Možná není od věci připomenout slova generála Pavla, který prohlásil, že „nám prospívá členství v EU a v NATO a jen díky těmto dvěma institucím se máme tak (dobře), jak se máme.“ Opravdu? Jenom připomenu, že mnozí tito „dobře situovaní lidé“ ke své spokojenosti přišli nikoli každodenní poctivou prací, ale způsoby, které jsou natolik známy, že zmiňovat je je zcela zbytečné (viz např. pan generál Pavel). Stejně je zbytečné jmenovat ty, kteří se touto spokojeností chlubí.

Nicméně, žijeme v kapitalismu a bylo by naivní se domnívat, že si v něm budeme všichni rovni, což ostatně nebylo ani za socialismu. Jenže kapitalismus, který jsme se zvoněním klíčů na Václaváku přijali 17.listopadu 1989, byl pro někoho příležitostí, jak se dostat tzv. „ k lizu“, tedy tu k penězům, tu k majetku, jiný ke všemu a navíc k moci a ohromnému vlivu. Jenže to platilo jen „pro někoho“ a těch byla hrstka proti zbytku národa, který v tu dobu čítal něco kolem 15 milionů lidí. Ta většina jen s otevřenými ústy zírala nad „úspěchy“, kterými jsme vstoupili do éry kapitalismu když jsme zjišťovali, jak se nám ten kapitál, dlouhodobě a vlastníma rukama vybudovaný, ztrácí, mizí, ničí, přechází do cizího vlastnictví, aby z něj po několika letech zbyly jen trosky, ruiny, nebo montážní haly.
    

Upřímně řečeno, máme-li hodnotit jak se máme, je třeba říct že „relativně dobře“. Je sice pravda, že ze všeobecného hlediska není u nás bída in natura, i když ona opravdu je, jen se o ní nemluví. Totéž platí, že u nás nejsou žebráci a oni jsou, jen se    o nich také nemluví. O čem se však mluví, ale co se neřeší, jsou bezdomovci. Bída je, protože rozhodně ne všichni občané, zvláště senioři a důchodci, mají dostatek a nestrádají, ne všichni jsou zdraví a nemají zajištěnou potřebnou péči, ne všichni žijí v podmínkách 21. století. Otázka zní: mohou tito lidé říkat, že se mají dobře jako nikdy před tím? Co když se fakt měli lépe, než dnes? Budou tomu ti „lépe situovaní“ věřit?  Zvláště ti, kteří v r. 1989 měli sotva deset, ale i méně let (Piráti)? Asi sotva, že?
    

Ale k věci samotné. Pokud poněkud v nadsázce zmiňuji, že nám zbyla jen ta naše řeč pak proto, že 90 % z toho, co jsme do listopadu 89 vlastnili, čím jsme se pyšnili, co nás navzdory existenci komunistického režimu, řadilo mezi vyspělé a bohaté státy. Jen připomenu některé naše skvosty, kterými jsme se jako Československá socialistická republika proslavili ve světě:  motocykly JAWA, traktory ZETOR, nákladní auta TATRA, LIAZ, textilky SEBA, HEDVA, TEXTILANA, oděvní průmysl Prostějov, Jablonecká bižuterie, Karlovarská porcelánka, tramvaje, autobusy, trolejbusy Škoda, MEOPTA Přerov, zbrojní a letecký průmysl, doly, hutě, plzeňský PRAZDROJ, cukrovary. lihovary a stovky dalších podniků, závodů a firem, které naši republiku proslavili po celém světě, dokonce i v dnes tolik obdivovaných a nám „příkladných“ demokratických USA!
    

Máme se tedy opravdu dobře? Individuálně možná z větší části ano, ale jako národ jsme dnes chudí jak ta pověstná „kostelní myš!“ Dnes, jakkoli se tvrdí, že prý máme nejmenší nezaměstnanost, přesto stále chybí kolem čtvrt milionu pracovních sil. Máme tedy skoro všichni práci, ale co děláme, pro koho děláme a hlavně, komu jdou zisky?Kolik podniků či firem máme v porovnání s tím, co jsme měli dříve? Jsme bohatý stát, nebo jen levná pracovní síla, která vydělává cizím vlastníkům ohromné zisky, zatímco náš stát a občané  na tom prodělávají? Co z toho, co se dnes u nás vyrábí, je opravdu naše, tedy české? Vždyť téměř všechno, co se u nás vyrobí (až na výjimky) nese cizí značku a má cizího vlastníka!
     

Ti, co se mají dobře, o tom všem neuvažují. Mají se dobře, mají peníze, majetky, moc nebo vliv, proč by se takovými nepodstatnými věcmi zabývali? Přesto jsou ale nespokojeni. Není to nespokojenost existenční, ale propagandisticky ideová. Máme deklarovaný demokratický režim, který má nějaké základní pravidla a principy. Jakkoli se nespokojená „elita“ ztotožňuje s demokracií, přesto jim z přesně nedefinovaných důvodů nevyhovuje. Nejsou totiž ochotni akceptovat základní princip demokratických voleb jenom proto, že byli zvolení jiní lidé, než které volili oni a kteří dnes dělají státní politiku. Mají výhrady k mnoha věcem, ale nemají žádné řešení. Jen mlátí pantama. Je to ale víceméně otázka jen několika osobností, které vytváří atmosféru nespokojenosti  a která rozděluje společnost a prostřednictvím Milionů chvilek se snaží přesvědčovat občany o jejich pravdivosti.

Ne prezident, který navzdory jejich úsilí a zbožnému přání byl dvakrát demokraticky zvolen, kterému však většina těch lepších, tj. „(j)elit“ nemůže přijít na jméno, ale oni sami, nerespektujíc základní principy demokracie, útočí na ANO, které volby vyhrálo a jak se zdá, zase vyhraje i další volby navzdory všem snahám znemožnit či odstranit jejich předsedu a premiéra v jedné osobě, atd. Mohli by být se stavem společnosti spokojeni, mají k tomu všechny předpoklady a přece  spokojeni nejsou. Je ale nezajímají principy demokracie z hlediska ekonomické soběstačnosti, sociálního zabezpečení občanů apod., je zajímá a vadí hlavně člověk, který jim brání v osobních ambicích, člověk, který ne zcela akceptuje zahraniční politiku podle jejich představ, který jim vadí, že se v rámci možností snaží být politicky objektivní, nestranný a současně důsledný z hlediska principů demokracie.
    

Jsme tedy spokojení, máme se relativně dobře. Až na ty, kteří se nemají dobře ani „relativně“! Objektivně řečeno, ke všeobecné spokojenosti a konstatování, že se máme dobře, jako nikdy před tím (míněno v „v socíku“), máme ještě hodně daleko a je otázka, zda k tomu ještě někdy vůbec dojde, protože jak se říká, líp už bylo! Pokud s velkým sebezapřením připustíme, že se jako občané máme (relativně) dobře, pak ovšem jako národ jsme, jak se lidově říká „chudí jako kostelní myš“! Kromě toho, že jsme přišli o bohatství, které jsme my starší vytvořili vlastníma rukama (viz průmysl výše), jsme byli i pod politickým a ideologickým vlivem SSSR.

A přesto jsme měli přírodní bohatství, vytvářeli a budovali svůj národní stát, společnost, své národní bohatství! My jsme totiž, ať se to některým lidem líbí nebo ne, budovali  socialismus a ve srovnání s tím, co se vybudovalo a buduje dnes, nutno říct, že jsme  jej budovali úspěšně. Dnes jsme v situaci, kdÿ jsme téměř o všechno to bohatství přišli, jsme národ, který je nesoběstačný, nesamostatný, závislý, jsme (díky V. Havlovi) pod vlivem západní politiky USA,EU, vojensky pod velením NATO, stali jsme se nepřáteli Ruska, Číny. Jsme národ, který dnes ve světě nic neznamená navzdory velkohubým  proklamacím (viz generál Pavel), jak nás ve světě proslavil  workalkoholik V. Havel
   

Ne, jako národ a občané se nemáme dobře a už vůbec ne, jak někdo tvrdí, jako nikdy před tím! Dříve jsme měli sociální jistoty, určitý pocit klidu a bezpečnosti. Mezi  lidmi byly celkem slušné vztahy, většinu vždy něco spojovalo, třebaže nadávala na stranu a vládu, ale žila si celkem spokojeně. Nedivím se, že tak poměrně velký počet lidí má dnes, v turbulenci toho, co se kolem nich děje doma a ve světě, pocit, že se měli líp. Jsme v područí a pod vlivem západní zájmů, které se snaží srazit nás ještě hlouběji na kolena. Mají nás k tomu donutit imigranti, kteří naši kulturu, zvyky a morální principy přemění na zločinný islám a tím z nás, kulturního národa, vytvoří stádo tupých islamistů, staneme se kolonií těch, kteří se snaží ovládnout svět.

Ti „spokojení lidé“, alias „elity“ dnes dělají, jako by se to jich netýkalo, ale islám si vybírat nebude, buďto budou uznávat a uctívat Aláha, nebo budou o hlavu kratší. Pořád si máme myslet, že se máme dobře?