síly.“

Celková síla Číny daleko zaostává za Spojenými státy, a proto by si Čína neměla nabírat více odpovědnosti, než činí USA, píše autor článku.

Podle autora některá čínská politická rozhodnutí týkající se mezinárodního pořádku jsou rozporuplná, neboť Číně chybí jasná definice její síly a postavení. Podle něj někteří politici proto nechápou, jaké cíle by měli vytyčovat v rámci mezinárodního systému s ohledem na stávající čínské možnosti.

Proto na globální úrovni nemůže Čína hrát úlohu supervelmoci, neboť to je nad její současné celkové možnosti. Pokud bude Čína provádět zahraniční politiku jako globální supervelmoc, pak to vyústí ve strategickou unáhlenost, domnívá se autor tohoto textu.

Východní Asie středem světa a odmítnutí „velkého skoku“ k velmoci

Východní Asie se v budoucnu stane středem světa. Proto tento prostor má pro Čínu daleko větší strategický význam než jakákoli jiná oblast. Proto investice omezených čínských strategických zdrojů do této oblasti Číně přinesou daleko více strategických zisků než kterákoli jiná oblast. Vkládání čínských omezených zdrojů do oblastí, jakou jsou Evropa, Afrika, Střední východ a Latinská Amerika může přinést jen omezený zisk. Poměr sil mezi Čínou a jejími sousedy vyznívá v její prospěch, a proto Čína má šanci získat mnoho ve svém sousedství. Její diplomacie zaměřená tímto směrem může významně podpořit růst Číny a přispět k její národnímu obrození.

Na jiném místě pak autor soudí, že primárním cílem čínské diplomacie by už neměly být ekonomické zájmy ale především obrození čínského národa. Konstatuje, že v létech 2012 až 2014 čínská zahraniční politika prošla základní změnou –  upustila od hesla „skrývat své schopnosti a čekat na vhodný okamžik“ (Jde o citát z pokladnice Teng Sio-pchingovýh myšlenek, avšak autor jeho jméno neuvádí. Toto opomenutí je neobvyklým porušením dosud platného kánonu.) a začala uplatňovat zásadu „usilovat o úspěchy“.  Soustředila se na zajištění svrchovanosti nad ostrovy Diaoyu (Senkaku) ve Východočínském moři a také v Jihočínském moři, přišla s iniciativou Nové hedvábné stezky pro sousední země a založila Asijskou banku pro investice do infrastruktury. Výsledky prokázaly, že tato změna byla správná. Nyní ale ekonomické zájmy už nejsou primární pro čínskou zahraniční politiku.

Základní problémem zahraniční strategie rostoucí mocnosti není kolik mezinárodního vlivu může získat, ale zda expanze není příliš rychlá. Hlavní úkolem strategie by mělo být učinit přestávku po dosažení určitých výrazných úspěchů, upevnit získané, a ne se lehkomyslně pachtit za tím co leží mimo dosah současných možností.  Velká mocnost má růst postupně a ne naráz, uzavírá své úvahy autor.

Je otázkou, kdo je terčem této kritiky. Je ale možné se domnívat, že ostří směřuje proti nastavení určitých parametrů souvisejících jednak s Novou hedvábnou stezkou, jednak se Šanghajskou organizací spolupráce a také s koncepcí BRICS. Obě tyto poslední iniciativy autor neřadí mezi úspěchy čínské diplomacie. Ani spolupráce (ekonomická) 16 zemí střední a východní Evropy nebyla hodna pozornosti autora.

Toto je možná pozadí scény, na které se odehrává celkem banální rozmíška na čínsko-indické hranici, jež může, ale nemusí být, pověstnou jiskrou schopnou zapálit požár. Svět bude pozorně sledovat jednotlivé kroky obou aktérů a vážit, zda je možné věřit, že nový světový pořádek založený na zásadě win-win, tj. vzájemných výhod, je realizovatelný.