Od druhé porážky v roce 1945 se Německo zhroutilo až do natolik konzumní a aktivisticky sektářské společnosti, že téměř postrádá vlastní identitu. Nikdo neví, co lze pozítří od Německa čekat.

Dějinné signály

Poláci se dnes prezentují jako ochránci Evropy před ruskou rozpínavostí. Ve skutečnosti Poláci po roce 1600 dvakrát obsadili Moskvu. Po druhém dobytí Moskvy „polské vměšování vyvolalo rychlou konsolidaci ruského státu… Ruští uchazeči o trůn se dohodli se Švédskem a vytvořili s ním společnou protipolskou frontu. K protipolským akcím přistoupili i Turci.“ (Antoni Czubinski, Rusko-polská válka v letech 1918–1921, str. 17, Bonus A, 1996)

Díky tomu byl carem zvolen Michail Romanov, jehož dynastie byla u moci až do roku 1917, a Rusko se rozrostlo do podoby impéria. Válka a nevraživost jsou součástí polsko-ruské historie, podobně jako válkami vyšperkovaná konkurence Francie a Anglie.

Národnostní faktor jako motor agresivity je zcela zřejmý. Rusové i Poláci neuznávali odlišnost Bělorusů a Ukrajinců. Poláci to dávali to znát i v Rakousko-Uhersku ve vlasteneckých protiruských spolcích. „Jedni dokazovali, že to jsou větve národa velkoruského, druzí tvrdili, že jde o větev národa polského.“ (A. Czubinski, str. 24) Rakousko-Uhersko podporující na svém území protiruské nálady bylo svědkem ukrajinsko-polských vášní. Obě nacionalistická hnutí se snažila dominovat na úkor druhého.

Na mír nebyl čas

Nejen Józef Klemens Piłsudski, ale i další polští politici, chtěli využít anarchie, která zavládla v Rusku po revoluci. Doufali, že podporu naleznou v Litvě, Lotyšsku, Bělorusku a na Ukrajině, ale často tam naráželi na protipolsky orientované místní politiky.

Dochoval se obsah rozhovoru Piłsudského s britským velvyslancem ve Varšavě Horace Rumboldem z 16. prosince 1919, kdy se polský generál holedbal, že do jara 1920 by mohl s armádou dojít do Moskvy. Poláci by ale potřebovali materiální pomoc. Dochoval se také výrok Piłsudského na jedné tajné konferenci, kde prohlásil, že válka je docela výhodný podnik. Kvůli stagnaci průmyslu by vláda musela vydávat více prostředků na nezaměstnané, kteří místo toho  skončí jako vojáci polské armády. V roce 1920 bylo Polsko schopné postavit z 300 pěších praporů 21 divizí a 5 jezdeckých pluků.

Pro své jednání se Polsko snažilo získat politický souhlas evropských vlád. Snahy vyvrcholily v lednu 1920 na konferenci pobaltských států v Helsinkách, kde Varšava plánovala vytvoření Svazu pobaltských republik s nově vzniklými pobaltskými státy. Nepodařilo se. Dokonce ani ruská protibolševická uskupení nestála na straně Polska. Odpor vzbuzoval především polský plán na odtržení Ukrajiny od ruského státu.

Nesmíme přitom podléhat iluzi, že bolševici představovali v Rusku pouze nějakou militantní sektu, která se prodrala k moci. V oné době v pravost věci bolševiků věřily miliony nejen na území Ruska, ale v menší míře také lidé z pobaltských států a v Polsku. Dokladem této podpory je mimo jiné fakt, že do Rudé armády nastoupilo do srpna 1920 celkem 314 180 bývalých carských důstojníků a praporčíků.

Agresivní charakter jednání Poláků dokumentuje i jedna perlička, kterou ve své práci zmiňuje Gunther: „Piłsudski byl původcem násilného odtržení Vilna od Litvy… ale svou odpovědnost rozhodně popíral. O několik dní později (bylo to 1920) se vzdal úřadu hlavy státu. Svolal si diplomaty znovu a řekl jim: ,Pánové, před několika dny jsem vás obelhal. Byl jsem veřejná osoba a musel jsem lhát. Nyní jsem soukromník a mohu vám říci pravdu. Zorganizoval jsem vpád do Litvy. Buďte zdrávi, pánové.´“ (John Gunther, „Evropa – jaká je“, Fr. Borový, Praha 1938, s. 500).

Piłsudski jako jeden z mála politiků otevřeně přiznával, že diplomacie a demokratické principy nepředstavují jakousi zásadní hodnotu, což se samozřejmě dá vztáhnout i k dnešku. Vyplývalo to přímo z Pilsudského povahy: „Byl drsný, ba hrubý, rád mystifikoval. Jak stárl, podobal se stále Friedrichovi Nietzschemu…“ (John Gunther, s. 500)

V tomto kontextu důchodce Piłsudski o něco později volal po „generálním ozdravění“ polské politiky. Pod tímto heslem se mu podařilo shromáždit celou řadu naštvaných příznivců a s jejich pomocí ovládnout vojsko, se kterým 14. května 1926 obsadil Varšavu a donutil prezidenta i vládu podat demisi. Jen tak na okraj: v průběhu této „operace“ vojáci ve Varšavě postříleli asi 600 nervózních lidiček. „Pak vládl ze zákulisí jako ministr války.“ (John Gunther, s. 500)

Koncem roku 1919 se snažili Poláci získat od západních spojenců zbraně a munici pro válku s bolševiky. Piłsudského cílem bylo vytvoření unitárního státu Polska, Litvy a Běloruska, případně i s pravobřežní, ne-li raději celou Ukrajinou. Předpokládal stát velmocenského typu, který by byl schopen hrát úlohu evropské velmoci, která by v budoucnosti vyvažovala vliv Ruska i Německa, a která by podporovala a určovala politiku všech nárazníkových států bývalé ruské říše, od Finska až po Kavkaz.

Polští politici tehdy prohlašovali, že Polsko musí vést obrannou válku proti agresivním aktivitám sovětského Ruska. Chytrou odpovědí byla nóta bolševické vlády z 22. prosince 1919 s návrhem na mírová jednání. Poláci na ni ani neodpověděli, o mír jim nešlo.

Byl to právě především Piłsudski, kdo zmařil snahy rozumných polských politiků nepouštět se do války s bolševickým Ruskem. Zvítězil militantní přístup, který ve svých důsledcích pro Polsko představoval 103 tisíc mrtvých důstojníků a vojáků a stejný počet raněných (Czubinski, s. 401). Podobných válkychtivých politiků a postaviček najdeme v každé zemi tisíce, ale jenom pár z nich dosáhne pověsti a respektu Piłsudského.

Jak konkrétně probíhaly polské operace proti Rudé armádě? Piłsudského klika dovedně využívala propagandy a demagogie. Piłsudski tvrdil, že se bolševická armáda připravuje k útoku, že je potřeba ji předejít a zastavit. Ale nebyla to pravda. Rozvědka prý informovala, že bolševici od ledna 1920 posilují armádu v Bělorusku. V historické literatuře se lze dočíst, že přeskupování bolševických jednotek probíhalo až v dubnu. Nebyly to nové posily, ale jednotky přeložené z jižní fronty. Nelze vyloučit, že to byla až reakce na polskou přípravu k ofenzívě.

V červenci 1920 sovětská (bolševická) armáda zahájila protiútok. Ten ale selhal. Takže šlo vlastně o docela zbytečnou válku. Následovaly mírové rozhovory, které se táhly od podzimu až do března 1921.

Nebezpečná vize velkého Polska

Po rozpadu komunistického systému se již na počátku 90. let opět začaly ozývat hlasy volající po návratu Polska mezi velmoci, ačkoli ekonomická situace tehdy něco podobného nedovolovala. Změny přicházely pomalu.

Polské „imperiální“ ambice se v 90. letech začaly projevovat v podobě nastolování tzv. plánu „Trojmoří“ (Baltského, Jaderského a Černého moře). Jde zřejmě o aktuální obdobu „sanitárního kordonu“ příslušných zemí východní Evropy, který by izoloval Rusko od kontinentální Evropy.

Jednání polských politiků po roce 1990 vykazuje určité znaky hysterie, jak se projevovaly ve vystoupení jejich dědů a pradědů v období po roce 1918. Lze očekávat, že bez ohledu na výsledky budoucích voleb, liberálové i konzervativci budou stupňovat protiruskou hysterii, militarizaci země a obecně polskou nacionální dominanci v rámci EU.

„Politická praxe ukázala, že postoje Německa a Francie mají větší váhu než všechny ostatní… Máme tedy co do činění s formální demokracií a de facto oligarchií, v níž mají moc ti nejsilnější,“ uvedl polský ministerský předseda. Ale v podstatě Morawiecki řekl, že chce pro Polsko větší podíl na moci. Proto převládající orientace polské administrativy na USA je spojená s očekáváním posílení polského vojenského vlivu v NATO a ve střední a východní Evropě.

V daném kontextu se nemůžeme vyhnout americko-ruské válce na Ukrajině, v níž se Polsko silně angažuje. Z hlediska faktografie tato válka nezačala v únoru 2022, ale že jednalo se o plynulou eskalaci událostí v této čísti Evropy již od devadesátých let 20.století.

George Friedman v knize „Příštích sto let“ píše: „Ukrajina uzavřela spojenectví se Spojenými státy a odvrátila se tak od Ruska – to byl přelomový bod v dějinách Ruska.“ (s. 97). Oranžovou revoluci na Ukrajině (prosinec 2004–leden 2005) pak komentuje jako „… první zřetelný pokus Spojených států přičlenit Ukrajinu k NATO, a tím přivodit období rozkladu Ruska.“ (s.97)

Snad celý svět obletělo v prosinci roku 2013 přiznání tehdejší náměstkyně ministra zahraničí USA: Victoria Nulandová uvedla, že „USA od roku 1991 investovaly na Ukrajině zhruba 5 miliard dolarů... Peníze byly vynaloženy na podporu snahy ukrajinského lidu o silnou demokratickou vládu, která by zastupovala jejich zájmy.“

Američtí vojenští experti David W. Barno a Dr. Nora Bensahelová v červnu 2022 k historii angažovanosti Pentagonu na Ukrajině napsali: „Jedním z jasných úspěchů na Ukrajině je míra, do jaké americká armáda pomohla posílit ukrajinskou armádu … od roku 2014. V úsilí, které do značné míry prošlo bez povšimnutí médií i většiny vojenských pozorovatelů, se široká škála amerických sil tiše střídala na Ukrajině, aby vycvičila tamní armádu… Šéf kalifornské národní gardy, generálmajor David Baldwin, spolupracuje s ukrajinskými silami po celé desetiletí…“ (https://warontherocks.com/2022/06/the-other-big-lessons-that-the-u-s-army-should-learn-from-ukraine/)

Na pozadí války na Ukrajině a zřejmě s vidinou navrácení části polského území jsme u našich polských sousedů svědky doslova výbuchu investování do zbraní a příslušných systémů, především ze Spojených států. Vedle již dříve objednaných systému PVO Patriot (přes 80 miliard zlotých), HIMARS (přes 60 miliard zlotých), a tanků M1A2 (přes 21 miliard zlotých) si Polsko hodlá pořídit víceúčelové stíhačky F-35 za cca 20 miliard zlotých. V tweetu z 26. května 2022 polský ministr národní obrany Mariusz Błaszczak oznámil, že podepsal dopis s žádostí o nákup „asi“ 500 odpalovacích zařízení raketometu M142 HIMARS. V září 2022 se objevilo oznámení, že Polsko koupí 96 bitevních vrtulníků AH-64E Apache. Cena nebyla zveřejněna, ale pro hrubé srovnání Austrálie za nákup 29 vrtulníků AH-64E dá 3,8 miliardy dolarů. Z polské nákupní hysterie nových a sofistikovanějších zbraní těží vedle amerických zbrojařů také jihokorejské koncerny.

V červenci 2022 bylo oznámeno, že v rámci největšího vývozu zbraní v jihokorejské historii nakoupí Polsko zhruba za 14,5–15 miliard dolarů 1 000 tanků K2, 672 samohybných houfnic K9 a 48 lehkých bojových letounů FA-50.

Signály velkého válečnického utrácení ukazuje např. článek „Polsko si v Jižní Koreji půjčí ještě více“ z 31. 7. 2023. Uvádí, že Polsko si chce v Jižní Koreji půjčit až 100 miliard PLN na nákup zbraní – a odkazuje na článek v "Rzeczpospolita". První půjčka sjednaná v místních korejských bankách činí přibližně 36,8 miliardy PLN (1 PLN - Polský zlotý v přepočtu 5,38 českých korun) na financování nákupu zbraní od roku 2022. Druhá žádost podaná v Soulu však narazila na problém.

Polští daňoví poplatníci se o výši první půjčky dozvěděli díky interpelaci předložené jihokorejskému parlamentu a popsané místními médii. Zpráva ukazuje, že polská vláda v roce 2022 vynaložila celkem 60 miliard PLN ze státního rozpočtu na financování válečnických hraček.

Nákupy zbraní na domácím polském trhu budou také dražší. Prototyp pěchotního bojového vozidla Borsuk bude za 36 milionů zlotých, což je o 11 milionů zlotých více, než bylo plánováno. Protiletadlový systém Narew měl stát 25 miliard PLN, dnes se hovoří asi o částce 60-70 miliard PLN.

Kromě Korejců jsou spokojeni s polskými politickými kamarády i výrobci z vojensko – průmyslového komplexu USA.

Vzhledem k militantní tendenci v polské kultuře jednání rostou obavy z budoucího tlaku Polska na okolní státy. Jedním ze signálů polské nevypočítatelnosti je aktivita ze září 2022:

Německá vláda opakovaně reagovala, že nevidí důvod pro jakoukoli platbu, protože v roce 1953 Polsko oficiálně odmítlo reparace. Ve Varšavě odkazují na tlak SSSR při podpisu dohody a zdůrazňují, že Polská lidová republika prý nebyla suverénním státem.

K tomu lze připomenout, že i v českých dokumentech z ústeckého okresu po 2. světové válce byly zmínky o průjezdu polských židů do zahraničí českým pohraničím. Utíkali kvůli protižidovským náladám v Polsku.

I pokud odhlédneme od americko-ruské války na Ukrajině, z dlouhodobého hlediska je jisté, že střední Evropu očekává málo klidná budoucnost. Z historického hlediska nepředstavuje oblast Německa ani Polska záruku ničeho jiného než potíží.