Soudě podle hysterické mediální bouře kolem výroků emeritního arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky na konto nedávno skončené pařížské olympiády byl tento odkaz českého génia nejspíše zapomenut.

Pan kardinál, coby vrcholná autorita české katolické církve, kritizoval zneužití Olympijských her k brutální progresivistické propagandě. Ano, všechny pořadatelské země vlastně vždy uchopí možnost organizovat vrcholnou celosvětovou akci jako příležitost akcentovat svůj pohled na kulturu, na civilizaci, na základní hodnoty. Jen některé v historii to ale činily v extrémní podobě a je docela oprávněnou otázkou, kterou si klade i pan kardinál, zda se právě proběhlá olympiáda neblíží více spíše těm nejkrajnější příkladům zneužití akce, nebo jen k běžnému průměru.

Nejvíce povyku na vsi vzbudil pan kardinál slovy, že progresivistické pojetí olympiády vedlo i tomu, že v boxu tam muži mlátili ženské. I když správně bych asi měl psát „muži mlátily“, že. Řekl tím jen to, co si říkaly miliony diváků po celém světě (mj. i spisovatelka Rowlingová, se kterou by jinak pan kardinál jen těžko hledal společnou řeč), ale dostalo se mu nejen hrubého spílání, ale i nařčení z dezinformace, protože dotčená boxerská individua prý disponovala některými důležitými ženskými znaky.

Skoro to vypadalo, že tu jde o nějaké supermoderní chápání definice ženy, které pan kardinál svým výrokem měl popírat. Jenže pokrokáři ve svém nesvatém rozhořčení vůbec nebrali v úvahu, proč vlastně ve sporu existuje rozdělení podle pohlaví, věkových či váhových kategorií a někdy i výšky. Je to kvůli tomu, aby se poměřovali poměřitelní. Nejde o filosoficko-kulturní debatu o tom, jak rozlišovat ženy a muže a jak moderně či nemoderně definovat jejich určující znaky. Dokonce nejde ani o jednotlivé pohlavní znaky. Jde jen a jen o to, aby se zabránilo vstup do některých kategorií sportovcům, kteří by před ostatními příslušníky kategorie měli podstatnou konkurenční výhodu.

Dnes je možné skoro všechno, tak si určitě umíme představit, že mohutné vousaté chlapisko, které se do Evropy dostalo bez dokladů, bude považováno na základě vlastního prohlášení za nezletilce. Dotyčný úředník nahlédne do papírů a zjistí, že to podle pravidla 254/c možné je. Bude ale správné nechat onoho hromotluka soutěžit ve sportu s dětmi? Takové rozlišování (zde věkové) může mít sto důvodů pro sto různých účelů. Ale pokud jde o sportovní soutěžní kategorie, pak musí platit, že při pochybnostech dotyčné individuum ve slabší (mladší, veteránské, ženské, lehčí, nižší) kategorii soutěžit nesmí, protože by bylo zásadně zvýhodněno.

Existuje dokonce basketbal pro sportovce nižšího vzrůstu. Když jsem v dětství tenhle sport provozoval, docela by se mi to bylo hodilo. Ale zase jsem vyhrál okresní přebor ve vzpírání, protože mě kvůli (tehdy) tintítkové váze zařadili do kategorie s mnohem mladšími. (Když tak o tom po padesáti letech dumám, vlastně jsem měl konkurenční výhodu, na kterou pravidla nepamatovala. Chtělo to použít zdravý rozum a vyloučit mne.) Stejně tak to mohlo být i s oněmi/y boxerskými individui. Nějakým formálním pravidlům možná vyhovovala, ale pak to chtělo kvůli podstatné konkurenční výhodě a v zájmu fair pravidla změnit nebo použít zdravý rozum, pokud se to ještě smí.  Ano. Boxeři, zápasníci, vzpěrači, a dokonce i veslaři mají kategorie váhové. A že existují věkově limitované soutěže a turnaje pro žáky, dorostence, juniory, nebo naopak veterány, to je také přece známo.

A pak existuje rozdělení na muže a ženy. Ne všude. Třeba v dostizích nebo parkurovém jezdectví nikoli. Ale kupodivu platí i v šachách, jakkoli sestry Polgárovy občas v mužských kategoriích svým kolegům pěkně zatápěly. Ženy jsou zkrátka disponované jinak, a tentokrát to není politicky korektní eufemismus. Několikrát už se odehrála tenisová exhibice, při které zcela průměrný hráč rozsekal špičkovou tenistku 6:0, 6:0. To jen ve filmech plných klišé se po statečné kriminalistce vycvičené v bojových uměních zůstane v kalužích krve válet celý zločinecký gang. A právě pro ženský sport, zejména v silových disciplínách, musí být posuzování toho, zda někoho pustit zápolit se ženami, vedeno podle úplně jiných kritérií než při mudrování na nějaké humanitní fakultě.

Jistě, můžeme si zaspekulovat. Kdyby někde vyhrabali kostru takového boxerského individua, hledali by na základě šetření forenzního antropologa mezi nezvěstnými ženami, nebo spíše muži? Anebo kdyby podobné individuum spáchalo zločin a na místě zanechalo biologické stopy, pátrali by kriminalisté na základě DNA po ženě, nebo po muži? Už slyším námitky, že tohle jsou pouze některé kritéria, zatímco Mezinárodní olympijský výbor sledoval i kritéria jiná.

Tak ale otázka nestojí. Ta stojí jen a jedině takto: mohou ona sporná kritéria svědčit o zásadní konkurenční výhodě? Právě takové, kvůli které oddělení ženské a mužské kategorie vůbec existuje? Ano, v některých sportech existuje handicap. Aby mohli všichni soutěžit pospolu, ale aby zároveň byla nějak kompenzována výhoda některých disponovanějších. Přesně tak, jako Cimrman radil těm nejmenším při běhu počítat pomaleji, aby prckové mohli závodit s ostatními. Jenže box? Tam nejde dát někomu handicap v podobě jakýchsi minusových bodů. Protože pak přijde rána chlapskou pěstí mezi oči – a je po boji.

I průměrný znalec českého jazyka ví, že existují párová slova pro počet a slova pro množství. Ta první označují množinu jednotlivostí, ta druhá jednolitou masu. Vojáci-vojsko. Vody-vodstvo. Lodě-loďstvo. Lidé-lidstvo. První v těch párových slovech značí individualizaci, to druhé deindividualizaci.  Prostě to nejsou zaměnitelná synonyma. Každé slovo v těchto párových dvojicích nese svůj vlastní odlišný význam.

Češtinou se ale nezabývá nová akvizice České televize. Dvě autorky podcastu s názvem Vyhonit ďábla dostaly od naší vaší České televize zakázku na nový „edukační“ pořad Na záchodcích. Ten je prý zaměřen primárně na mladé lidi v „tranzici“. Ve známost vešel pořad díky svému náboru publika, které autorky označují výrazem „hoststvo“. Tímto slovem se chtějí vyhnout prý urážejícímu maskulinnímu výrazu „hosté“. Autorky si myslí, že „hostsvo“ je parafrází na genderově neutrální obraty, jenže jim uniklo, že slova s podobnou koncovkou neznamenají neučený rod, ale množství namísto počtu. Takže vlastně říkají, že jim jde jen o hmotu, o masu hostů „na váhu“, o nikoli o skupinu individualit.

Ale kdo by se tu zabýval češtinou, když tu před námi stojí úkol: za veřejné peníze vštípit mládeži, že zcela raritní porucha pohlavní identity má být propříště běžným, ba dokonce žádoucím projevem životního stylu. A pak šup k mengelovským hormonálním medikamentům nebo rovnou pod kudlu.
Příští olympiády tak budou muset počítat s novou kategorií.