Respektive antipatie vůči Viktoru Orbánovi, jeho vládě a politické straně. Vlastně to v tuto chvíli znamená klinickou smrt Visegrádu, neboť pokud V. Orbán ve volbách zvítězí, bude považovat V4 za prohnilou instituci, zralou k zapomnění.

Velmi čile a emotivně se do předvolebního dění v Maďarsku zapojila také ukrajinská vicepremiérka. Zdá se, že tyto zásahy do maďarské politiky nemají očekávaný protiorbánovský účinek. Naopak, všechny relevantnější agentury pro výzkum veřejného mínění se shodují na tom, že Orbána posiluje jeho protiválečná pozice mírotvůrce. Orbán prostě neposílá na Ukrajinu ani zbraně,  ani nedovoluje průjezd ešalonů se zbraněmi na Ukrajinu Maďarskem.

Je ostatně s Ukrajinou ve sporu ohledně ukrajinského jazykového zákona, kde má maďarská strana obavu z potlačování maďarštiny ve veřejných školách v Zakarpatí.

Kromě toho Maďarsko je velkým partnerem Ruska, pokud jde o dovoz energetických surovin z této země. Orbánovi se podařilo dohodnout s Ruskem přímé a dlouhodobé kontrakty plynu za ceny podstatně nižší, než které platí ostatní země Evropské unie, užívající ruský plyn. Škoda jen, že premiéři Sobotka a Babiš v předchozích letech nevyužili podobné možnosti dohodnout se s Ruskem na cenách energií, které by dnes tolik nestresovaly široké vrstvy českého obyvatelstva.

Rovněž atomová elektrárna v Paks, kterou mají stavět Rusové na základě mezinárodního tenderu, ze kterého vyšli s nejvýhodnější nabídkou, může být silný argument v předvolebním období pro maďarské obyvatelstvo s ohledem na jeho životní úroveň. Naši rusožrouti se těší, jak postavíme dva nové bloky JE Dukovany za cca 300 mld. Kč bez Rusů. Rusové by velmi pravděpodobně byli schopni nabídnout cenu podstatně nižší (počítalo se s cca 170 mld. Kč), což samozřejmě ovlivní také konečnou cenu elektrické energie vyráběné pro domácnosti a pro podnikatelský sektor. Maďaři si tedy velmi pravděpodobně výhledově zajistí vedle nízkých cen plynu z Ruska také levnější elektrickou energii z jádra, nežli jakou budou platit např. Češi...

Prostě, pokud jde o ekonomické argumenty, vztahující se k životní úrovni lidí, má Orbán před volbami nabito.

Stejně tak je účinná jeho taktika, kdy před volbami označuje opozici jako „válkychtivou“, neboť se chce zapojit dodávkami zbraní do války na Ukrajině. To je dalším Orbánovým trumfem, jak se shodují analytici, provádějící průzkumy, v jehož důsledku v posledních dnech před volbami dochází k posilování volebních preferencí Fideszu.

Volební systém v Maďarsku je ovšem specifický, smíšený. Celkem 106 mandátů ve stodevadesátidevítičlenném parlamentu je voleno v jednomandátových volebních obvodech prostou většinou. Tzn. zvítězí ve volebním obvodě ta strana anebo blok stran, které budou mít v daném volebním obvodě největší počet hlasů. Takže se může stát, možná spíše teoreticky, že Fidesz sice bude mít většinu odevzdaných hlasů, ale v jednomandátových volebních obvodech zvítězí třeba těsně v rámci jednotlivých obvodů, ale ve velké většině, opozice. Osobně si to ale nemyslím.

Těžko si umím představit, jako starý socialista, že bych volil volební uskupení – v němž sice socialisté a levice zastoupeni jsou, ale v jehož čele je pravostředový politik. Pokud bych neměl vysloveně jako levicový volič animozitu vůči Orbánovi a jeho politice, zůstal bych buďto doma anebo bych hlasoval – ze zoufalství – pro Orbána. A tak může postupovat celá řada socialistických voličů.

V. Orbán bývá zařazován mezi populistické politiky. Je to takové mainstreamové klišé. Ani já Orbána neobdivuji za okázalé styky s lidmi z politiky, které osobně považuji spíše za odpad evropské politiky (Le Penová ad.). Podle mého názoru neměl Orbánův Fidesz nikdy odcházet z Evropské lidové strany. Ale upřímně, on byl spíše od evropských lidovců vyšťouchán. Prostě nezapadá do běžného vzorce standardního evropského politika, ať už z řad konzervativců anebo socialistů.

Orbán velkou pozornost jako konzervativní politik věnuje sociální oblasti, což oceňuje zejména venkovské obyvatelstvo. A snaží se v praxi dělat zahraniční politiku všech azimutů. I já si myslím, že taková politika je zárukou národní nezávislosti a suverenity, zejména v rámci takového celku jako je Evropská unie, kde jinak menšímu státu hrozí rozpuštění jeho národních zájmů jako kostce cukru v kávě.

V každém případě je dnes střední Evropa (mám na mysli postkomunistické země v centrální Evropě), vedle Pobaltí, proameričtější než jsou samotní Američané. A Orbán je jedinou výjimkou z toho.

Před třemi lety mě s ním na summitu v Pekingu seznámil bývalý maďarský socialistický premiér Peter Medgyessi. Orbán na státní recepci na zakončení summitu seděl kousek od čínského a ruského prezidenta, vedle řady světových státníků, ať už to byl prezident Švýcarské konfederace nebo italský premiér portugalský ministerský předseda, pákistánský premiér a několik desítek dalších. Orbán ví, že čínské investice představují pro Maďarsko dobrou příležitost zejména pro rozvoj dopravní infrastruktury a také z hlediska zvyšující se zaměstnanosti. Má proto zájem o participaci v obřím čínském projektu „Pás a stezka“.

Prostě při všech výhradách, které k Orbánovi mohu mít a mám, musím hodnotit jeho politiku pro maďarský stát jako politiku respektující především národní zájem. Uvidíme, jak tuto jeho politiku ohodnotí v nedělních volbách Maďaři.