Ve skutečnosti za 35 let se nezhoršilo ve společnosti pouze pár jednotlivých věcí, ale došlo k systémové změně. V harmonii probíhala změna společnosti a modálního člověka. Na nové generace navíc nepůsobily pouze destruktivní společenské procesy, ale také nové technologie, které nepůsobí negativně pouze na psychiku, ale degenerativně na mozek dětského a mladistvého jedince. Vzájemné chápaní mladé a staré generace je proto ještě obtížnější, než tomu bylo v minulosti.

Pro společnost je zásadní a citlivé téma morální, vzdělanostní, duchovní a intelektová úroveň politické elity a jejich formování.

Teoretické závěry můžeme předkládat s určitou mírou pravděpodobnosti či pouze jako hypotézy. V tomto smyslu jsou i mé úvahy, které nejsou výsledkem empirických výzkumů, ale analýzou dění ve společnosti, v níž žijí.

Aktuálně za tím nejhorším, co se v české společnosti objevuje, vidíme jméno Kolář. Také s tímto jménem je spojen mezigenerační fenomén.  Nejčerstvější výhonek rodu Ondřej Kolář šíří slávu Kolářů v Evropském parlamentu. Abychom si připomněli intelektuální, vzdělanostní a mravní úroveň Ondřeje Koláře, citujme některé jeho výroky. Ondřej Kolář má za to, že některým lidem by mělo být zakázáno se projevovat. „Zákaz projevovat by se měl týkat každého, kdo „propaguje narativy podkopávající státní zřízení“.

Člověk jednou řekne, jak je to opravdu se svobodou projevu a rozkvičí tím celý český dezolátsko-proruský chlívek,“ napsal Kolář na facebooku.
„Jenomže spousta lidí naskočila na nesmysly, které tu šíří řada oportunistů, normalizačních nostalgiků, užitečných idiotů a pimprlat všemožných totalitářů. Aby se Konečná, Ševčík, Rajchl, samozřejmě Macinka, kterej než solidní myšlenku udrží spíš skleničku, dostali k hlasům snadno manipulovatelných voličů (a penězům za ně zejména), vyvolávají v nich pocit ohrožení. Snaží se je – zjevně úspěšně – přesvědčit o tom, že lhát se smí, pravda neexistuje a fakta jsou cokoli, co si vycucají z prstu a kdo říká něco jiného, je cenzor,“ kroutil hlavou Kolář.  

Nejbrutálnějším a nejprimitivnějším projevem společenské změny je bourání soch a pomníků. Oprávněně se v naší společnosti kritizovalo běsnění zdivočelých studentů v čínské kulturní revoluci, kterému padly za oběť nevyčíslitelné hodnoty kulturního dědictví. Pokud jde však o české prostředí, pohled a strana se otočí, a běsnění ve stylu čínských studentů z kulturní revoluce nacházíme přímo v Praze, takže ke svržení sochy židovského skladatele Felixe

Mendelssohna Bartholdyho z balustrády Rudolfina za německé okupace, se po listopadovém převratu přidává svržení sochy komunisty Jana Švermy, zahynulého ve Slovenském národním povstání a mnoho dalších soch. A pochopitelně na dědictví čínské kulturní revoluce musel navázat Ondřej Kolář s logikou, čím větší sochu odstraním, tím méně patrná bude moje malost, zvláště když se budu podílet na přetváření historie. To vše splňovalo odstranění sochy maršála Koněva, starostou Ondřejem Kolářem.

Druhý dědeček byl plukovníkem normalizační Československé lidové armády. Nepochybně největší vliv na „vyšlechtění „Ondřeje Koláře“ měl jeho otec, u něhož došlo ke generačnímu kariérnímu vyvrcholení. Vystudoval etnografii a folkloristiku, a tedy bez odpovídajícího vzdělání  udělal závratnou diplomatickou kariéru. Byl velvyslancem ve Švédsku, v Irsku, v USA, v Rusku a náměstek ministra zahraničních věcí. Ač je politická angažovanost pro diplomata naprosté tabu, velice se jako velvyslanec angažoval v sarajevském atentátu na Václava Klause. Nechám na posouzení čtenáři, proč udělal tak mimořádnou diplomatickou kariéru bez diplomatického vzdělání oproti kariérním diplomatům s příslušnou kvalifikací, kteří musejí roky sloužit, než postoupí na další stupínek diplomatické kariéry. Nápovědou může být i wikipedie, v níž se píše: „V letech 1986 -1987 působil jako odborný pracovník v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, poté se stal komunistickému režimu nepohodlným..“ Zde je evidentní specifický zásah do životopisu. V roce 1987 byl komunistický režim liberálnější, než je současná česká společnost. Pokud by bylo co, čím by se mohl stát nepohodlným, určitě by to bylo v životopisu uvedeno. Navíc, v té době Petr Kolář uvažoval nastoupit na ministerstvo vnitra. A názor pro jaké služby pracoval či pracuje Petr Kolář, nechám na čtenáři. Téměř vše, co je možné si na internetu přečíst o Petru Kolářovi, může být dokladem nedůvěryhodnosti internetu a aktivit zpravodajských služeb.

Pochopitelně, že v současné české společnosti se pohybuje řada dalších produktů podobné generační kultivace, např. likvidátor filmového průmyslu a českých filmů, militarista Václav Marhoul.

V článku, v němž jsem srovnával padesátá léta a současnost, jsem vyslovil závěr, že chování psychopatů vyplývá spíše z jejich deviantní osobnosti než z ideologie, za kterou se schovávají. Jak je vidět na chování Ondřeje Koláře, v rodině je možné prosazovat totalitarizmus jak z komunistické pozice, tak z pozice antikomunizmu.