Něco na způsob mistra ve fabrice: člověk znalý výroby, jehož funkcí je, aby dílna (ministerstvo) šlapala a plnila úkoly a nerozptylovala se vedlejšími (politickými) skutečnostmi. Zpochybňovaní odbornosti politiků vůbec, se v poslední době stala mantrou, kterou se zachmuřenou tváří opakují všichni, kteří se zamýšlejí nad stavem věcí veřejných.

Odhlédneme-li od skutečnosti, že prostě dnes již patrně není k dispozici žádný „odborník“, který by obsáhl celou problematiku ministerstva, je představa o tom, že ministr musí být odborník v problematice resortu, který řídí, zcela mylná. Nemám bůhví jaké zkušenosti, ale podle těch mých je obecně rozšířená představa o tom, že ministrem dopravy musí být nejlepší „dopravák“, ministrem kultury největší umělec a ministrem zemědělství úspěšný sedlák, českou národní specifikou. Vtipná povídání o tom, že vláda je řízena chemikem, armáda geodetem, čas od času pobaví veřejnost. Úkolem ministra ale není, na rozdíl od obecně rozšířené představy, řídit resort a na vládu chodit referovat o tom, co k tomu potřebuje. Je tomu totiž – hodláme- li zůstat na půdě parlamentní demokracie – právě naopak: povinností ministra je realizovat v jemu svěřeném resortu záměry vlády, tedy záměry politického uskupení vzešlého z voleb. V tom, v této schopnosti spočívá jeho odbornost, jeho kvalifikace politika. A je zcela lhostejné, pokud tak činí - je-li toho schopen - jednou na ministerstvu dopravy, jindy na ministerstvu vnitra. Jeho „civilní“ profese a kvalifikace s tím nikterak nesouvisí. Za chod ministerstva nenese ministr odbornou, ale ústavní odpovědnost. Pokud řádně realizuje záměry vlády, je úspěšným ministrem, i kdyby si veřejnost myslel opak…

Představa, že nestranický ministr bude na politických vlivech nezávislý, že bude řídit ministerstvo jaksi podle svého a nikoliv podle zájmů vlády (jejíž je a i jako nestraník bude členem) je naivní. V zemi, kde se lidé baví přihlouplými „průzkumy“, podle kterých je vážnost politika obecně, a poslance zvlášť, ve společnosti na úrovni uklízeček ( ale vždyť žádný poslanec není poslancem sám o sobě, každý má nějaké zaměstnání, takže kandidující lékař je ještě do volební neděle váženým členem společnosti, ale od pondělí už je součástí té nedůvěryhodné sebranky hrabající pod sebe, takhle že to funguje?), mluvit o kvalifikaci politika nebude asi přijato s velkým porozuměním, ale přesto tomu tak je. Ovšem tak, jako ne každý číšník je kvalifikovaným číšníkem, ani každý politik nemá potřebnou kvalifikaci. Ale je přece zřejmé, že o tom, kolik financí ze státního rozpočtu půjde do zdravotnictví, nemohou rozhodnout odborníci na zdravotnictví – použili by pro svoji potřebu celý rozpočet a neznají potřeby dopravy, kultury, soc. věcí apod. Ve společnosti musí existovat odbornost veřejných obecných zájmů a potřeb. Nenávist k některým politikům bychom neměli zaměňovat za nenávist k politice.


Stanislav Křeček