A to ne pouze tradičními formami, například přiživováním se na obavách o zdraví formou exponování extrémních a výjimečných tragických situací v touze po pozornosti publika. To už ostatně známe z přístupu médií ke všem dřívějším krizím, otřesům, katastrofám či haváriím. V případě probíhající epidemie či spíše společenských otřesů epidemií vyvolaných ale nejde jen o „křivé zrcadlo“, zkreslující proporce reality. Jde i o absolutní rezignaci na korektní reportování o reálných datech, což se projevuje hlavně terminologickým zmatkem a argumentačním chaosem.      

Veřejnost trpí nedostatkem korektnosti a přesnosti při informování médií o průběhu aktuální epidemie a o opatřeních proti ní. Nedůsledná péče o terminologickou a věcnou správnost v takto citlivém tématu vede k informačnímu chaosu a přispívá tím k dramatickému zvyšování paniky a úzkosti s následnými ničivými dopady na kvalitu života na straně jedné, na straně druhé vede u části veřejnosti k pocitu, že žádná data vlastně nemají relevanci.

Problém nezačíná u médií, ale už u veřejných institucí a dokonce v řadách expertů, kteří se kolem tématu epidemie pohybují. Hysterie, strašení a katastrofické scénáře jsou zjevně mediálně atraktivnější než umírněná slova. A kdo se chce zviditelnit, má jednoduchý recept: přehánět do extrémů. A když se k tomu přidá terminologický chaos, nelze se divit zjitřené atmosféře mezi veřejností, která pak zpětně tlačí na politiky, aby ti přijímali raději tvrdší než přiměřená opatření. A nestateční politici této atmosféře vycházejí vstříc namísto toho, aby přijali odpovědnost za svá vlastní podložená rozhodnutí.

Lze uvést několik příkladů. Termín „covid-19“ na straně jedné a termíny „nový koronavirus“ nebo „virus SARS CoV-2“ na straně druhé nejsou synonyma, přesto ve zpravodajstvích mnoha médií libovolně běžně splývají. Nový koronavirus, stejně jako ostatní dosud běžné koronaviry (sám pojem „koronavirus“ není nic nového, různé koronaviry známe ze života odedávna, jsou příčinou našich starých známých „viróz“), další viry a také bakterie jsou součástí přirozeného prostředí člověka a nemoc mohou u člověka způsobit až za specifických okolností. Naproti tomu covid-19 je plicní choroba, která mívá zpravidla mírný průběh, ale někdy i průběh velmi těžký a může být v souběhu s jinými zdravotními zátěžemi, dispozicemi, nemocemi či zdravotními riziky komplikací vážně ohrožující život.

Novináři to mají ve své snaze vyděsit veřejnost velmi snadné, když například na Ministerstvu zdravotnictví existuje pracoviště „laboratorní skupina covid-19.“ Tato skupina se však nezabývá léčením lidí nemocných covidem-19, ale systémem testování (většinou zdravé) populace na přítomnost nového koronaviru. V hlavní zpravodajské relaci České televize ze dne 26. listopadu moderátor Kubal divákům sdělil, že „testy odhalily … případů covid-19.“ Nemoc ale nelze testovat, nelze ji „odhalovat“ testem. Přítomnost nemoci se zjišťuje klinicky, vyšetřením, podle příznaků. Přesto absurdní větu o „testování na covid“ slýcháme v médiích denně. Testoval lze pouze přítomnost potenciálního původce nemoci, tedy viru SARS CoV-2“. Pozitivně testovaní mohou být zcela zdrávi, ale někteří z nich mohou být přenašeči viru. Většina z nich covid nemá. Testy neodhalují nemocné covidem, ale potenciální bacilonosiče. A to je přece kardinální rozdíl. Je nutno zcela zásadně odlišovat lidi pozitivně testované na přítomnost nového koronaviru a lidi nemocné, což média zpravidla nedělají. A nejen média. Zmatení pojmů se ale odvíjí už od odborníků s politiků. Všude po městech lze vidět poutače, na kterých je psáno „Odběrové místo covid-19.“ Na onom místě je možné odebírat vzorky k testování na přítomnost nového koronaviru, ale rozhodně tam nelze „odebírat covid“ ani vzorky na testování této nemoci.

Počet pozitivně testovaných ser nerovná počtu nemocných, jak také často v médiích slýcháme. Oba počty se od sebe liší řádově, nemocných je mnohonásobně méně. Ve statistikách, které jsou prezentovány v médiích, se objevují obraty, jako „celkem bylo zjištěno nemocných“, když je přitom řeč pouze o lidech pozitivně testovaných na přítomnost viru. I zde ale nejde jen o selhání médií. I taková formální autorita celé protiepidemické agendy, jakou je hlavní hygienička Rážová, v hlavní zpravodajské relaci TV Nova týž den varovala, že uvolnění restrikcí nenastane „pokud se počty lidí pozitivních na covid-19 nebudou zlepšovat.“ I ona si tedy evidentně myslí, že pozitivně testovaný člověk na přítomnost nového koronaviru rovná se člověk stonající s nemocí covid-19.

Stejně tak ale nelze hovořit ani o lidech v opakovaném testu otestovaných negativně jako o lidech „vyléčených“, protože vyléčený může být pouze ten, kdo byl dosud nemocný. Nově negativně testovaní jsou lidé nikoli uzdravení, ale lidé, kteří byli vyřazeni ze seznamu potenciálních bacilonosičů na základě opakovaného negativního testu. Že jde o čistě arbitrární, administrativně stanovované číslo, prokazuje i fakt, že MZ zveřejnilo jako počet „uzdravených“ dne 25. 11. číslo 870, zatímco následujícího dne toto číslo stanovilo na 14.500, což je ze dne na den sedmnáctkrát více. Jistěže se ten den nic tak zázračného se zdravím tisíců lidí nestalo, to jen byli mnozí z nich úředně převedeni z jedné kolonky do druhé.    

Neustále jsme strašeni počtem mrtvých, u nás i ve světě. Je nutno ale rozlišovat mezi zemřelými, u nichž byla nemoc covid-19 hlavní příčinou smrti, zemřelými, u nichž nemoc byla možná přitěžující okolností, a těmi, kteří v době smrti byli sice nositelé viru, ale nemoc covid-19 neměli a zemřeli z úplně jiné příčiny. Denní statistiky mrtvých bývají prezentovány zcela nesmyslně, jako kdyby šlo o zemřelé „navíc“, tedy nad běžný průměr. Tak tomu ale není, protože celková úmrtnost se rozhodně nezvyšuje o počet zemřelých, vedených ve statistikách jako „zemřelí s covidem“.

Nelze také říkat (ale média to zcela běžně dělají), že počet lidí pozitivně testovaných se rovná počtu nositelů viru mezi námi. Ve zmíněné relaci České televize ze stejného dne se objevila (jako i mnoho jiných dnů předtím) tabulka s kolonkou nadepsanou „nakažení celkem“, přitom tím byl myšlen kumulovaný počet lidí pozitivně testovaných. Když pomineme nesprávnost označovat takové lidi jako „nakažené“, pak především nejde o celkový počet lidí s virem mezi námi, ale pouze o počet lidí, kteří prošli testy s pozitivním výsledkem. Kolik nositelů viru mezi námi žije, aniž kdy absolvovali nějaký test, ale přece vůbec nikdo neví. Jejich počet je však jistě mnohem vyšší než počet pozitivně testovaných, podle některých oficiálních odhadů až řádově. Může u nás jít i o miliony. Pokud tedy mezi námi chodí statisíce a možná i miliony lidí, u kterých by bylo možné testem prokázat přítomnost nového koronaviru, pak je nutno se dívat na denní dramatická hlášení o tom, jestli bylo včera pozitivně testováno tisíc, deset tisíc nebo dvacet tisíc lidí, jako na údaje, které o rozšíření viru v populaci nevypovídají skoro nic. Přesto jde o číslo, na kterém jsou stavěna mnohá rozhodnutí o restrikcích či o jejich rušení. Média citují pravidelné zprávy Ministerstva zdravotnictví slovy, že ten či onen den „přibylo“ tolik a tolik „případů nákazy“. Myslí-li nákazou přítomnost viru, pak nelze tvrdit, kolik jich jistý den přibylo, protože to nikdo nemůže vědět. To by se denně musela testovat celá populace. Lze maximálně reportovat, že jistý den bylo pozitivně testováno tolik a tolik lidí.

Podobných nepřesností se vyskytuje ve zpravodajských a publicistických pořadech celá řada každý den, každou hodinu. Nejde mi o malicherné trvání na detailech, ale o oprávněný požadavek na odpovědnost při informování o tak mimořádně citlivé oblasti. Profesionálnější přístup médií ke korektnímu informování o epidemii by pomohl lepšímu povědomí veřejnosti o průběhu a dopadech epidemie a umožnil by lidem přijímat správná a přiměřená rozhodnutí.

Zatím se děje přesný opak. Lidé jsou zavalování balastními daty a interpretacemi, terminologických chaosem a zjevným amatérismem a libovůlí. V daleko méně závažnějších oborech by takový terminologický diletantismus v médiích trpěn nebyl, zde však ano. A to nemluvím o březnu či dubnu, ale o listopadu.