To, že srpen 1968 je pro mou generaci padesátníků a pro generaci našich rodičů doživotním traumatem, je zcela zřejmé.

Pro všechny další generace by mělo být mementem zejména to, jak se tehdy během jednoho roku stal z původně zcela jednotného národa, který se postavil okupantům na odpor, národ, který se začal dělit na lidi první a druhé kategorie v závislosti na tom, jestli své postoje z roku 1968 otočil o 180° (a zradili sami sebe i svůj národ) a nebo, zda setrval na svých původních postojích z roku 1968 (a zůstali hrdiny bez ohledu na následky)..

Naši potomci by měli velmi pozorně studovat, jak se toto třídění stalo také záminkou pro vyřizování osobních účtů mezi spolupracovníky, kolegy a často i bývalými kamarády, při němž zpravidla vítězili ti hloupější, méně schopní, méně vzdělanější, línější a amorálnější jen proto, že včas zaujali, na rozdíl od těch druhých, ten „správný“ názor.

A tato prohra znamenala pro ty chytřejší, schopnější, vzdělanější, pracovitější a morálnější, a také pro jejich rodiny, dvacetileté společenské a pracovní vyhnanství, které ublížilo nejen jim, ale celému našemu státu.

Lidé s černobílým viděním světa mají často tendenci společenské procesy paušalizovat a mají též sklony k uplatňování kolektivní viny. Jedním z nich je i Miloš Zeman, který prohlásil, že z hrdinů roku 1968 se stali zbabělci. Netuším, kam a do které kategorie zařadil sám sebe, ale za mnohé z těch, kteří se stali hrdiny roku 1968, ať už známými či bezejmennými, a hrdiny i zůstali, nemohu s jeho výrokem souhlasit. Skoro by se chtělo říct, že si Miloš Zeman ve své sebestřednosti nevidí do úst.

Jakýmiže zbabělci se stali lidé jako například Věnek Šilhán s manželkou, který jako vysokoškolský profesor jezdil za to, že setrval ve svých postojích ze srpna 1968, dlouhá léta na bagru? Jakým zbabělcem se stal třeba Jaroslav Šabata, který za setrvání na svých názorech prožil řadu let ve vězení? A co třeba Vladimír Kolmistr, Zdeněk Mlynář, Jiří Pelikán, Láďa Lis a mnozí a mnozí další?

Jakýmže to zbabělcem se  stala moje matka, která měla v srpnu 1968 tři děti, to nejmladší mělo necelé tři měsíce, a přesto 21.8. 1968 vyvěsila na dům plakát „Zradu nelze odpustit“, o rok později šla na protest proti okupaci pěšky do práce a poté byla vyloučena z KSČ, vyhozena z práce a až do svého důchodu měla vždy nejnižší mzdu v kterémkoli pracovním kolektivu, přestože dělala zpravidla tu nejtěžší a nejodbornější práci? A přesto svůj názor nikdy nezměnila.

Jakýmže to zbabělcem se stal můj otec, který byl pro nesouhlas s okupací vyloučen z KSČ, a jako v té době jeden z mála vysokoškolsky kvalifikovaných učitelů na policejní škole byl vyhozen, degradován a následně putoval 20 let od místa k místu s nálepkou protisovětského a protisocialistického živla? A svůj názor nezměnil.

A co ty statisíce dalších bezejmenných, to byli také zbabělci? Profesoři, kteří lepili linoleum či umývali zkumavky, učitelé, kteří nesměli učit ani v autoškole, vědci, kteří nesměli bádat, vrcholní manažeři, kteří nesměli řídit ani sami sebe ? A přesto si ponechali svoje názory ze srpna 1968 a nenechali se zlomit?

O listopadu 1989 se hovoří jako o vítězství demokracie. Demokracie je ale především o svobodě názorů a o tom, že názor nesmí být záminkou jakékoli diskriminace. Vyřizování osobních účtů jsme se ale nevyhnuli ani po listopadu. Současně s gaunery, kteří museli ze svých postů odejít po zásluze a spravedlivě, musela z různých společenských sfér a různých postů v byznyse, vědě, kultuře, školství , bezpečnostních sborech odejít celá řada odborníků jen proto, že někomu vadili, někomu překáželi a nebo se jen někomu nelíbili.

A bohužel ani téměř čtvrtstoletí od listopadového sametu neplatí, že odlišný názor nesmí být záminkou k vyřizování osobních účtů, ať už se jedná o volbu prezidenta či hlasování o důvěře vládě.

To v dnešní době už může dělat opravdu jen zbabělec, který se není schopen odlišnému názoru postavit  čelem, ale často s pomocí mediálních přicmrndálků likviduje svou názorovou opozici, kterou označuje tu za zrádce, tu za hlupáky či vyžírky. Ti nejzbabělejší vyrábějí dokonce jakési virtuální seznamy zrádců (třeba i v podobě balíčku karet), bez ohledu na to, zda takovýto seznam odpovídá skutečnosti,který jen zkrátka označuje lidi, kteří mají třeba jen odlišné názory, jsou schopnější než ti druzí a proto je třeba je za každou cenu zlikvidovat.

A nebo si třeba jen zdůvodnit, proč ten či onen nemůže být jmenován třeba premiérem, ministrem či šéfem nějakého úřadu, byť oficiální záminka bývá zpravidla zcela jiná. Pro zbabělce je přeci nepřípustné, aby do funkcí v jeho sféru vlivu jmenoval někoho jiného, než poslušné, patolízalské a obdivně vzhlížející kreatury bez názoru, které budou jen vděčně naslouchat názorům a úkolům, které jim velký vůdce sdělí.   

Zbývá se jen zeptat, jaký je tedy rozdíl mezi skutečnými zbabělci z období po roce 1968 a zbabělci dnešními? Zdá se, že žádný, že, pane prezidente.
     
Michal Kraus