Je pár dnů před volbami do krajských zastupitelstev a Senátu PČR a do našich poštovních schránek, ale i na bilboardech (a jiných veřejných zařízeních, např. zadní sklech autobusů) se nám představují (často šklebí anebo se nám smějí) kandidáti politických stran a hnutí. Člověk se nestačí divit, jak ubohými slogany a hesly jsou jejich podbízející se tváře doprovázeny.
    

Ve Zlínském kraji (odkud pocházím) se to hemží natolik stupidními slogany, že snad nemá ani smysl přemýšlet o tom, co který kandidát je nebo není, resp. při jeho  případném zvolením bude schopen pro občany udělat nebo svou činností pro jejich blaho přispět. Tak například jeden slogan, v tomto případě  ODS konstatuje, že prý „Postavíme kraj na nohy“!. No, nějak mi ušlo či jsem si nevšiml, že by Zlínský kraj padal na hubu, nebo se plazil po kolenou a proto je potřeba jej „postavit na nohy“! Apropó, pokud to někteří politici takto vidí, tak to jen díky jim samotným.
     

Heslo ČSSD nám voličům zase oznamuje, že kandidáti ČSSD při jejich zvolení „Vrátí kraji dobrého hospodáře“! Ptám se, kam že se poděli ti dobří hospodáři, když   je ČSSD teprve hodlá nainstalovat? Není to snad důkaz toho, že se do dnešní doby hospodařilo s nedobrými hospodáři? Zbytečná otázka, není-liž pravda! Jiný bilboard nás zase informuje o tom že nově zvolení „zástupci lidu“, budou-li zvoleni tvrdí, že hodlají „Uzdravit náš kraj“. Otázka ovšem je, zda je nemocný kraj a jeho lidé, nebo jeho současné, bývalé (a nepochybně tomu bude i u nastávajícího) vedení, potažmo zastupitelstvo kraje, protože „sliby se slibují, blázni se radují“! Z tohoto  přísloví jasmě vyznívá ona diagnoza, kterou trpí (nejen) náš „nemocný“ kraj!
    

Lze pochopit, že každé takové či podobné volby sebou nesou nepřeberné množství slibů a předsevzetí, které se (alespoň v podmínkách české demokracie) jen málokdy podaří splnit. A ne vždy jen z objektivních důvodů, ale také často proto, že jedno naše přísloví říká, že „Slibem nezarmoutíš“, jiné zase, že „Účel světí prostředky“, nemluvě o tom jiném přísloví, že „Slíbené vydrží stejně, jako uzené!“ To ovšem neznamená, že by se ve zlínském, stejně jako v jiném kraji, naprosto nic nedělalo, nebudovalo, že by se neinvestovalo. Jenže už nikdo neřekne, kolik peněz se neproinvestovalo, ale rozkradlo, uplatilo, odklonilo či prostě zdefraudovalo! O tom se mlčí, na druhé straně o to více se ti noví, zaručeně poctiví, čestní, spolehliví a odpovědní kandidáti mohou ohánět různými nesmyslnámi hesly a sliby (celorepublikově je to neuvěřitelé množství iracionálních, oblbujících, nereálných a kandidáty k ničemu nezavazující počet sloganů a hesel).
    

V poslední době se v Česku hodně, často a rádo nejen mluví, ale také bojuje o záchranu „naší demokracie“. Ponecháme-li stranou logiku a relevantnost tohoto nesmyslého úsilí, které prosazuje zejména Milion chvilek, ale rovněž řada pravicových politiků, kterým chybí větší volnost a svoboda nejen ve svobodě slova, ale hlavně ve svobodě podnikání, šíření zcestných myšlenek, ideologie, v dehonestaci a diskreditaci živoních realit a jiných nelogických a nesmyslných požadavků (viz předseda Senátu Vystrčil!). Je-li řeč o demokracii, je třeba si připomenout, co demokracie znamená, jak je naplňována či realizována. Konstatování, že demokracie znamená v překladu „vláda lidu“, zná snad každý středoškolák, a měl by znát  i každý politik, jedno na jaké úrovni. Skutečná demokracie je, resp. by (pokud bude) měla být tou hlavní ideologickou motivací pro život v naší společnosti. Nabízí se však otázka, je tomu skutečně tak?
     

Z pohlledu statistiky, kterou tvoří přesný přehled nepřesných čísel zjistíme, jak je     u nás „demokracie“ aplikována. Především je třeba upozornit na skutečnost, že tímto   konstatováním není společenská vrstva, zvaná „inteligence“ vylučována z pojmu lid, nicméně tato „kasta“ má své přednosti a priveligia, která jdou zcela jednoznačně na vrub ostatního „lidu“. Při pohledu na stávající kandidátní (jmennou) listinu pro volby do Zastupitelstva Zlínského kraje (a jistě tomu nebude jinak ani na kandidátních listinách jiných krajů), není na seznamu snad člověka, který by pocházel  z toho společenského spektra, které se říká „dělník“, nebo „dělnice“, jako např. soustržník, jeřábník, zedník, pekař, zemědělec, dojička, řidič autobusu apod., nebo také lůza či verbež.  
    

To kandidátů s tituly MUDr., JUDr., Ing., PaedDr, Mgr, Bc., starosta, místostarosta, ředitel firmy, člen představendstva, bankéř, resp. „chudý“ sportovec, zpravidla bývalý reprezentat, mistr světa apod., těch je tam přehršel. Při neexistenci dělnických povolání vlastně jenom a pouze oni. Máme-li v této souvislosti uvažovat o podstatě výše zmíněné demokracii pak není od věci se ptát, zda lidé dělnického, v lepším případě zaměstnaneckého původu jsou součástí naší demokracie, tedy „vlády lidu“, když je zcela evidentní, že zastoupení této společenské vrstvy, které je ve společnosti absolutní většina, není (až na vzácné výjimky) v místních, krajských orgánech veřejné správy, resp. místních vládách, o republikové vládě nemluvě, de facto  zastoupena..
   

Z uvedeného vyplývá, že společenská vrstva, zvaná inteligence (dříve z důvodů rozlišení intelektuální inteligence od té ostatní, existoval pojem pracující inteligence, tedy vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří na rozdíl od intelektuálů-umělců, žijících na volné noze, byli zaměstnání ve výrobní sféře, institucích apod.), má ve společnosti nejen početní, ale hlavně vedoucí, rozhodující nejen postavení, ale hlavně slovo. Jak výše zmíněno, nelze tuto vrstvu vylučovat z pojmu lid, nicméně v oblasti vládnutí ve společnosti má skutečný dělný lid pramalou, lépe řečeno nemá žádnou moc. Otázka je, zda můžeme  mluvit o tom, že u nás máme demokracii, nebo si to pleteme s pojmem plutokracie, či oligarchie? Jistě se proti takovému konstatování ohradí nemálo dotčených, nicméně při pohledu na kandidátní listiny a je jedno, zda jde o parlamentní, krajské či senátorské volby, jednoznačně převládá zastoupení inteligence, případně postavení, které s dělnickým charakterem má sotva co společného.
     

Jinými slovy necháváme se ohlupovat tvrzením, že máme demokracii, dokonce o ni Milion chvilek, pražská kavárna, havloidi, sliníčkáři a jiní ochhránci demokracie bojují a zachraňují ji, ale ve skutečnosti bojují za udržení, resp. posílení svých pozic a  vlivu, zatímco proklamovaná demokracie je jen falešnou deklamací, jak zvrátit narůstající nesouhlas a nepokoje té části obyvatelstva, která by měla tvořit základ skutečné vlády lidu, alias demokracie, která však nevládne, je ostrakizována a ve společenském životě nestoudně podváděna. Podváděna lidmi, kteří tvoří rádoby (falešnou) „demokracii“, ve skutečnosti vytvářejí plutokratickou, oligarchickou společnost, se kterou nám zcela nedemokraticky vládnou. Aby svou nefér hru nějakým způsobem zakamluflovali, jeden o druhém se pak (závistivě) vyjadřuje, že není demokrat, ale je oligarcha a pod.
     

V souvislosti s charakterem naší společnosti, že jsme demokratickým státem, je třeba si také uvědomit, že současný společenský režim není demokratický ani náhodou, že se jedná o režim plutokraticko-oligarchistický, nebo ještě lépe korupčně protekcionářský. Stačí si vybrat. Je nesprávné, mluvíme-li o demokracii, tedy o vládě lidu, nemá-li v takové vládě opravdový dělný lid žádné zastoupení (pokud snad ano, jde o naprosto marginální, bezvýznamný počet, nemající vliv na všeobecné řízení, rozhodování a existenci jako takovou). Otázka je, kdy bude u nás na principu řeckých dějin aplikovaná opravdová vláda lidu, tzn. „demokracie“, abychom mohli mluvit o tom, že si musíme opravdovou demokracii chránit a také za ni skutečně bojovat. To co se dnes děje je jen dobře placené divadlo, snaha západních politických kruhů (rovněž se vydávajících za demokratické) za tlak na obyčejný lid, aby uvěřil jejich slovům, že hájí jejich zájmy a demokracii v Česku. Není to pravda!
    

Vládnou nám sice vzdělaní lidé, nicméně v problematice svých funkci laikové, resp.   neodborníci, páchájící více škody než užitku, o svých prospěchářských cílech nemluvě. Máme na kandidátkách stovky (údajně) čestných, poctivých, slušných a pracovitých lidí, otázka je, jak dlouho takovými zůstanou (pokud takovými skutečně byli). Zatím se jen potvrzuje skutečnost, že v první řadě jde těmto politikům o osobní zájmy a zbyde-li čas, ochota a nějaké peníze, tak se občas dostane i té lůze či verbeži, jak je většina obyčejných občanů našimi „zástupci lidu“ nazývána a chápána. Nebo je to jinak?
     

O tom, jací jsou ti „opravdoví“ demokraté svědčí případ nikoliv bývalého, ale stále existujícího politika na regionální úrovni s tím rozdílem, že už není místostarosta, ale již dva roky starostou města a dnes i kandidát do Zastupitelstva ZK za STAN, ačkoliv je kmenový člen TOP 09. Tento politik s koňským ohonem se totiž  angažuje v několika politických uskupeních (již zmíněný člen TOP 09, STAN, Zlínské hnutí nezávislých, v neposlední řadě v Koalici pro Holešov), které mu zajišťují možnost poměrně široké pole působnosti a tím i posílení svého politického postavení a vlivu v regionu i kraji. Příloha, které je již staršího data (rok 2014) je přesto stále aktuální, protože manželé Seifertovi ve svém politicko-soukromém podnikání nadále, možná ještě intenzivněji, pokračují.