Problém dneška je poněkud zvláštní, netrpíme nedostatkem nabídky (málo aut, toaletního papíru nebo cukru, jak se to stávalo třeba za dob reálného socialismu a státního plánování, opravdu nemáme), ale naopak "trpíme" nedostatkem poptávky. Což je do jisté míry ironické. Jinými slovy ekonomika netouží po všem, co vyrobí. Takže tam, kde je ekonomika příliš slabá, rozuměj nepoptává dostatečně, dodatečnou poptávku vytvoří stát.

Proč se státy zadlužují? Protože žijeme v představě, že bez státní pomoci (v rámci deficitu několika procent HDP) bude ekonomika kolabovat. To se potom prezentuje jako stimulace růstu, ale ve skutečnosti se jedná a simulaci růstu. stále se hovoří o tom, že by stát měl nastartovat(!) ekonomiku. Jakoby pár procent deficitu nakoplo spáče a ten by se probral a začal zas běhat. Jenže ve skutečnosti nejde ani tak o nastartování jako tlačení ekonomiky. Nestačí jednorázově "nakopnout" (toto slovo bychom vůbec neměli používat) spotřebu nebo ekonomiku, ale spíše ji neustále a opakovaně živit a přiživovat. Stát tedy ekonomiku dnes nenakopává, spíše jí kope nebo tlačí. A jak moc ji má či nemá tlačit? To záleží na gustu, víře a úrovni populismu daného politika.

Fetiš růstu spotřeby

Paradoxní na tom je, že se kdysi všichni shodli, že to, co celý problém začalo byla příliš velká spotřeba (onen spotřební večírek) na úkor dluhu. Co tedy má být lékem? Ještě více spotřeby na úkor dluhu, ale trošku jinak. Onu novou (neexistující) likviditu a poptávku má tentokráte dodat stát skrze své (pokračující) deficity. Je to jako z jinými závislostmi, které si člověk zfetišizuje: když je problém, pokračuje se nikoli v jiné cestě, ale v tom samém, ale lépe a pořádněji.

Odložené úspory

Takto nyní vypadá debata v USA, v Evropě jsme v tomto směru aspoň o kousek napřed. Ti kteří odmítají úspory, tedy austeritu, vlastně jen říkají, že úspory nyní ne, úspory přijdou na řadu později. Většinou v jakémsi vysněném světě, až "se poroste". Ale co když "se neporoste"? Pak jsme jen problém prohloubili, neb jsme svět posunuli zas o par dalších procent hlouběji do dluhu. Zde v Evropě se aspoň snažíme (aspoň snažíme) šetřit, případně neřešit vše inflací. Kdo dnes nevěří na úspornost a rozhazuje ze státního, ten bude muset věřit o to více v budoucnu. Pokud úspory jsou v ekonomii považovaný za dluženou spotřebu do budoucnosti, pak spotřeba na dluh není nic jiného než odložené úspory do budoucnosti. Fiskální i monetární politika jsou jen jakýmsi časově-spotřebními triky a manipulací s energii. Pokud se to bude dělat dobře, může to pomoci, pokud se to bude přehánět a dělat jen populisticky, může to danou ekonomiku nikoli nastartovat, ale zničit. Expanzivní fiskální politika je snaha předstírat, že existuje poptávka, když ve skutečnosti neexistuje. Proto si važme politiků, kteří se snaží nepopulisticky šetřit a naházet toto břemeno na „lepší časy“ tedy na budoucí generace.

S dluhem jde všechno lépe. Je více spotřeby, více peněz, více slibů, méně škrtů, nižší daně, více spokojených konzumentů a plné obchody Marks and Spencers. A když ne, tak Marx and Spenders, stát již dnes neplánuje (díky Bohu) kolik toho vyrábět, ale tak trošku plánuje, kolik toho spotřebovávat.

Tomáš Sedláček
Psáno pro HN