Jenže racionalita může být stižena odbornou zaslepeností a medicína, která se stále více podřizuje pravidlům byznysu, může být zdravotní i ekonomickou hrozbou.

Zrovna jsem chtěl začít psát o návštěvě Univerzity čínské medicíny provincie Če-ťiang v e městě Chang-čou, když český Senát projednával návrh, aby čínská tradiční medicína byla vyňata ze zdravotnického zákona. Předkládající senátorka Alena Dernerová, podepřená názory České lékařské komory, Purkyňovy lékařské společnosti či řadou vědeckých ústavů a lékařských fakult žádala odlišení lékařského oboru medicíny, který se u nás studuje šest let, a tradiční čínské medicíny, kterou považuje za léčitelství.

Neříká, že léčitelství nepomáhá, ale měl by je upravovat jiný zákon, o kterém by se mělo začít jednat. Vyřazení ze zdravotnického zákona ovšem akupunkturu vyřadí i ze zdravotního pojištění. Pokud vám pomáhá víc než prášky, máte smůlu. Na prášky vám pojišťovna přispěje, na jehly ne. První vznikající české kliniky tradičního čínského lékařství – například v Hradci Králové – mají o čem přemýšlet.

Na univerzitě v Chang-čou je tradiční čínská medicína prostě medicínou, učí se tam obě, i ta „evropská“. Řada předmětů je však bližší třeba výuce na přírodovědě, protože nezbytné jsou důkladné znalosti botaniky a zoologie. Nekonečné regály vzorků nejrůznějších přírodních léčiv lze spatřit v muzeu této disciplíny, které je součástí univerzitního kampusu. Procházeli jsme jeho sály ve skupině, kterou vedl Jiří Paroubek, a potkávali skupinky studentů, kteří pak musí při zkoušce všechny tyto léčivé preparáty popsat.

Laikům to nejspíš neřekne nic, stejně výklad o jejich funkcích. Potlačují třeba „oheň“ v těle. Zánět? Ne. Horečku? Ne. Oheň je z jiného pojmového aparátu, kterým tato disciplína řeší zdravotní problémy člověka. Praktická lekce pak proběhla v přízemí. Na dotaz, zda někoho něco nebolí, postěžoval si Jiří Paroubek na nějaký drobný ranní problém, a už ležel svlečený na lůžku se zády plnými ostnů jako ježek. Když jsme po nějaké čtvrthodince odcházeli, bolest byla pryč. Na vedlejším lůžku čekal na úlevu místní muž, který měl na zádech baňky.

Ani výklady principů akupunktury nejsou jednoduché, snadno lze pochopit jen to, že existují pradávné mapy citlivých bodů, které je třeba dokonale zvládnut, umět je přenést na konkrétní tělo, a pak to cvičit, cvičit, cvičit. O tom, jaké fyziologické a psychické mechanismy jsou pod tím, probírají bezpočetné mezinárodní konference. Odborníci se tam mohou se hádat, proč to funguje, ale méně bude sporů o tom, zda to funguje.

V Česku je potřebná kvalifikace pro tuto činnost stanovena zákonem č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činnosti související s poskytováním zdravotní péče. Ve zkratce je to zákon o nelékařských zdravotnických povoláních říká senátorka Dernerová. Avšak její zkratka může být mimo. To, že je tu šance na úhradu péče ze zdravotního pojištění, vyplývá spíše z oné druhé části názvu zmíněného zákona, který hovoří o činnostech, které s poskytováním zdravotní péče souvisí.

V tuto chvíli tedy máme jak spor, zda je to věda, nebo magie, tak spor, zda platit, nebo neplatit. Obojí je důležité. Když začnu tím druhým, léky jsou stále dražší, ale jehly po úvodní investici jsou zadarmo. Může to být levné. Proto nás nepřekvapí, že něco takového proto bude průmyslovým pozadím zdravotnické péče vnímáno jako nepřátelské.

Jako třeba konopí, které by si doma dokázal vypěstovat každý. Zvěsti o neuvěřitelných léčebných účincích, mě třeba přestalo bolet koleno, jeho situaci ještě zhoršují. Farmaceutický průmysl může těžko zkousnout, že by přišel o svůj monopol na naše naděje. Proto má vždy po ruce dostatek vědeckých posudků, ze kterých plyne, že musíme být opatrní a chránit lidi tím, že to bude nepřijatelně drahé.

Čínská tradiční medicína vznikala tisíciletí jako obor, který se musí obejít s málem. Ale to jen jednou její složkou. Tou druhou je situace, kdy jeden lékař léčí všechno. Na to dnes soustřeďují pozornost zastánci celostní medicíny, ale je jich málo a kolegové je mají za šamany.

Jenže jak je to s obhajovanou racionalitou naší medicíny doopravdy? Rozebere nás do posledního šroubku a každý pošle specialistovi, který ten díl buď jen polituje, i to se stává, nebo vrátí po repasi. Ovšem na celého člověka se nikdo neptá. Součástky jsou v pořádku, tak jestli to neštymuje, ať si to pajda znovu oběhne. Filozofové pro takový přístup nabízejí pojem „poloviční racionalita“. Vidí svět plný fachidiotů, kteří zaslepeně sledují jen detaily své odbornosti, ale uniká jim, co to udělá s životem takříkajíc dohromady.

Mimochodem, racionální medicína předává stále více kompetencí umělé inteligenci, ale i ta je v mnohém jen umělou polointeligencí. Co je polointeligence? V dávných časech na fakultě žurnalistiky mne profesor Klimeš učil, že „polointeligent je čtenář jedné knihy“. Přebírá názory, spokojí se s jedním tvrzením, necítí potřebu komplikovat průzračně čisté pravdy, kde je ve všem jasno. Avšak umělá inteligence postupuje úplně stejně. Její „jedinou knihou“ je práce programátora, který předá se svou odborností a kreativitou také – jistěže nevědomě – své předsudky nebo náklonost podléhat předsudkům uživatelů.

Stroj vidí jen to, co mu programátor nařídil. Má pro to klasifikaci, šuplata pamětí, rozcestníky rozhodování. Patří to tam, nebo sem. Nula, nebo jedna. Jedna je pravda, nula je všechno ostatní, co nelze vpravit jednoznačně do šuplete pravda. Výhody umělé inteligence, že pracuje rychle a přesně, jsou tak vyváženy tím, že vidí jen to, co má. Jako třeba Evropské hodnoty.

Mimo medicínu nás umělá inteligence nejvíc obklopuje v internetových vyhledávačích. Odborná literatura si už povšimla, že častěji nabízejí takové výsledky dotazů, které jsou vedle racionálních algoritmů ovlivněny kulturou svého tvůrce. Zmiňována je třeba reakce vyhledávače na jména typická pro americké černochy - okamžitě vyskočí nabídka služby, která vám zjistí, ve které věznici zrovna sedí.

Nelze se divit, aktivní uživatelé služby pro lokalizaci vězňů se častěji ptali na tato jména. Vyhledávač to zachytil jako prioritní zájem, který přenesl do pořadí, v jakém zobrazuje výsledky. Osoba se jmenuje jako černoch? Napřed se podívejte, kde sedí…

Avšak tvrzení typu „všichni černí někde sedí“, nebo jejich zesílená podoba „všichni, kdo mají jméno běžné mezi černochy, někde sedí“, to přece nejsou zkušeností, jde o pouhé předsudky. Umělá inteligence tento předsudek spolkne a zesílí - pokud neobsahuje kontrolní mechanismus, jak se předsudku vyhnout. Jenže pak se může ukázat, že i tento kontrolní mechanismus je na bázi předsudku, jen nějakého jiného …

Vrátíme-li se k senátní debatě o tradiční čínské medicíně, podle českých lékařů si zaslouží monopol ta medicína, která se studuje šest let, a pak znovu pro atestace, vlastně celý život. Co je to však platné, když si ani po těch studiích neporadí se základním problémem tisíců specialistů a jediného celého těla. Když pak své možnosti rozšiřuje o umělou inteligenci a další technologie budoucnosti, nemá záruku, že to nepovede k zesílení také jejích slabin.

Hledáte-li čiré šamanství, soustřeďte se na používání léků. Nebožák spolkne prášek, obrátí oči v sloup a zdraví je obslouženo. Stejně mu není pomoci, když za celý den nevyleze ven, neudělá, krok, cpe se od rána do večera, kouří a pije a čte noviny. Stejně to s ním šlehne. Tak mu doktor napíše, co mu na očích vidí, ať je do té doby v klidu. Nelze se divit odporu vůči elektronickým receptům, kde by ty chemické směsky, které se v nás při takové péči sejdou, doslova řvaly.

Zaříkávání vědou hodně ztratilo na účinnosti po tom, co se tam zavedl dvojí metr jako v politice. Pro zákaz kouření bylo pořád „málo vědeckých důkazů“, rozhodnutí bylo odkládáno s poukazem na to, že „debata vědců stále pokračuje“. Až u soudu se šéfové tabákových firem přiznali, že zaplacení vědci lhali a úmyslně zamlčovali škodlivé důsledky cigaret. Až soudy nakonec tabák přinutily, aby se kál a vykoupil desítkami miliard dolarů na protikuřáckou prevenci. Ale stejný trik používají třeba popírači globálního oteplování nebo obhájci jedů pro zemědělskou praxi. Také tady je předběžná opatrnost odmítána. Zato u konkurentů průmyslového zdravotnictví je taková opatrnost naopak prosazována.

Zdravotnický zákon může léčitelství buď zahrnout, a stanovit pro ně podmínky, nebo vyloučit. Pak by bylo vhodné – jak ostatně navrhuje i senátorka Dernerová - přijmout jinou normu, která bude definovat potřebnou kvalifikaci, odpovědnosti, dozor a všechny další náležitosti pro léčitele. Včetně úhrady, dodal bych. Jestliže něco zdraví prokazatelně přispívá, a posuzujme to podle výsledků, mělo by se to těšit ústavní podpoře práva na péči o zdraví.

Arogance průmyslového zdravotnictví vůči tradičním oborům pociťují také bylináři. Odjakživa spolupracuji s Pavlem Bezouškou, který spojil vzdělání biologa s televizní praxí a naše přední bylináře vyhledával. Jednou, to ještě existoval pořad Na větvi, jsem dostal příležitost moderovat debatu o rozdílu léku a jeho přírodního zdroje. V léku je účinná látka izolovaná, zatímco v bylině, ze které pochází a která nás svým účinkem k použití v lécích přilákala, je doprovázena plejádou dalších látek. Kterých, to nemusíme vždy vědět. Možná se ve svých účincích vzájemně podporují, ale to také není snadné zjistit.

Člověk je také něco, o čem víme málo. Avšak některá nahlédnutí do našeho nitra jsou výmluvnější než jiná. Třeba ekonom Daniel Kahneman dostal Nobelovu cenu za to, že rozebral, proč se nerozhodujeme vždycky podle nějakých jasných racionálních pravidel. Použil metaforu, podle které používáme jak myšlení rychlé, tak myšlení pomalé.

Rychlé myšlení, evolučně starší, blízké intuici, sází na to, čím nás vybavila příroda. Je hlouběji v mozku, tam, kde se vytrvale, nepřetržitě, od narození až do smrti zpracovávají a uchovávají nejrůznější vjemy, aniž bychom si s nimi lámali hlavu. Jen pomalé myšlení, které je evolučně mladší, se drží pravidel, je pod plnou kontrolou a hledá řešení na základě toho, co víme. O jeho obsah se postarala společnost. V medicíně by to bylo (ale tím se Kahneman nezabývá) oněch šest let lékařské fakulty, čtení odborných žurnálů a účast na konferencích.

Rychlé myšlení („systém 1“) operuje automaticky, bez úsilí a vědomé kontroly. Pomalé myšlení („systém2“) soustřeďuje pozornost na úkoly, které vyžadují důkladné promýšlení, včetně složitých výpočtů, vysvětluje autor.

Navazují na něj dva ekonomové z MIT, profesoři Andrew McAfee a Erik Brynjolfsson ( Machine, Platform, Crowd – Harnessing our digital Future, New York 2017 ), kteří se zabývají potenciálem spolupráce stroje a mozku, internetových platforem a specializovaných firem a nakonec ještě koncentrovaného výzkumu a rozptýleného odborného davu. Říkají, že systém 2 lze posilovat třeba vzděláváním v matematice či logice, ale systém 1 se nejlépe vylepšuje tím, že prostě žijeme svůj život, díváme se kolem sebe a vidíme spoustu konkrétních příkladů.

Obyčejně to probíhá souběžně, když lékař obětuje večery v přípravách na atestaci, ale zároveň konfrontuje nové poznatky s tím, co vidí na denních pacientech. V právu se studují paragrafy i rozhodnuté případy a precedenty. Skloubit to nemusí být snadné. Hodně je těch, komu vzdělání nepomůže, když se ocitne v chaotické, nepřehledné situaci. Tady mají šanci ti, kdo si zvykli pracovat s intuicí. Takové rozhodnutí pak může vyžadovat ještě korekci systémem 2, ale ti, kdo si zvykli, že zlatou mušku prvního nápadu mechanicky zaplácnou, ti nedostanou žádnou příležitost.

Zdraví není ekonomie, i když tento fakt mnozí nevědí. Nicméně obnovený zájem o intuici a automatickou reakci, který vzešel z ekonomického prostředí, lze podle mého názoru využít i ve zdravotnictví. Často se ocitáme v situacích, kdy člověku nejvíc pomůže trocha té magie a víry, která uvolní vnitřní obranné mechanismy samotného těla a odstraní strach a myšlenkové bloky, které nás zkroutí hůř než samotná nemoc. Lékař ať je u toho, ale bledne představa, že na všechno stačí vyjmout z těla chorobu a zasypat to barevnými prášky.

Tradici můžeme pojmout dvojím způsobem. Často jde o svazující okovy pověr, ale kritická analýza objeví i destilát tisícileté zkušenosti, kterou lze snadno ztratit a těžko obnovit. Čínská tradiční medicína je pro mne takovým svědectvím obrovského intelektuálního úsilí našich předků. Pro boj s nemocí měli k dispozici jen nepatrný zlomek toho, co máme my, proto se museli víc soustředit na udržování zdraví.

Kdybychom z toho převzali jen tuto zprávu, je značná část ústavní povinnosti péče o zdraví obsloužena.