Kandidátům musí být nejméně čtyřicet let, to znamená, že mezi nim mohou být už i ti, kterým bylo v roce 1989 patnáct, šestnáct let a z jejich CV na ně mohou noví zběsilí naší doby vytáhnout maximálně členství v SSM, či několik měsíců v KSČ.

Zajímavější však bude to, co tito potenciální senátoři dělali v devadesátých letech 20.stol., nebo i později, a ještě zajímavější, uvědomí-li si jejich voliči, že z funkce senátora je to blíž k úřadu presidenta, kterého budeme  volit o tři roky později. Neměli bychom proto nevěnovat pozornost, tak jako opakovaně v minulosti, senátním volbám, ze kterých může vzejít vážený kandidát nebo kandidátka kandidáty na funkci prezidenta.

Že to jde i bez mezistupňů, kterými jsou Senát a Poslanecká sněmovna, ukázaly slovenské prezidentské volby, ve kterých Andreji Kiskovi, v roce 1989 šestadvacetiletému, stačila dobrá pověst jeho rodiny, roční pobyt ve Spojených státech, patnáctiletá zkušenost  podnikatele,   založit charitativního Dobrého Anjela, kterému daroval více než jeden milion euro do začátku, a jehož činnost pomáhal rozvíjet od roku 2011 i na území ČR. Pan Kiska také dostal nejméně dvě tzv. prestižní ceny (které ocenění některého politika v posledních letech nebylo prestižní?) a podle svých slov důvodem jeho rozhodnutí kandidovat bolo rozhorčenie, v akom stave je naša spoločnosť, ako tradiční politici často zabúdajú na problémy skutočných ľudí. V druhém kole jej zvolilo 1,3 miliony voličů a Univerzita Komenského hned přispěchala s pamětní medailí, od jiných dostal Řád L´udovíta Štúra, Kříž M.R.Štefáníka a Pribinův kříž, snad aby se ocenil jeho nám neznámý vztah k počátkům dějin slovenského národa..

Pokud jsme ještě nezapomněli, také Andrej Babiš vstupoval do české politiky s úmyslem napravit zlořády, které zde generace politiků let devadesátých a desátých napáchaly, a které  udělaly ze státu dojnou krávu pod záminkou všech možných ismů. Jeho nástupním prostorem měly být senátní volby, ve kterých jeho hnutí chtělo testovat své schopnosti a připravit se na volby do Poslanecké sněmovny.

Zahájit politickou kariéru funkcí senátora je sice méně odvážné než funkcí presidenta republiky, jak se o to pokusil Jan Švejnar, ale ani to nebylo jednoduché, jak o tom svědčí pokusy cestovních kanceláří Jana Fischera a Tomio Okamury či pivovarníka Stanislava Bernarda, kteří svou popularitu založili na sektorovém ekonomickém úspěchu a místně omezené popularitě.

Kdyby to bylo tak jednoduché, jistě bychom našli po celé republice celou řadu úspěšných podnikatelů a živnostníků, kteří, pokud je nezlikvidoval nějaký domácí nebo importovaný gangster, by mohli najít u voličů uznání. Kdyby ovšem platily tradice a zásady a bylo možné nabýt obecné vážnosti tím, že jsme  úspěšní díky invenci, pracovitosti a čestnému jednání.

Kdyby si dnes kandidát na senátora nebo prezidenta dal na bilboard starosokolské Ni zisk, ni slávu, vám mrtví čest! vnímala by to generace vychovaná médii  k tomu, aby kupovala a jedla,  jako útok na základy své existence. Přesto se ale objevují potenciální kandidáti na funkce senátorů, nebo snad i prezidenta, kteří jsou blíž aktuálnímu slovenskému modelu vybírání toho nejlepšího, než české trochu omšelé handrkování se v zákulisí politických stran o prestižní senátorské nebo i o křeslo nejvyšší.

Můžeme zapomenout na kandidáty, kteří tak temperamentně bojovali v minulosti o to, aby mohli do těchto křesel usednout. Jen v posledních několika týdnech na sebe upozornili pánové Ludvík Sekyra nebo Jiří Hlavatý, kteří kromě osobního potenciálního politického šarmu, zdá se, mají co říci svým voličům trochu jiným jazykem než všechny dosud nám známé zkameněliny, které zřejmě vůbec netuší, že jejich vlak jim už dávnou ukazuje červená koncová světla.

První z nich je trochu upřílišněný. Do soutěže politických stran investoval již v minulosti, tentokrát tak činí ve spolupráci s britskou univerzitou, Tomášem Halíkem a KDU-ČSL odvážněji. Zda se mu ten nesourodý spolek příznivců podaří přesvědčit o své nezbytnosti, můžeme se zájmem sledovat.  Jiří Hlavatý je sice mnoha současným politikům neznámý, ale stačilo jedno interview, aby si ho všimli dokonce i stranické sekretariáty a hradní kancelář. A konec konců, nezapomínejme, že Andrej Babiš se objevil na politické scéně teprve před  necelými třemi roky.

Nemusíme propadat nadšení nebo beznaději. Politika se v ČR jistě nezmění mávnutím čarovného proutku. Jejím cílem stále bude  moc, bohatství a sláva. Ale alespoň bychom si mohli všímat toho, v jakém pořadí ti, kteří se snaží o naši podporu, tato slova kladou za sebe a jakou  jim, pokud se nám to podaří alespoň odhadnout, přikládají důležitost.