Jak na Macronovo počínání nahlížet? Je skutečně ochoten postoupit na samotný okraj hrozby velkého válečného konfliktu Západu s Ruskem? Nebo je to jedna z jeho obvyklých „her“, ve které tento francouzsky sebestředný politik nachází opakované zalíbení? Macron miluje rozmáchlá gesta, rád sám sebe situuje do ústřední role „toho hlavního“, aby projekty, které tak rád uvádí v život, zase rychle opustil. Co jiného byla Macronova iniciativa hledání jiné integrační „rychlosti“ s Německem mimo EU? Co z toho zbylo? Co jiného byl Macronův pokus vytvořit vedle EU tzv. Evropské politické společenství? A není si zahrávání s vyvoláním konfliktu neskutečných rozměrů jen Macronovou vypočítavou hrou být posléze tím „nejsilnějším“, kdo bude vyjednávat s Putinem?
I proto se nedejme mýlit Macronovým tvrzením při návštěvě naší země, že „je rád, že má v Česku silné evropské partnery“. Touto lichotkou se jistě budou opájet jak prezident Pavel, tak premiér Fiala. Realita je prostší: v Čechách plánujeme dostavbu Dukovan, tak přijel Macron. S jinou formou „přátelství“ to má máloco společného.
Minulý týden vyrukoval ministr Síkela s dalším „originálním“ nápadem: vymýšlí plán, jak „zrovnoprávnit“ ruský a norský plyn. Aniž bychom to do dnešních dnů věděli, dozvídáme se, že z Ruska odebíráme stále asi 60 % spotřeby plynu a země, přes které se tento plyn k nám dopravuje, si neúčtují žádné poplatky. Další plyn odebíráme ze západních zdrojů (třeba Norska), ten je však zatížen tranzitním poplatkem vybíraným Německem. Síkela by si samozřejmě nejraději přál skoncovat s ruským plynem na věky věků ať to stojí cokoli, to by ovšem s určitostí narazilo na odpor zemí, které jiný, než ruský zdroj nemají. Síkelovi tak asi nezbyde nic jiného než přesvědčit českého spotřebitele, že brát dražší, ale ten „ideologicky správný“ plyn ze západních zdrojů, je drobným příspěvkem každého Čecha v podpoře Ukrajiny – když už tam zatím nemůže se západními jednotkami rukovat.
Minulý týden jsme si připomněli významné kulturní výročí. 2. března 1824 se v Litomyšli narodil Bedřich Smetana. O málokterém českém hudebním skladateli se dá tak jistě prohlásit, že byl skladatelem skutečně národním. Nejde samozřejmě jen o obsah jeho tvorby, z níž některé melodie, popěvky i árie zlidověly, jde také o Smetanův příspěvek české kulturní emancipaci druhé poloviny 19. století, která i s jeho významným přispěním vytvořila „generaci Národního divadla“.
Významné kulturní výročí národního skladatele si Litomyšl připomněla neotřele, ale vlastně už v Čechách nepřekvapivě: město si nechalo natisknout eurobankovky s nulovou hodnotou s portrétem Bedřicha Smetany. Ač má jít o sběratelskou záležitost, nelze se zbavit dojmu, že někdo tak autenticky a přesvědčeně český už českým není – už je eurounijním. I takhle umějí Češi zapomínat na svoji minulost. Jak snadné to s námi ten Brusel má!