Zdá se, jako by v naší malé české kotlině v den, kdy prezident Miloš Zeman vyhlásil mimořádné volby, zazněl též velice hlasitě třeskot právě vržených kostek. Je jen otázkou, zda dokáže naše politická scéna překročit svůj Rubikon, zda a kdo dobude pražskou Strakovku, a zda a kdo se stane (a nebo nestane) diktátorem.
Legie jednotlivých politických stran a hnutí se už šikují do bojových sestav a již samotný způsob šikování nevěstí pro naši republiku nic dobrého.
Z nedávno minulých parlamentních stran se jeví jako nejkonsolidovanější šiky TOP 09 a KSČM.
Strana spícího knížete Schwanzenberga a jeho stranického Richelieu daňového a rozpočtového bukanýra Kalouska, které obklopují houfy nezávislých starostů všeho druhu, se navenek jeví jako „klidná síla“, která se stává pomalu ale jistě lídrem pravého křídla naší politické scény. Starostové jsou v Česku dlouhodobě nejdůvěryhodnější část politického spektra a navíc mají z komunální politiky zkušenosti, které často chybí mnoha poslancům v jiných politických stranách, kteří do Sněmovny přichází z nejrůznějších občanských povolání. Slabinou tohoto uskupení jsou však právě jeho lídři a jejich politické, ekonomické a mocenské choutky.
Díky léta cvičené a tudíž pevné jednotě strany se i KSČM jeví jako jasný, čitelný a konsolidovaný blok, který disponuje v mnoha případech velmi vzdělanými jedinci a má obrovskou výhodu v tom, že se po listopadu 1989 neumazal vládnutím. Navíc lidská nostalgie po každodenních malých, ale našich, jistotách z předlistopadového období a stále se zhoršující životní úroveň a tvrdě se zvyšujících nejistotách dneška, jim voliče, kterých se to nejvíce týká, přihrávají téměř automaticky. Slabinou je pochopitelně minulost strany a taky nulový koaliční potenciál, který KSČM s největší pravděpodobností neumožní realizovat svůj v mnoha směrech dost populistický volební program.
V dalších donedávna parlamentních stranách je situace mnohem horší. Učebnicový případ politické superstar let minulých – Věcí veřejných jasně ukazuje, jak rychle a nemilosrdně končí příběhy ad hoc utvářených stran, jejichž jediným programem je zajištění politického vlivu jejich vůdcům a chápání politiky jako cesty ke snadnému byznysu. Po volbách se tyto strany se železnou pravidelností štěpí, dělí a rozpadají, protože křesla, vliv a moc jsou jen pro malou část vyvolených, zatímco výrazná většina těch ostatních je na tom stejně jako předtím a navíc žije s pocitem, že jejich šťastnější straničtí druhové tyjí z jejich předvolebního úsilí. A tak tito nespokojení zakládají nové strany a hledají cesty k novým křeslům. Případ Karoliny Peake a jejího LIDEM je zářným případem. Výsledkem je vždy odchod do politické nicoty. V případě Věcí veřejných a LIDEM dokonce do nicoty tak hluboké, že už znovu ani nejdou do voleb.
Velice horký guláš se vaří v obou dosud největších politických stranách, které sice mají jasné, zřetelné a reálné politické programy, ale kde zatím více skrytě a méně odkrytě planou ohně vzájemné stranické rivality a ambicí jednotlivých vůdců.
Zatímco v ČSSD se tak děje pod tlakem Miloše Zemana a pod vlivem očekávání zisku oněch plyšových sedaček moci a uvědomění si, že jejich počet ani zdaleka neuspokojí poptávku a je třeba být tam, kde se bude rozdávat, v ODS jde o boj o samotné politické přežití, protože byť jen pouhých poslaneckých křesel bude s největší pravděpodobností velmi limitovaný počet. V obou případech půjde o to, zda a jak udrží jednotliví aktéři své ambice na uzdě, protože případné boje, které by se mohly přenést na stránky médií, by už tak omezený počet škatulí k hejbání ještě více omezily.
Nu a potom je tu zcela nepřehlédnutelný zástup nových legií či v případě KDU-ČSL staronových, s novými vůdci a novými očekáváními, které hodlají využít současné krize vládnutí v Čechách k uchopení pozic, které jejich předchůdci opustili a v důsledku předvolebního zápolení ještě dále opustí.
Bohužel se pohříchu ve většině případů jedná opět o uskupení typu Věcí veřejných, která v případě úspěchu neprodleně začnou pracovat na svém budoucím neúspěchu a ještě většímu zmaru touhy a očekávání voličů po změnách na politickém kolbišti.
Byl bych velice rád, kdybych se mýlil, ale už samotné hektické sestavování kandidátek převážné většiny těchto nových hvězd, hvězdiček a meteorů naší politické scény, populistická hesla a výkřiky, nahrazující politické programy, nevěstí nic dobrého a obávám se, že čím větší očekávání vzbudí ve svých voličích a čím více jich získají, tím smutnější, rychlejší a hlubší bude jejich pád do politické prázdnoty.(jednotlivým uskupením se budu podrobněji věnovat příště.)
To vše samozřejmě může hrát do karet tomu, který je míchá, tomu, který vrhnul ony pomyslné volební kostky, tomu, který netouží víc po ničem jiném než po dobytí a opanování naší politické scény prostřednictvím legií svých přátel, kamarádů, známých, stoupenců a obdivovatelů všeho druhu.
Jestliže jsem svůj dnešní názor začal citátem Julia Caesara, zakončím jej jeho neméně známým citátem dalším: „ Fere libenter homines id quod volunt credunt.“ (Lidé rádi věří tomu, co si přejí.).
Obávám se, že v duchu tohoto rčení je docela pravděpodobné, že voličům po volbách nezbude, než další čtyři roky zpívat spolu s Tomášem Klusem: „Za co, Pane Bože za co, trestáš tento prostý lid …..“ Ale chyby by měli hledat především u sebe a svých postojů u volebních uren.
Michal Kraus