Předesílám, že nám v Institutu Václava Klause jako obecnému think-tanku nejde o žádné politické aktuality, a proto jsme také nijak podrobně nepitvali dnes připravovaný zákon o státním zastupitelství. Bohužel musím přiznat, že se nám tento zákon – poněkud nechtěně – v jednotlivých diskusních příspěvcích stále vracel.
Nemohli jsme nezačít tématem, zda vůbec existuje nějaký důvod měnit stávající zákon z roku 1993 (byť mnohokrát opakovaně novelizovaný). Dominantním názorem bylo, že nový zákon nevzniká z důvodu nedobrých zkušeností s tímto zákonem, že nevzniká na základě analýzy vad stávajícího zákona, že není jasné, co autoři vlastně chtějí a že jde o přípravu zákona bez přímého a explicitního ideového zadání.
Účastníkům diskuse nebylo jasné, zda je důvodem změny konkrétní účel, tedy řešení nějakého konkrétního problému, nebo zda je důvodem řešit systémový defekt původního zákona jako celku, který evidentně znamenal napojení státního zastupitelství na vládu a ministerstvo spravedlnosti, tedy byl přijetím spíše rakousko-německého než francouzského modelu. Bylo zdůrazňováno, že skutečným iniciátorem návrhu zákona nebylo ministerstvo spravedlnosti, ale sami státní zástupci. To je více než varovné. To je nákrok k samosprávnému modelu a bylo zdůrazňováno, že se primárně jedná o ambici mladých státních zástupců – dozrává nová generace, která se chce ve státním zastupitelství prosadit a dosavadní model, včetně zapouzdřování jeho dnešních představitelů, jim v tom brání.
Je evidentní, že základní tezí, skrytou za novým zákonem, je volání po údajné nezávislosti státních zástupců, resp. o posilování této nezávislosti. Řada účastníků Rozmluv však zdůrazňovala, že žádat zvýšení nezávislosti státních zástupců je zbytečné a že vůbec nehrozí jakékoli politické ovlivňování státních zástupců (aktuální je spíše mediální nebo od nejrůznějších NGO). Modlu nezávislosti považovala většina účastníků za falešné heslo, a jak jeden z nich přesně řekl „mělo by být povinné při každém použití slova nezávislost dodat nekontrolovatelnost“. Vidíme v tom součást odklonu od demokracie směrem k „expertokracii“, součást nahrazování institucí s demokratickou legitimitou institucemi tzv. nezávislými či odbornými. Je to samozřejmě součástí mezinárodních trendů a v tomto ohledu není Česká republika naprostou výjimkou. Ale jak už to často bývá, většinou jsme papežštější než papež.
Souvisí to i se slabostí a neodvahou našich koaličních vlád, které si většinou sáhnout do institucí jako je státní zastupitelství netroufají. Stát má vlastně jen jedinou pravomoc a tou je odvolatelnost nejvyššího státního zástupce vládou (když to jednou zkusila, víme, jaké to mělo důsledky). Zmíněno bylo také chabé odborné zázemí politických stran a jejich neschopnost vidět politický význam změn dosavadního systému.
Významným prvkem navrhovaného zákona je vytvoření specializovaného útvaru v rámci státního zastupitelství zaměřeného na boj s korupcí, který by více méně stál mimo existující soustavu státního zastupitelství. To bylo vesměs považováno za naprostou chybu, která nevyplývá z nějakých autentických potřeb systému, ale která je pouze reakcí na mýtus boje proti korupci, který se tak prosadil v naší společnosti. Říkám-li naší, pak bych měl říci, že nám bylo připomenuto, že dokonce existuje „Mezinárodní asociace protikorupčních orgánů“. Právníci přítomní na našem jednání zdůrazňovali omyl politicky a mediálně šířené fikce, že se v minulosti u nás korupce nestíhala a že je to proto, že chyběla vhodná právní úprava a vhodné instituce.
Byla diskutována i celá řada detailních tezí, ale ty zde není třeba podrobněji rozebírat. V každém případě zcela dominoval názor, že by struktura státního zastupitelství měla odpovídat struktuře soudů, že by nemělo docházet k zásadní změně uvnitř struktury státního zastupitelství (ač ambice jeho jednotlivých složek usilují o pravý opak) a že by nemělo docházet k posilování role nejvyššího státního zastupitelství.
Musím si povzdechnout, že jsem žádné náznaky zvýšení kontroly veřejnosti vůči systému státního zastupitelství neslyšel. A že tedy připravovaný zákon o státním zastupitelství může znamenat jistou formu souboje se standardní politikou.
Institut Václava Klause