Fakticky, z nerespektování vůle lidu projevené ve volbách, vládne vůle několika programově nesourodých politických stran. Které si však jako první ze všech sestaví po volbách „mocenský blok“, zavazující jejich poslance „koaliční hlasovací disciplínou“.
Díky převaze byť jednoho hlasu tak můžou hladce až do dalších voleb uplatňovat jen svojí vůli a válcovat opozici.
Stejná koalice si zároveň vytvoří vládu, která je tak fakticky pouze dalším výborem sněmovny. Mnozí ministři jsou zároveň poslanci.
A pak, jako v pohádce o nahém královi všichni opakují, že se v ČR uplatňuje dělba moci, která toto zakazuje, že zde není vláda vůle vedení politických stran, ale vůle lidu projevovaná skrze parlament…apod.
V USA činí přímá volba pozici Kongresu a prezidenta mocensky vyrovnanou.
V ČR byla zavedena jako lék na podezření o machinacích při volbě prezidenta parlamentem. A snad proto autoři této změny nedomysleli, že se prezident může svého přímého mandátu od lidu dovolávat při aplikaci svých dispozitivně vyjádřených pravomocí. Jedna z nich je obsažena v čl. 62, písm. a) Ústavy: „Prezident…jmenuje… předsedu a další členy vlády..“
Což je dispozitivní ustanovení, neboť neobsahuje imperativ, lhůtu či upřesnění. Je tak na ústavně neodpovědném prezidentovi, jak si vyloží obsah a jak ho bude aplikovat. Avšak omezen je ústavním slibem (čl.59,odst.2),„… že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu.“
A jaký obsah dostává zájem lidu po volbách, při sestavování vlády?
Podle čl.6 by politické rozhodnutí – a tím je i jeho rozhodnutí koho pověří sestavením vlády – mělo vycházet alespoň „z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním“.
Přímo volený prezident by tak měl na rozdíl od předchůdců, volených parlamentem, fungovat jako přímá ústavní pojistka zohlednění „vůle většiny, vyjádřené svobodným hlasováním“. A uplatnit se tak zejména v případě, že zatím jen sestavováním vlády pověřený, nikoli již jmenovaný premiér, nerespektuje sliby, pro které se ve volbách vyjádřila většina.
Třeba v případě, kdy hlasy získané za sliby omezení restitucí vyhandluje za post ministra pro osobu, která je dokonce symbolizuje.
Eventualitu prezidentova případného nesouhlasu s takovým řešením, jakožto projevem porušení čl.6 Ústavy, by si měl být tento „sestavovatel“ vědom od počátku svého konání.
Neboť ústava hlavě státu v této fázi nezakazuje změnit výběr zájemce o sestavování vlády. A tím ani možnost, že za tuto cenu zamítne návrhy na ministry osob, s nimiž nesouhlasí. Předpokládám, že ÚS ČR by takový postup neshledal „hrubým porušením“ ústavního pořádku, a strana, která takového „adepta“ vygenerovala, by mu za to byla snad také vděčna...
Jaroslav Kuba