Nejenom naše společnost se nachází v takovém prostředí a procesu. Existují pokusy změnit prostředí a zpomalit procesy změny hodnot, chování a myšlení, především mladé a střední generace. Mnohým snaha se jeví jako marnost nad marnost. Jedním z prostředků, jak vzbudit zájem o historii, zamyšlení a srovnávání dění a trendů představuje trojice: kniha, hudba a film.

29. září t.r. tomu bude již 12 let, kdy Velvyslanectví Kazachstánu pod tehdejším vedením J.E. Anarbeka Baktygazoviče Karaševa otevřelo první filmový festival kazašského filmu v České republice. Cílem čtyřdenního festivalu bylo seznámit českou veřejnost a filmový průmysl se čtyřmi filmy, produkovanými v Kazachstánu během posledních čtyř let a zjistit potenciální zájem o spolupráci nejenom s organizátory filmových programů, ale i možnosti koprodukce a využití kazašských zdrojů. Vše s cílem obohacení a upevnění vztahů mezi občany a národy.

K tomu měly posloužit čtyři filmy: Příběh o růžovém zajíci, drama o lidových tradicích Biržan-sal, akční film Kdo jste, pane Ka?, a historický film Mustafa Šokaj (z roku 2008). Zmiňuji se o filmu, protože ukazuje nejenom životní cesty Šokaje, ale popisuje aktuální témata: osud politika, emigranta v Turkestánu, na Kavkaze, v Turecku, ve Francii a Německu, včetně otázek Islámu a demokracie, nevyjasněného úmrtí, důvodů pro různá hodnocení osobnosti a činnosti tehdejší a současnou politickou a vědeckou mocí, a v neposlední řadě využití a zneužití ideálů a idealistů mocí, jako takové. Film nabízí mnohé další i k zamyšlení, které se dnešní příspěvek snaží pouze naznačit, nevysvětlovat nebo jinak propagovat.

Mustafa Šokaj (1890 – 1941)

Tento humanistický myslitel, demokrat, encyklopedista, osvícenec se narodil v prosinci 1890 v malé kazašské vesnici nedaleko města Kyzylord. Jeho předkové byli stepní aristokraté ze vznešeného kazašského rodu: Dědeček byl vládcem oblasti Syr Darja v chanátu Chiva a otec byl celostátně uznávaným soudcem. Na taškentském gymnáziu byl Mustafa jako nejlepší žák oceněn zlatou medailí. Když se to však dozvěděl turkestánský generální guvernér Samsonov, který nesnášel "cizince", nařídil, aby zlatou medaili dostal jiný absolvent. Ten se však ukázal jako čestný a ocenění odmítl. Takovým způsobem Šokaj dostal medaili. Nevím, kolik lidí v současné Evropě by bylo dnes schopno takového činu. Šokaj později s vyznamenáním absolvoval právnickou fakultu petrohradské univerzity, zabýval se problematikou dějin a kultury národů Střední Asie a Kazachstánu. Hovořil – podle různých zdrojů plynně anglicky, francouzsky, německy, turecky a arabsky. Celý svůj život zasvětil boji za své přesvědčení, tj. svoji pravdu, za ochranu cti národů Střední Asie a Kazachstánu. Připomínám, že čest ve Střední Asii a vůbec v Asii představuje jinou hodnotu, než se kterou se můžeme setkat až na výjimky v současné Evropě, respektive EU.

Šokaj začal aktivně hájit zájmy kazašského lidu v carském Rusku jako velmi mladý. Jednou z příčin zájmu byl dekret cara Mikuláše II. v roce 1907, který zbavil domorodé národy Sibiře a Střední Asie volebního práva. A samozřejmě i výnos cara z 25. června 1916 "O rekvizici cizinců". Výnos předpokládal zapojení původního obyvatelstva Turkestánu a Stepní oblasti ve věku od 19 do 43 let do týlových prací, včetně kopání zákopů. V Turkestánu a Stepní oblasti v té době začalo mohutné povstání, které v kazašských stepích vedl Amangeldy Imanov. Proto z Petrohradu odjela do Taškentu komise Státní dumy. V jejím čele stál právník a poslanec Státní dumy A. F. Kerenský, známý úspěšnými politickými procesy, senátor Kutlu Muhammed Tevkelev a mj. i Mustafa Šokaj jako tajemník muslimské frakce a tlumočník.

Komise studovala problémy regionu. Kerenského následné projevy v Dumě, v nichž analyzoval příčiny turkestánského povstání proti politice carské vlády, mu získaly obrovskou popularitu v celém Rusku. Po návratu do Petrohradu Šokaj také si připravil podklady pro vystoupení v Dumě jménem své frakce. Těžká hospodářská a posléze i politická krize přinutila cara Mikuláše II. rozpustit Dumu a abdikovat na trůn.

Šokaj stál v čele Muslimského centra, které vzniklo na muslimském kongresu v Taškentu, které mj.umožnilo vydávat noviny Birlik Tuy (Prapor jednoty), ve kterých poprvé hlásal myšlenku nezávislosti všech turkicky mluvících národů, a ruskojazyčné noviny Svobodný Turkestán, ve kterých propagoval demokratické myšlenky. V dubnu 1917 se Šokaj zúčastnil turkestánského kongresu. Na něm byla založena Turkestánská národní rada a 27letý Šokaj byl zvolen předsedou stálého výkonného výboru a hlavou Turkestánské autonomie.

V lednu 1918 v reakci na ultimátum Sovětů Šokaj odmítl uznat jejich autoritu. S cílem zničit Turkestánskou autonomii dorazilo z Moskvy do Taškentu 11 ešelonů vojsk a dělostřelectva, poté zahájilo útok na Kokand a během tří dnů (6 - 8. února 1918) starobylé město bylo zcela zničeno a vypleněno. Odpovědí na devastaci a masové okrádání bylo mohutné národně osvobozenecké hnutí partyzánů. Bolševici je nazývali basmači, které sovětské úřady zlikvidovaly až ve 30. letech 20. století. Šokaj se během útoku zachránil a uprchl do Taškentu, kde žil v ilegalitě. Tam se seznámil se svou starou známou, herečkou Marií Gorinou, s níž se v dubnu 1918 oženil. Poté, co se k moci dostali bolševici a Taškent padl do jejich rukou, Šokaj a jeho spolupracovníci pokračovali ve své činnosti ve Ferganském údolí, v Kokandu, bývalém hlavním městě Kokandského chanátu.

Připomínám Kokand - samozvaný územní celek, který existoval mezi 28. listopadem 1917 a 22. únorem 1918 na území dnešního Uzbekistánu, Kazachstánu - nejenom proto, že v něm přetrvávaly silné protibolševické nálady, ale i proto, že Kokandská vláda oznámila svůj záměr svolat 20. března 1918 parlament na základě všeobecného přímého, rovného a tajného hlasování. Dvě třetiny míst v parlamentu byly vyhrazeny muslimským poslancům a jedna třetina nemuslimským zástupcům. Existence takového parlamentu by byla prvním krokem k demokratizaci Turkestánu. Mimochodem, ve vládě Turkestánské sovětské republiky vytvořené ve stejné době v Taškentu nebyl mezi jejími 14 členy ani jeden domorodec.

Rozhodující události v životě a jejich následky

Po svržení prozatímní vlády v Petrohradě v důsledku ozbrojeného povstání 25. října byli bolševici nuceni přistoupit k mimořádně populárním volbám do celoruského Ústavodárného shromáždění Ruska. V těchto volbách 12. listopadu 1917 však bolševici získali pouze 23,9 % hlasů proti 40,4 % hlasů pravicových sociálních revolucionářů. Po prvním zasedání shromáždění bylo 6. ledna 1918 bez podpory poslanců rozehnáno. Demonstrace na podporu Ústavodárného shromáždění byla rozstřílena. Začala diktatura proletariátu, teror a Sověti Šokajovi neustále šlapali na paty. Proto v roce 1921 emigroval přes Tiflis a poté Istanbul do Francie, kde se usadil v jižním předměstí Paříže. Znalost několika evropských jazyků mu umožnila přednášet v Paříži, Londýně, Istanbulu a Varšavě a vypracovávat analýzy. Díky své všestranné politické činnosti a erudici autorita Šokaje v Evropě rychle rostla. Proto není divu, že se těšil také podpoře polských, francouzských a německých úřadů i různých evropských organizací a institucí. Takto známá osoba s protisovětskými názory nemohla nepřitáhnout pozornost nacistů, kteří měli na Východě velké plány.

Šokaj a Německo

Již v roce 1933 byl Šokaj pozván do Berlína, aby se setkal s Dr. Georgem Leibbrandtem, vedoucím politického oddělení východního ministerstva Říše. Hitler, který se v té době dostal k moci, již plánoval rozvrat Sovětského svazu a cílevědomě se na něj připravoval. V den útoku na Sovětský svaz, 22. června 1941, nacisté zatkli všechny známé sovětské emigranty v Paříži a uvěznili je na zámku Compiègne. Zmiňuji se o zámku, protože 11. listopadu 1918 bylo ve vlakovém voze v Le Francport u Compiègne podepsáno příměří z Compiègne mezi Německem a Francií, které ukončilo první světovou válku. Signatáři byli maršál Ferdinand Foch a německý zástupce Matthias Erzberger. V den útoku 22. června 1941 nacisté zatkli v Paříži mnoho prominentních ruských emigrantů, uvěznili je v zámku Compiègne a bylo podepsáno ve stejném vagónu další příměří mezi vítězným Německem a poraženou Francií.

Na zámku Compiègne byl uvězněn i Šokaj. O tři týdny později byl převezen do Berlína a měsíc a půl zpracováván, aby se postavil do čela Turkestánské legie. Ta měla být vytvořena ze sovětských Turků vězněných v koncentračních táborech. Němci počítali s Šokaiovou autoritou. Legie měla částečně nahradit německé jednotky v bojích na východní frontě proti Sovětům. Šokaj požadoval, aby byl informován o podmínkách svých krajanů v těchto táborech, protože se zasazoval o udržování "úzkého kontaktu s úřadem říšského vůdce Alfreda Rosenberga". Proto před válkou neměli všichni členové středoasijské emigrace na Šokaje pozitivní názor. Věděli totiž, že nacisté připravovali koncentrační tábory, v nichž měl být umístěn milion budoucích sovětských válečných zajatců. Během návštěv několika koncentračních táborů, včetně Čenstochová, Šokaj byl zděšen nelidskými podmínkami Asiatů za ostnatým drátem. Proto na podzim 1941 napsal dopis šéfovi ministerstva zahraničí, gruppenführerovi SS Joachimu von Ribbentropovi, který obsahoval mj. následující: "Když vidím, jak se k válečným zajatcům chovají představitelé národa, který vychoval takové génie, jako byli Goethe, Feuerbach, Bach, Beethoven a Schopenhauer, nemohu přijmout nabídku stát v čele Turkestánského legionu a odmítnout spolupráci. Jsem si vědom všech důsledků svého rozhodnutí". A tyto důsledky se dostavily velmi rychle.

Německé vedení si uvědomilo, že Šokaje nebude možné využít, a rozhodlo se ho odstranit. V době, kdy Hitler 22. prosince 1941 podepisoval dekret o zřízení Turkestánské a dalších národních legií, ležel Šokaj již ve vážném stavu (pravděpodobně otráven) v berlínské nemocnici "Victoria" a 27. prosince 1941 zemřel. Byl pohřben podle kazašských zvyklostí na muslimském hřbitově v Berlíně, na nádvoří mešity, kde jsou pohřbeny nejvýznamnější turkické osobnosti. Ve francouzském městě Nozhan-sur-Marne byla otevřena pamětní zeď Mustafy Šokaje a zřízen jeho pomník. V Paříži je po něm pojmenováno městské náměstí.

Další významné události - Občanská válka

Pobyt v Taškentu byl nebezpečný, a tak Šokaj na Gorinino naléhání odjel 1. května 1918 vlakem z Taškentu do Moskvy, kde Marii bylo slíbeno místo v opeře. Kvůli bojům na Volze však vlak nejel dál než do Akťubinska. Šokaj našel v uralských stepích vesnici Chalila a členy vlády Alaše Ordy a znovu se zapojil do politického boje. 8. června byla v Samaře, ustavena první protibolševická vláda Ruska, organizovaná členy Ústavodárného shromáždění, kteří neuznali jeho rozpuštění bolševiky. Byla vytvořena Lidová armáda, která se pod vedením V. O. Kappela v létě úspěšně postavila Rudé armádě. V červenci byli do Samary pozváni představitelé "Aljašské autonomie" vedené Bukejchanovem a Šokajem, kteří uzavřeli vojensko-politické spojenectví proti rudým.

Situace na frontě se však zhoršila a proto 3. září na zasedání v Ufě došlo k reorganizaci na Prozatímní všeruskou vládu (tzv. Ufské direktorium). Šokaj se stal členem předsednictva, ale nebyl mu svěřen post ministra. Dne 9. října se vláda přesunula do Omska, aby sjednotila všechny protisovětské síly, zrušila všechny kozácké a národní formace na Sibiři a na Urale, včetně Alašské a Baškirské autonomie.

Zneuznaní vůdci spěchali na sjezd do Jekatěrinburgu, aby požádali o pomoc Ententu. Doporučuji seznámit se odděleně s historií a vývojem této Trojdohody, kterou je označováno spojenectví Francie, Ruska a Velké Británie. Spojenectví vznikalo v letech 1893 až 1907 jako protiváha k expanzivním tendencím Trojspolku: Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie. Oba tábory se pak střetly v první světové válce, po jejímž vypuknutí se k původní Trojdohodě přidávaly další státy – například Itálie, která tím přešla na opačnou stranu konfliktu. Trojdohoda se tak stala základem 25členné válečné koalice nazvané Dohoda.

Někteří zneuznaní vůdci dokonce odcestovali na jednání do USA. Proč do USA? Protože Ural a Sibiř byly součástí amerického sektoru Ententy. V určité formě je tomu i dnes, jak můžeme vidět na příkladech působení ruské páté kolony, centru Borise Jelcina c Jekatěrinburgu a významných aktivit velvyslanectví USA na Uralu a Sibiři. Protože ale žádný plán se nerealizuje podle představ autora, ještě téhož dne, 18. listopadu 1918, provedli kozáčtí důstojníci v Omsku převrat a svrhli direktorium. Prozatímní rada předala moc admirálu A. V. Kolčakovi. Ten, prohlášen za nejvyššího vládce Ruska, nařídil zatknout všechny bývalé členy direktoria a potvrdil rozpuštění Aljašské a Baškirské vlády. Šokaj a jeho spolupracovníci byli zatčeni Bílými Čečenci a posláni do Čeljabinska. Odtud se mu podařilo uprchnout do zprvu do Baku a poté do Tiflis (dnes Tbilisi) spolu s turkestánským sociálním revolucionářem Vadimem Čajkinem a Iljasem Alkinem, představitelem tatarského "uralsko-volžského státu".

Emigrace

Moskva s Petrohradem a Turkestánem byly v rukou Sovětů, Ural a Sibiř pod vládou Kolčaka. Šokaj zamířil do Zakavkazska. Tam v dubnu 1918 vznikla Zakavkazská demokratická federativní republika, která se v létě rozdělila na republiky Ázerbájdžán a Gruzii a Arménskou republiku. Poté, co se Šokajovi podařilo dorazit do Tiflis (dnes Tbilisi), žil tam se svou ženou od jara 1919 do února 1921. 16. února 1921 totiž Rudá armáda pod vedením Ordžonikidzeho vstoupila do Tiflis (Tbilisi) a republiky na Zakavkazsku byly svrženy Sověty. Šokaj emigroval do Turecka, Istanbulu, psal články pro anglické Times, Yeni Dünya (Nový svět) a Shafak (Şafak). Poté, co se dozvěděl, že Kerenskij žije je v Paříži, spojil se s ním a po získání francouzského víza, přijel v létě 1921 se svou ženou do Paříže, centra tzv. bílé emigrace.

Život v Paříži byl obtížný, o prostředky k živobytí měl nouzi, a tak se v roce 1923 Šokaj s Gorinou přestěhovali do Nogent-sur-Marne, jižního předměstí Paříže. V témže roce Šokaj přednesl přednášku na téma "Ruská politika a turkestánské národní hnutí". Ta stojí za přečtení.

Šokaj a Sovětský svaz

Šokajova aktivní protisovětská činnost v Turecku a západní Evropě nemohla nepřitáhnout Stalinovu pozornost. Neexistují – podle vlastní rešerše žádné důkazy o pokusech Čeky a NKVD o Šokajův život, jako tomu bylo v případě Dutova v Číně nebo Trockého v Mexiku. Je však spolehlivě známo, že v roce 1926 pozvali sovětští diplomaté Šokaje do Moskvy. Ten však obezřetně odmítl, protože věděl, co to znamená. Sovětská ideologická mašinérie však proti němu bojovala i po jeho smrti a označovala ho za zrádce a kolaboranta s fašismem.

Závěr

Jako údajný vůdce protisovětské Turkestánské legie Šokaj byl prohlášen za zrádce, ačkoli zemřel tři měsíce předtím, než byla legie zorganizována. Připomínám, že v jejím čele stál Uzbek Vali Kajum, který měl k Šokajovým záměrům daleko. V roce 1926 OGPU otevřela agenturní spis č. 145 "kazašský nacionalistický kontrarevolucionář Mustafa Šokajev". Na základě tohoto spisu vydal Serik Šakibajev, zástupce vedoucího KGB Kazašské SSR v Kustanajské oblasti, v roce 1972 knihu "Pád "Velkého Turkestánu", v níž Šokaje představuje jako zrádce svého národa. O čtvrt století později jiný bývalý důstojník KGB, Amirchan Bakirov, napsal vlastní faktografickou knihu o Šokajovi, nazval ji "Operace Franz" a vydal ji nejprve v Turecku, kde je Šokaj (prý neobyčejně) populární. V roce rozpadu Sovětského svazu vyšla kniha S. Belana "Pravda o "Grosturkestánu" a Turkestánské legii: Dějiny Kazachstánu: bílé skvrny". O Šokajovi se zmiňuje i Sergej Čujev v knize "Prokletí vojáci. Zrádci na straně Třetí říše", vydané v Moskvě v roce 2004. Z důvodů srovnání a pro úplnost připomínám, že mnozí historikové se shodují, že jméno Šokaje není nijak poskvrněno a doporučuji v ruštině: https://nuz.uz/svobodnoe-mnenie/1273042-pravda-i-domysly-o-mustafe-shokae.html.

Podobnosti se současnými jevy v české kotlině, děním v Evropě a ve spojení se speciální vojenskou operací Ruska na Ukrajině proti NATO a nejednotnému kolektivnímu Západu jsou čistě náhodné.

https://nuz.uz/svobodnoe-mnenie/1273042-pravda-i-domysly-o-mustafe-shokae.html

Jan Cambell