Kdybychom brali slova amerického prezidenta Donalda Trumpa, nejmocnějšího muže planety, vážně, moc si o nich nepočteme, protože bychom se tísnili ve sklepích, kde je mizerný signál. Přesto nepozorujeme oblohu s napětím, odkud to přiletí. To může mít jediný důvod - vážně se to brát nemusí. Také proto, že americký prezident není nejmocnějším mužem planety, a v tuto chvíli ani Washingtonu.

Ve Washingtonu není v toto chvíli nejmocnější nikdo, vládne tam pěkný chaos. Rozštěpeny jsou dokonce i jednotlivé strany, které se tradičně dělily o moc. Staré většiny, o které se to opíralo, už nefungují. Musí se tedy budovat většiny nové, ale aby někdo dokázal elektorát protivníka vybrabčit, musí do něj hučet opravdu naléhavě. Proto je tak nezbytné říkat věci, které nejsou myšleny úplně vážně. Člověk musí být opravdu hodně bezvýznamný, aby si mohl dovolit říkat, jak to opravdu je.

Nelze se divit, že Evropa začíná být znejistělá, zda si může dovolit pokračování protektorátu USA, který je pro mnohé pohodlný, ale nevypočitatelný. V odborných kruzích se říká nejistotě riziko. Stále víc je zřejmé, že protektorát, který je přežitkem z blokového rozdělení světa, definitivně zplaněl. I těm méně vnímavým to názorně potvrzují pokusy vnucovat dodávky amerického zemního plynu napříč Atlantikem jako nástroj snižování závislosti na nejistém cizím zdroji. Proto v Evropské unii ožily úvahy o federalizaci, jak je nacházíme i v poslední zprávě předsedy Evropské komise Jean-Clauda Junckera. Také za neobvyklou ochotou řady evropských členů NATO zvyšovat zbrojní výdaje tuším spíše perspektivu evropské armády, která by se dokázala odpoutat od americké kurately.

Jedině v takovémto rámci lze pochopit Trumpovy výkřiky z tribuny OSN, že „totálně zničí Severní Koreu“. Blíže podstatě věci je zjištění George Friedmana z Geopolitical Futures, že vývoj v Koreji se Trumpovi zcela vymknul z rukou. Je to prostě věc mimo jeho kontrolu. Nelze se divit. Trumpovo vyhrožování válkou severu znamená smrtelné ohrožení spojenců na jihu. Nabízí jim ohrožení stejně zničující, prožili v 50. letech minulého století, kdy za korejské války zahynulo deset milionů lidí. Ne-li víc, kdo by to počítal.

Nelze obejít prostý fakt, že případná válka, vyžadující účast amerických základen na jihu Korejského poloostrova, je nemyslitelná bez součinnosti jižní Korejské republiky. Avšak nový jihokorejský prezident Mun Če-in něco takového odmítá, dal jasně najevo, že nehodlá souhlasit s obětováním velké části jihokorejského obyvatelstva v metropolitní oblasti u severokorejských hranic. Vyhlášení války severu by proto ve skutečnosti znamenalo ztrátu jihokorejského spojence. Ministr obrany Spojených států James Mattis sice kdesi utrousil, že USA dokážou na sever udeřit způsobem, který by jih nepostihl, ale něco říkat musí, přestože ví, že by bylo lepší mlčet.


Válka už se vede, krutá, nemilosrdná. Nestřílí se, ale jde o přežití. Je to válka, která se vede uvnitř USA, a tím nejvíce ohroženým je sám Trump. Největší bojovou akci proti Trumpovi nyní provedl zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller, když si vyžádal řadu dokumentů z uzavřených jednání v Bílém domě. Chce si ověřit podezření, že Trump zkoušel vyjednávat s ruským velvyslancem Kisljakem o ukončení sankcí proti Rusku. To by přece byla jasná velezrada, pokusit se zemi ukrást jejího nejlepšího nepřítele!

Aby Trump něčím přebil tento bezprecedentní pokus ochromit rozhodovací pravomoci prezidenta Spojených států v oblasti mezinárodních vztahů, musí přifukovat bubáky, na které inkvizitor nedosáhne. Musí zdůrazňovat dojem, že jde o přežití národa. Proto Trump vystupuje v OSN jako na mistrovství světa ve vrhání stínu. Vyhraje ten, kdo zastíní druhé. Výhrůžky válkou mají zastínit nebezpečně bublající protitrumpovskou agendu a přesvědčit tu část amerického publika, která ctí tradici, že národ v pohrožení se semkne za prezidentem.

Kritičtěji uvažující pozorovatelé, jako je třeba komentátor levicového časopisu The Nation, si mohou myslet - slovy z jeho titulku, - že „Trumpova první řeč před OSN byla absurdní bombastickou katastrofou“. Ale Trump nepotřebuje přesvědčit všechny. Stačí mu ulovit pár procent veřejné přízně. Dostat se za okruh skalních podporovatelů, kterých je podle vedení Republikánské strany už jen něco přes 30 procent, a získat taky nějaké ty nezávislé, kterých bývá tradičně 20 procent. Přitom není důležité, zda Trumpova popularita skutečně spadla tak nízko. Důležité je, že vedení Republikánské strany tomuto propadu věří a chová se podle toho, upozorňuje zkušený Friedman.

Pro zákonodárce v USA, a zejména pro ty republikánské, je vůbec tou nejpodstatnější věcí v tom našem širém světě, že se blíží zahájení volební sezóny v mezidobí. Nastal nejvyšší čas přemýšlet, zda je lepší držet s Trumpem, jehož hvězda padá, nebo být proti němu a hrát roli hrdiny. Trump to zkouší znepřehlednit a začal koketovat s vedením Demokratů. Zkouší je získat pro podporu rozpočtu a podíl na daňových reformách. Proti tomu nabídl, že vyjde vstříc jejich zájmům v oblasti imigrační politiky. Dal jim půl roku, aby vyřešili problém dětských přistěhovalců, kteří měli podle Obamova zákona z roku 2012 šanci v zemi zůstat, ale po listopadových volbách hrozil jejich odsun. Teď Trump brzdí, a tím děsí republikánské konzervativce, kteří to měli jako centrální součást své agendy.

Je to tak, se zahraniční politikou si netřeba lámat hlavu, protože ta volby v USA nevyhrává. Vyhrávají pracovní místa. Proto hlavní linkou programu prezidenta Trumpa není nákladně dominovat světu, jak ukázal neochotou významně rozšiřovat účast v Afghánistánu nebo poslat pozemní síly do Sýrie. To jsou opravdové války, a tam se držel zpátky. Nehodlá přihrávat skvělému kšeftu pro úzký okruh zájmových skupin. Tento drahý kšeft se neobejde bez průběžného pouštění žilou federálnímu rozpočtu, a na veřejné stavby s tvorbou pracovních míst – pro Trumpovy voliče - pak chybí peníze.

Trump je ochoten předstírat, že USA nadále vládnou světu, ale ať si to platí ti, koho se to týká. A hlavně ať si na to kupují americké zbraně. Jinak ať nám vlezou na záda, máme svých starostí dost.