Bylo jich v souhrnu o hodně více, než se dalo čekat  s ohledem na výkony této organizace. Pozoruhodné je, že čím méně je tento ústav „pracovitý“, tím více se diskutuje o tom, co  se v něm dělá a co  by měl v budoucnu všechno dělat. Jeho medializace je nadměrná  i vzhledem k faktu, že zájem  médií o  výsledky bádání kolem nedávné minulosti získané  z jiných zdrojů jinak  není nijak vysoký. Zdá se, jako byv tom ani nebyla logika.  Resp.  pokud je, tak  je to jiná logika, která nesouvisí pravděpodobně s tím,  co o ÚSTR  už víme a co od takové instituce očekáváme . Otázkou je tedy JAKÁ  je to logika!?

Podle všeho bychom neměli brát žádný zřetel na  slova jeho dnes již bývalé ředitelky, že   nejvyšší prioritou ústavu je bádání o událostech a vůbec dění  v letech 1938 – 1989. To je totiž v naprostém rozporu s produkcí  tohoto pracoviště.  Hledat v té změti, kterou  předvádí jako své výstupy něco v podobě analýzy významných událostí  či  procesů, které jeho pracovníci zkoumají, je evidentní nesmysl. Pokud něco bádají, pak tak činí jen v nanejvýše omezeném rozsahu  a na perifériích  dané problematiky, především popisným způsobem.   Řeklo by se jakoby na vedlejší úvazek. Anebo jako  „dodělávku“ z minula, z bývalého pracoviště. Lze to dokumentovat např. na knize „Štěpán Plaček“, vydané v ÚSTR v r. 2010   bývalým náměstkem, později ředitelem odboru zkoumání totalitních režimů (jak zní honosně název tohoto skromného pracoviště) J. Kalousem.  Pamatuji se ještě na  rozhovor v r. 2004  v tehdejším ÚDV ZK, když jsem s ním o této knize hovořil. Tedy více než 3 roky předtím, než na ÚSTR nastoupil, a 6 let předtím, než tuto  - podle mého názoru poměrně slabou -  knihu  vydal . Zdaleka to není ojedinělý případ. Významná část z několika desítek  monografií vydaných v ÚSTR  sdílí podobnou historii.Excelentní monografii  nelze mezi nenajdete.  ÚSTR nelze – aspoň podle jeho reálných výkonů -   akceptovat jako  normální, slušně fungující badatelský ústav. Ani podle jiných výkonů v této oblasti jej nelze  příznivěhodnotit, i když monografie nejsou jediným výstupem z jeho činnosti. Zrovna tak však není respektovaným poradenským, pedagogickým centrem, i když i v této sféře  je činný, ovšem zase jen okrajově.

Klíč k odpovědi na  otázku týkajícíse  důvodů   zvýšeného  zájmu médií  i odborné veřejnosti o to, co  je a co není ÚSTR je tedy nejspíše v něčem jiném. Takový klíč je zašifrován v neveřejných záměrech souvisejících se zřizováním tohoto ústavu  před těmi více než 6 lety. Pokud o tom ale nebudou ochotni mluvit hlavní  zasvěcenci jako tehdejší premiér Topolánek či  jeho pověřenec Žáček, či jeho pobočník P. Benda, můžeme  o tom zde jen spekulovat. Z archiváliích týkajících se ústavu  ani z dostupných dokumentů se to pravděpodobně nedovíme. Jedna z možných hypotéz na toto téma je spojenas přístupem  vládnoucích struktur k řešení problémů kolem řízení tehdejší společnosti. Konkrétně s neutěšeným stavem v řízení státu, zvláště ve sféře tajných služeb. O tom si lze  leccos podnětného přečíst i v nedávno vyšlé publikaci J. Růžka V labyrintu tajných služeb, zachycující některé s tím spojené procesy zhruba do roku 2003. Nejspíše  - pokud  si chceme zachovat optimistismus -si mocenská elita tehdy začala uvědomovat své  selhávání. Neschopnost zamezit   rychle narůstající korupční procesy patřila k těm méně  významným procesům  (v  řadě případů  byly  akcelerovány i jinými, dokonce vnějšími  faktory!). Uvnitř české společnosti se však tehdy, byť postupně a pozvolna začaly formovat  zcela nové, na státu nezávislé struktury moci související s objevením se a  vzestupem nově se tvořících oligarchických struktur. Bylo už jen otázkou času, kdy  představitelé těchto kruhů začnou aspirovat na převzetí řízení státu  do svých rukou  (což nakonec demonstrovali lidé jako Bárta a později i Babiš).Elitě nebylo jasné, jak se tomu bránit.  Řadě lidí, kteří měli možnost nahlédnout do toho, co skrývají zachovalé archiválie  po bývalých  bezpečnostních složkách (ABS) ale došlo, že právě zde se- tedy v té, do jisté  doby zavrhované a opomíjené struktuře StB- se uchovaly informace, jejichž následný rozbor a využití by umožnil vytvoření zcela nového a funkčního knowhow pro řízení  společnosti, která se dvacet let po rozpadu minulého režimu stávala  čím dále více neřiditelná.  Jistou analogii k tomu lze najít v nedávné minulosti i v takových společnostech, jako je americká. Po válce, kterou vyhrála díky spojenectví s jedním z nejhorších tyranských režimů moderní doby, tedy se stalinským SSSR, významná část tehdejší mocenské elity   jevila – pod vlivem prosovětské domácí agentury - ochotu pokračovat ve spolupráci s tímto státem. V té době  protisovětsky, tedy realisticky  zaměřená část americké administrativy  pochopila jako svoji jedinou šanci v boji proti prosovětským  strukturám ve vlastních řadách uzavřít spojenectví s těmi složkami a osobami poraženého Německa, které  byly v době války orientovány na střet se SSSR. Konkrétně např. bývalého šéfa   Gestapa H. Müllera, který přežil v ústraní ve Švýcarsku.  On a další  vytvořili  pro  USA strategii známou mj. jako maccartismus, s jejíž pomocí se tato země dostala  ze sovětského vlivu, byť za to mj. zaplatila ztrátou jaderného monopolu, vyčerpávající válkou v Korei a jinými problémy.

Zdá se, že někdy v polovině  minulé dekády i  některým osobám v tehdejší domácí mocenské elitě došlo, že  v převzetí někdejšího estébáckého knowhow je šance najít způsob, jak problémy zvládnout. Třeba v podobě technologií, které umožňovaly někdejší státostraně zde vládnout a jejich prostřednictvím pak kontrolovat  snahy obtížně řiditelných kryptostruktur moci. Ty totiž již dosáhly svých majetkových  cílů, a  potřebovaly se legitimizovat  jako tzv. prodemokratické  struktury, tedy strany, hnutí apod. . Jejich cílem bylo  (a je) převzít legitimně moc. Umění jak vládnout společnosti  erodované v 90. letech nejen  morálně (masové rozkrádání), ale i jinak (viz  neblahé působení  různých jakoby disidentských a na ně přilepených meritokracií a dynastií)  v celé jeho  složitosti a rozmanitosti, bylo po listopadu 1989 v úpadku. Nové elity to nezvládaly. Tato sebereflexe  vedla k poznání, že nejsnazší bude využít  zapomenuté, ale již osvědčené postupy vládnutí vyvinuté uvnitř StB v podobě  hybridních (tedy  polodemokratických, polototalitních) technologií řízení státu. K něčemu takové totiž směřovala čsl. StB v tzv. perestrojkovém období.  Jejich prosazení do řízení posttotalitního  státu mohlo zajistit v ČR klid a pořádek,  smíření se  s novým kastovním rozdělením společnosti na bohaté a chudé, s kontrolou nad médii  (resp. svobodou slova), eliminaci extrémistických hnutíatd. Společnost – jak již dříve bylo ověřeno – lze uřídit prostřednictvím kompromateriálů ( vůči  vlivným, bohatým, kteří by chtěli také vládnout),  organizované struktuře  agentů  infiltrující celou společnost atd. Tedy  tím, čemu dnes říkáme obyčejný kapitalismus, vyspělé západní demokracie apod.

Problém byl ale v tom, že  po roce 1989  došlo k rozpuštění StB, k devastaci  jejich struktur (zčásti to provedli sami estébáci zničením části svých archivů a hlavně orientací na soukromé aktivity v případě těch příslušníků, kteří získali zkušenosti v PZO apod.). Také rozdělení státu a jiné  chaotizující procesy přispěly spolu s masivním přechodem estébáckých kádrů do podnikatelské sféry  (kde se zařadili mezi ty nejúspěšnější) k destrukci  toho, co předtím umožňovalo státostraně  zde  fakticky nerušeně a dlouho vládnout  až do fáze, kdy se tzv. přežila  a ztratila podporu v Kremlu. Ideálem nového polistopadového režimu  nebylo  ovšem obnovení  bolševického systému jako celku  s jeho  ekonomickou strnulostí a  neschopností, ale získání  jakési nové podoby vedoucí úlohy ve společnosti bez těchto starých atributů. Tedy i bez staré StB, ale  s její modernizovanou, prodemokratickou podobou.

Zřízením ÚSTR vypadajícím  aspoň podle názvu jako vcelku normální badatelsko-archivnický subjekt vycházející vstříc potřebám společnosti  ohledně  poznání své vlastní minulosti, se mělo  nejspíševzniklé nedopatření v podobě  rozpuštění a zatracení StB(s výjimkou několika správ či oddělení) napravit.  Fakt, že delší dobu zůstali či zůstávají někdejší kádroví pracovníci této organizace ve služběi v nových poměrech,na tom nic neměnil. Jsou to jednotlivci či menší skupiny, nikoliv  vojensky organizovaná velká struktura. Jedním z klíčových  úkolů, o kterých se nicméně ve vztahu k ÚSTR na veřejnostina počátku nemluvilo, bylo digitalizování zachovalých složek  za účelem jejich vytěžení i příp. využitelných pro rekonstrukci těch zničených  (jejichž značná část možná přetrvává v ruských archivech).  Málo lidí dnes víc, že tato poměrně nákladná ( a na celé dekády rozpočítaná) činnost, je zcela originální, domácí vynález. V bývalé NDR ani jinde  u postsovětských satelitů, k něčemu takovému předtím nepřistoupili. Snahou bylo a je nejspíše  obnovit aspoň jistou část  sítí, které někdejší StB využívala ke kontrole společnosti. Bláboly o tom, že digitalizace svazků StB má snad  vést  k zlepšení  porozumění tomu, jak se zde  s pomocí StB vládlo, jsou určeny jen pro  ty, kteří  nejsou schopni o dosahu těchto věcí přemýšlet. Nejspíše šlo o jeden z hlavních cílových výstupů původní podoby ÚSTR. Určitě   tím nebyly a  nejsou ony monografie, z nichž tak snad jen 4-5 splňuje  určité minimum pro jejichvyužití při studiu nedávné minulosti. A to ještě s výhradami  týkajícími se kvality textů. Už vůbec  všaknení  osazenstvo ÚSTR schopno – a ani ochotno -připravit syntetické materiály. Jejich implantace do  poznáníspolečnosti o tom, co zde bylo, by totiž byla v rozporu se skutečnými  cíli, pro které byl ÚSTR zřízen. Houda píše ve svém článku  („Vraťme se na zem: jak se v ÚSTR „dělalo do vědy““ z 2.5. 2013 pro Českou pozici)  v této souvislosti o monografiích ala K. Gottwald, život a dílo, příp. „Normalizace v letech 1969-1989“. Žádoucí by byly  všaknejdříve připravené analýzy týkající se  totalitarismu v Čechách, na nichž by bylo možné  založit  takové syntetizující práce. Včetně  analýz  významných normalizátorů (např. Husák, Lenárt a další).  Při své práci na profilu V. Bilaka, který vyšel jako součást  jeho knihy „Až po mé smrti“ editované před měsícem v nakladatelství BVD jsem si uvědomil, že podobné, analyticky pojaté  studie neexistují ani u nás, ani na Slovensku. Není se co divit. Kromě zmíněné „nežádoucnosti“ taková „produkce“  vyžaduje interdisciplinární přístup.  To se nejen na ÚSTR, ale ani v ÚSD AV či na katedrách vysokých škol, kde se tu  a tam vyučuje soudobým dějinám ve výběrových seminářích apod., nepěstuje.Je to  mj. důsledek  jednorozměrného myšlení špatně připravovaných studentů historie na studium soudobých dějin, přešaltovaných ze svých původních specializací (třeba byzantologie) na zcela odlišné období.  Většinou jim na katedrách historiena  jejich alma mater nikdy nikdo soudobou historii nepřednášel, tedy  je  ani z toho nezkoušel  (až na výjimky, o nichž nemá ale smysl se zde zmiňovat). Samozřejmě: interdisciplinarita a její zvládnutí je problém, který lze sice řešit, ale musí se to umět. V případě ÚSTR  by to  předpokládalo schopnost  ze všeho nejdříve  vychovat  k takové práci  celé  skupiny lidí jako týmů schopných a ochotných na této bázi kooperovat. Ale kým proboha? Lidé, kteří tam nyníjsou  (ale i ti, kteří tam ještě nedávno byli)se tohle sami od sebe  nikdy  nenaučí. A ti, co jim  dosud šéfovali,  jakbysmet.Navíc tito náčelníci sledovali většinou dosud zcela jiné cíle. ÚSTR měl prostě na šéfy smůlu, jež byla - abych tak řekl - ale předem  naprogramována  do  jeho konceptu. Tento koncept  (je základem   zákona o ÚSTR)  měl totiž jiné priority než jen ta, o nichž je výše řeč.     

ÚSTR ČR by se čistě teoreticky měl stát  oním mýtickým bojovým polem, na kterém se mají svést šarvátky a jiné střety o to, jak  to vlastně bylo  s nedávnou českou minulostí. Poznání této minulosti je ale v mnoha ohledech vnímano těmi, kteří zde vládnou, jako něco pro ně velmi nebezpečného. To o co se vlastně bojuje, není však jen dědictví po StB. Nejde ani  o demytologizování nedávné  české historie,  ale analýza zdejších reálií, včetně  toho, co nazýváme disentem.  Proto se také ani jeden z projektů  ÚSTR nezabývá disentem a  disidenty, ačkoliv  právě tato oblast  představuje v soudobých dějinách pole neorané. A vysoce výbušné! Něco takové by však pro pracoviště  jako ÚSTR infiltrované už od začátku  řadou osob, které měly či mají k někdejšímu disentu blízko, představovalo něco podobného, jako    sedět u  stolu a brousit si přitom  svůj jídelní nůž o vlastní zuby.  Zcela nedotčená zůstala ve výzkumné oblasti také  témata spjatá s angažmá zahraničních  struktur ve změnách v r. 1989. Nejen ohledně sovětské agenturní sítě, ale i těch západních a prozápadních „faktorů“.Za těchto okolností je logické, že již byly (aniž tu   tušíme)  nasazeny do boje itakové zbraně jako  je špionáž. Kromě tradiční rusko-sovětské  rozvědky je zde vhodné kolbiště pro americkou, samozřejmě  německou a rakouskou, ale   také  izraelskou či vatikánskou agenturu.  Ti všichni   svojí minulostí jsou totiž nějak do nedávné historie české společnosti zaháčkováni.  Někteří dokonce hodně. Nemluvě o podobných aktivitách dalších našich sousedů. V neposlední řadě je třeba zmínit i domácí tajné služby, které  častěji než státní zájmy  reprezentují  zájmy určitých politických stran  a jiných subjektů. Pozoruhodné je i to, v jakém časoprostoru tento skrytý konflikt probíhá. Jeden by si myslel, že hlavně ve sféře bádání. Kdo zde  smí pracovat, kdo bude koho a čím úkolovat, co se smí a nesmí zkoumat atd. Válčí se však i o to, kdo bude delegován do  Rady pro ÚSTR, do různých komisí expertů a  také do  významných  funkcí v ÚSTR. Hlavně však do funkce ředitele. Ten, kdo se na takový post příště přihlásí, má zaručenu publicitu.  Přesto – jak ukazují události v posledním půlroce -  jaksi chybí zájem. Pět přihlášených účastníků v posledním konkursu  se zdá být pozoruhodně málo.

Až někam  sem  sahal závěr komentáře, který jsem psal v předvečer volby nového ředitele. Přiznám se čtenářům, že jsem předpokládal, že ani v 3. kole nedojde k této volbě. Stalo se, a následující úvaha  se proto týká především dvou otázek:
1)    Jaké bude mít  tento zdlouhavý, nákladný a poměrně nekvalifikovaný způsob  volby ředitele   dopady na Radu ÚSTR i USTR samotný?
2)    Jaký bude  Mgr.Hazdra  ředitelem?

Ad 1) Patový výsledek druhého kola volby nového ředitele asi nikoho, kdo tento proces sleduje, nepřekvapil (ani mne,  viz můj komentář z března 2014 k volbě ředitele Pozítří se bude vybírat nový ředitel/ka ÚSTR ČR .   Trochu ale překvapil výsledek 3. kola ve  středu 16. 4. večer, když byl zvolen Mgr. Z. Hazdra,  čerstvý olomoucký PhD. novým ředitelem. Bylo by zajímavé dovědět se něco o průběhu vyjednávání mezi  členy rady o tom, kdo z těch tří , kteří se rozhodli nevolit stávajícího prvního náměstka Hazdru, teprve třicetiletého (v podstatě tzv. postdoka) odborně i jinak ještě ne zcela vyzrálého jedince (jehož  hlavním plusem ve volbě nakonec byla jeho česká provenience) na tuto funkci, změnil své stanovisko. Z toho  mála, co  proniklo do veřejnosti o hektičnosti průběhu druhého kola, ani z materiálu „Koncepce rozvoje ÚSTR“, který v rámci výběrového řízení Z. Hazdra předložil k posouzení,  se  nedá nic moc  dedukovat. Jako vždycky  se asi až s jistým odstupem dozvíme, kdo byl tím jazýčkem na vahách a také proč.

Osobně bych vsadil na to, že ten  z členů Rady, který se při zákulisním jednání minulý týden  „přiklonil“ k Hazdrovi, prošustroval svoji důvěryhodnost. Jinak řečeno: nechal se „přesvědčit“, aniž by kromě češství  uchazeče měl pro své „přiklonění“ nějaké solidní argumenty. Je jedno, zda ti, kteří s ní/m manipulovali proti němu něco použili  z jeho minulosti či současnosti, či  zda šli na to jiným způsobem. Je-li pravdivá informace, že jednání (samozřejmě údajně neveřejné) v 2. kole bylo „hektické“,  tak  změna stanoviska   vypadá více než podezřele. Zvláště je-li pravda, že  3. kolo bylo velmi krátké. Hned se hlasovalo, a hned byl vyhlášen  vítěz, přičemž jeden  z dřívějších  podpůrců doktorky M. Blaive ji svůj hlas ponechal a 6. člen(ka) Rady zůstal/a neutrální.Mluvilo se také  o tom , že se intenzivně  hledaly také  “ šmouhy“. Podle výsledku 3. kola nejspíše  hlavně  jak na  Hazdrově protikandidátce, tak  možná na členech Rady, kteří proti  nynějšímu řediteli hlasovali. To jsou ale možná pomluvy vycházející  z úvah o  tradičních aktivitách  místních odborových hnutí, kterých je povícero v instituci obnášející kromě   archivu něco  málo přes stovku 100 zaměstnanců  vlastního „ústavu“, včetně několika  dost ujetých aktivistů, které jsou touto strategií proslulí již z doby  ředitelování p.Pernese. Očekával jsem, že na nějaké uplácení již zde ale nezbyl prostor. Ten, kdo by se nechal zkorumpovat  (nejde vždy jen o peníze)  a volil by v 3. kole jiného  uchazeče,  by se až příliš zviditelnil. Kdo by chtěl, resp. kdo chce,  aby si na něj ukazovala veřejnost prstem jako na korupčníka?

Šlo  nejspíše o  nějakou formu ultimáta  ze shora, kterou Rada  ÚSTR dostala, v němž současný ředitel ani Rada vůbec nemusela mít prsty.  S největší pravděpodobností by  - v případě, že by musel být vyhlášen nový konkurs -nezvolení ředitel fakticky diskvalifikovalo Radu. Upozornilo by to ovšem i na neschopnost zákonodárných sborů vybrat a zvolit sedmého  člena Rady. Ten by sice mohl sehrát roli jazýčku na vahách, ale  lze pochybovat  o tom, jakou roli.  ÚSTR byl sice  schválen zákonem z r. 2007 mj. i jako badatelské pracoviště, ale zákonodárci to s touto orientací nejspíše nemysleli  vážně.Pochybuji, že by  byl  za dalšího člena Rady zvolen někdo, kdo má zkušenosti s badatelskou  prací. Formálně disponuje vědeckou hodností a tedy aspoň formální kvalifikací k rozhodování v této oblasti jediný člen Rady, navíc v tak měkkém oboru jako je politologie. Ani v minulosti  lidé s touto kvalifikací nebyli do Rady voleni (až na jednoho). Rada  bez lidí s vědeckým zaměřením  se ovšem stane hlavním bitevním polem  pro schvalování inovované strategie  ÚSTR. Je tzv. na „bílédni“, že s vědeckou orientací se příliš nepočítá.  S největší pravděpodobností to bude  člověk se zkušeností z tajných služeb, a  nejspíše se zásluhami z disentu.  Co na tom, že  už je čtvrtstoletí po Listopadu, a že o  předlistopadovém politickém disentu toho víme tak málo  i díky nečinnosti  ÚSTR v této oblasti? Tím vším se nejspíše  potvrdí, že v případě Rady jde spíše o politický (rozuměj dohlížecí) než  o správní orgán, což Rada potvrdila i tím, že  své kompetence k výběru správného uchazeče přenechávala při současné volbě ředitele jiným, kupodivu však rovněž ne nestranným jedincům. Bylo by asi zábavné  zjistit, kdyby se  ani ve 3. kole volby ředitele nedohodli, jakou strategii by  příště zvolili. Lze očekávat, že vzhledem ke své takto otevřeně deklarované nezpůsobilosti vybírat ředitele (zkušenost z r. 2010 byla asi poučná), že by si na to někoho ( komisi či co) znovu najali.  Otázkou je ovšem za co jsou pak vlastně členové Rady  (a více než dobře!) placeni? Za normálních okolností by  tento orgán měl Senát  tuto zjevně neschopnou Radu jako celek odvolat. Volbou ředitele v posledním možném  kole   za okolností, o nichž si můžeme jen nechat zdát, se sice zmenšila  šance, že  bude podobným způsobem zvažována i existence ÚSTR  (organizace bez ředitele by  si o to přímo řekla!), ale Senát  by neměl nechat bez povšimnutí, jak tato volba probíhala, kolik to stálo peněz i to, jaký to přineslo  výsledek.

Ad 2) Mgr. Hazdra, PhD. se svým  zájmem hlavně především o  potomky  šlechty,  kterým věnoval jak svoji diplomovou, tak  disertační práci   (podle M. Fendrycha -  viz jeho článek „ÚSTR. Levicoví břídilové“ z ledna t.r. na blogu Aktuálně .cz  jde dokonce o autoplagiát Hazdrovy diplomky, jejíž polovina textu zde byla použita bez příslušného odkazu -osobně v tom nevidím takový problém jako p. Fendrych, který   žádnou vysokou školu snad neabsolvoval a má jisté komplexy). Taková orientace   ve výzkumu totalitarismu zdaleka nepředstavuje  ani náznakem   klíčové téma.  Vypovídá ovšem o  jeho odborné kvalifikaci ke studiu totality své, stejně jako převažující popisný charakter jeho disertace zabývající se  příběhy  potomků 4 známých rodů české šlechty, z nich  většina svým původem patří  k  tzv. rekatolizační, zčásti i vetřelecké šlechtě.  Ve své koncepci předložené  Radě při konkursu, se navíc projevil  jako  stoupenec  kontinuity. V podobě toho, co  tato kontinuita ale představuje  (viz vývoje  ÚSTR v letech 2008-14), bych se ale něčeho takového na místě zřizovatele  obával. Kontinuita zde rozhodně není na místě. Hazdru  p. Benešová, předsedkyně Rady ÚSTR  charakterizovala takto:  „Pan H. je nejmladší, ale má (rozumí se ze všech uchazečů) nejvíce managerských zkušeností“.  Tím mu moc nepomohla, protože tyto zkušenosti  jsou fakticky náhodné a zanedbatelné. Nepomáhá mu ani přechozí angažmá v TOP 09. Osobně si myslím, že  lidé tohoto typu  měli šanci, kdyby zůstali v akademické sféře, na to aby vyzráli postupně ve schopné badatele, budou-li mít ovšem  kvalifikované vedení. Má však smůlu. Je nasměrován na to, aby se stal snadno manipulovatelným nezralým manažerem, hříčkou v rukou  jiných.

Ad co ÚSTR lze očekávat a co nás nemine:

Nejspíše dojde k urychlenému odloučení archivu (ABS)  ze struktur ÚSTR, např. do  Národního archivu.  Nejspíše i s problematickým (i pro ABS) digitalizačním pracovištěm. Pro ÚSTR bude muset zřizovatel (Senát ČR)  jasně deklarovat  skutečné cíle zřízení  tohoto pracoviště s přesnými, třebas  ultimativními nároky ohledně kritérií výkonnosti (aby v případě, že nebudou funkční, nebyl problém jej   jako zbytečný  zrušit). Pokud by se takto prosadila třeba badatelská orientace, pak  zbývá snad jen vyházet dosavadní členy Rady  ÚSTR z jejich teplých a dobře placených míst  jako nekompetentní a tím celý ústav osvobodit od politruků. Očekávat  lze také to, že  ÚSTR nebude manažersky zvládnut. Ideální by bylo, kdyby nový ředitel mohl  být úkolován tak, aby v co nejkratší době (2-4  roky) připravil podmínky pro nové vedení. On sám  při své  odborné i  manažerské  nezralosti může být  považován  jen  za prozatímního. Pokud by to byl schopen zvládnout, pak by ÚSTR mohl mít naději.Kvalifikovaného odborníka schopného  takový ústav řídit  už teď,  a být autoritou i navenek, takového totiž Senát nesežene. Takoví lidé zde nejsou. Pokud by z ÚSTR v souladu s původním utajeným zaměřením  měl však  být jen výzkumný ústav pro studium StB, tak by mě zajímalo vysvětlení, proč a kvůli čemu se na to mají vynakládat tak velké prostředky.Od Senátu bych pak očekával jmenování komise, která by vyšetřila, jak se něco takového mohlo stát, a proč to tolik stálo.  Ať za to jeho původní zřizovatelé nesou odpovědnost. Alternativním řešením pro budoucnost by však bylo přeřadit ÚSTR pod BIS či jinou tajnou službu.Ovšem  nějakou lepší, než jsou ty stávající.

Vladimír Čermák