Pak jsem dospěla a objevila, že i matky se někdy mýlí. Naštěstí – jinak bych nikdy neobjevila svoje milované čtyřky.

Hospoda čtvrté cenové skupiny, zejména u nás na venkově v západočeském kraji, je něco docela jiného, než čím mě strašili, když jsem byla holka. Hospoda na vši je totiž instituce. Do našich hospod se nechodí primárně za jídlem nebo za pivem, ale kvůli lidské společnosti a pospolitosti. Ve vitrínách se tyčí poháry a ceny ze sportovních soutěží, zdi zdobí fotky slavných rodáků a momentky z významných obecních akcí. Každá hospoda je jiná, každá jinak vyzdobená, jinak osobitá.

Pivo jsem začala pít před dvěma lety a od té doby jezdím po neobyčejných i obyčejných hospodách, dávám se do řeči s místními návštěvníky, hřeju se u kamen, ochutnávám doma nakládaný hermelín a zajímám se o místní problémy a trable. A své máti a každému, kdo se nad venkovskou čtyřkou ušklíbne, s úsměvem a ráda oponuji, protože lidé v oněch hospodách jsou milí, vlídní a opravdoví a pivo je jen bonus navíc a záminka k potkávání. Jejich řeči, starosti a problémy jsou skutečné, opravdové, normální, ze života. A já jim naslouchám, bavím se a rozumím. Někde se domlouvá tancovačka, jinde fotbalový turnaj s přespolními, pouť nebo trhy na náměstí. V hospodě seženete traktor i pokrývače, starostu i místní kronikářku. A když mám štěstí, ochutnám citrónový koláč, který pekla paní majitelka.

Miluju ty své venkovské čtyřky a pokaždé si říkám, že by se líbily i mé máti. A pak si vzpomenu na její rady a ty dávné, odstrašující toalety. Dnes jsou to místa, kam by se s klidem dámy mohla vypravit i moje máti. Většinou už voňavé a čisté, často po rekonstrukci.

Nevěříte? Vyzkoušejte venkovský život. Zastavte se někdy někde jen tak. Uvidíte, že si na obou místech můžete v klidu a bez zábran sednout.