Zatímco chudák hospodský Palivec, v jehož hospodě si Švejk pouštěl ústa na špacír, za jednu nevinnou větu vyfasoval patnáct let arestu, Švejk od soudu odešel beztrestně.

Hodně jako hospodský Palivec si jistě musí připadat i David Rath. Zatímco poslanci Věcí veřejných se v rámci svých „projevů“ ve Sněmovně možná upláceli, možná se obdarovávali penězi, které nezdaňovali, možná si jen půjčovali peníze, které nemínili nikdy splatit, možná se jen navzájem křivě obviňovali či jeden na druhém páchali podvody, ale konali tak ve Sněmovně, tudíž pod pláštíkem poslanecké imunity a tedy beztrestně, David Rath nesl pod paží krabici od poněkud vzácného vína mimo Sněmovnu, takže má smůlu, protože na to už se poslanecká imunita nevztahuje a je velmi pravděpodobné, že ho čeká stejně jako hospodského Palivce pár nepěkných let v jistém zařízení spravovaném státem.

Mám za to, že jedním z ústředních hesel polistopadového vývoje bylo, že „nejsme jako oni“, tedy že ani ve společnosti a ani před zákonem nebudeme rozdělovat lidi na rovné a ještě rovnější. Jestliže před listopadem se tak dělo prostřednictvím „strany a vlády“, dnes se tak, zdá se, děje prostřednictvím „právních názorů“ toho či onoho orgánu činného v trestním řízení.

Jenom „právní názor“ a „perverzní tvořivost“(viz vyjádření předsedkyně Nejvyššího soudu Brožové) jednotlivých policistů, soudců či státních zástupců, nikoli skutky, jejich podstata, paragrafy a jejich obsah dnes u nás tedy rozhodují o vině či nevině lidí, o jejich osudech, perspektivě, budoucnosti, dobrém jménu či rodinném životě.

Neznám ve svém okolí člověka, který by byl ochoten akceptovat Nejvyšším soudem opakovaně potvrzenou skutečnost, že se ziskem poslaneckého mandátu a překročením vrátnice Sněmovny či Senátu na Malé Straně se z lumpů a darebáků stávají bezúhonní lidé, kteří mohou v místě svého působiště konat pod ochranným pláštěm poslanecké imunity cokoli v rámci svých poslaneckých „projevů“.

A má-li tomu tak být, tak je asi cos shnilého v zajišťování spravedlnosti v České republice a asi i něco nepatřičného v tolik proklamovaném demokratickém systému naší země, kterou ve světě tak proslavil právě Josef Švejk. Jemu ale vše procházelo, jak už jsem zmínil, kvůli jeho absolutní blbosti.

Proč ale tak zřejmé švejkování a vše, co se dnes děje v našem soudnictví, na naší politické scéně, na Hradě i v podhradí prochází těm, kteří zacházejí s českou Ústavou, s českými zákony, s výkonem práva a spravedlnosti jako s plastelínou? Netuším, snad jedině proto, že tu je opravdu Švejkovo.

Michal Kraus