Drtivá většina ze zpovídaných celebrit se totiž kryje s mým seznamem pravdoláskařů. A některé další osobnosti se v tomto duchu nově vybarvily, ač jsem je dosud za pravdoláskařské nepovažoval, ale nejspíše budu muset (pokud někdo kupříkladu navrhuje na prezidenta Hanu Marvanovou, tak je pravdoláskař, protože normálního člověka by nic tak kuriózního ani ve snu nenapadlo).

Učiním teď jednu malou odbočku. Jak Lidové noviny nečtu, tak jsem ale před několika dny prolistoval vydání chartistických Lidových novin z roku 1989 - v roce 1990 vydaný reprint samizdatových disidentských lidovek, které vycházely jednou měsíčně už od ledna 1988.

Hned v několika číslech za sebou (únor 89, březen 89, duben 89, květen 89) jsem našel cosi, co se nazývalo "iniciativa kulturních pracovníků". Tedy zpravidla dvě strany dlouhý, hustě sázený seznam abecedně řazených signatářů z řad vědy a kultury, kteří tímto svým podpisovým defilé protestovali tu proti uvěznění Václava Havla, tu proti represím bezpečnostních složek či za reformu společenského systému a podobně. Neposmívám se tomu, ocitnout se na podobném seznamu v té době mohlo být riskantní (i když ne zdaleka pro všechny - ti, co tyto aktivity řídili, byli často sami agenti režimu) a vyžadovalo - havlovsky řečeno - jistou mravní odvahu.

Asi někde zde je však původ všech těch současných pravdoláskařských výzev, dopisů a petic, kterými havlisté nepřestávají otravovat veřejný a mediální prostor - jakoby si neuvědomovali, že už 23 let nežijeme v komunistickém režimu. Jejich novodobé iniciativy nejsou vlastně nic jiného, než výraz nostalgie pro iniciativách těchto kulturních a vědeckých pracovníků, začasté jich samých ve svých nejlepších letech.

Lidsky je to pochopitelné - mají tento svůj občanský aktivismus spojený s mládím a napodobováním tehdejších metod se do tohoto svého mládí alespoň v myšlenkách vracejí, oživují si své vzpomínky na divoké chartistické večírky, sex na Hrádečku, dýchánky plné tvrdého alkoholu a smotaných ruliček tvrdé zahraniční měny. Byli mladí, svět jim patřil, revoluce byla jejich. Dnes jsou staří a jeden po druhém umírají.

Připadají si navíc nedocenění, odstrčení. Opravdu je ale tomu tak? Vždyť svět jim patří i dnes. Česká republika je v jejich spárech. Jejich jsou média, oni to jsou, kdo opanoval veřejný prostor. Oni diktují vkus a světonázor, jejich bolševicko-liberální ideje dominují veškerým politickým debatám, vše běží podle jejich plánu. Všechny ty hrozné -ismy, všechen ten úpadek, všechen ten bezduchý pokrok směrem k okraji propasti - je jejich dílem. Vše, na co nyní naříkají, nad čím lamentují a co kritizují ve svých zoufalých výzvách, je jejich vlastní dědictví, protože to oni tu celou dobu vládli a vládnou - slovy Miroslava Dolejšího, komunistické, zednářské a židovské rodiny, se všemi svými milenkami a milenci, nemanželskými potomky a kšeftařskými zájmy. A přesto se cítí upozadění, přesto mají pocit, že je to ještě málo, že musí být ještě hlasitější, ještě víc vidět, mít ještě více vlivu, ještě více že musí být po jejich.  

Kulturní pracovníci...

Smrdutý závan normalizační éry, kdy vrcholem vlastenectví bylo podepsat se pod hromadný dopis Ladislavu Adamcovi za propuštění agenta CIA z fingovaného vězení...

A někteří tak o sobě dokonce i dnes stále ještě smýšlejí. Například Michal Prokop, který o sobě tvrdí, že je "český rockový zpěvák, hudební skladatel, politik, moderátor a kulturní činitel". Pojmosloví, které používají, samo nejlépe prozrazuje, v jakém myšlenkovém světě ustrnuli.  

Oni se vůbec často dojímají, když jim něco připomíná jejich mládí - proces s punkerkami z Pussy Riot jim připomíná procesy s plastiky, po vzoru zdi Johna Lennona stavějí novodobé zdi, na které jim čmárají své naivní a propagandistické vzkazy nebo se nechávají zavírat do improvizovaného vězení ve vězeňských mundůrech na podporu kubánských disidentů. Jak malé děti...

Anketa v Lidových novinách je přesně z tohoto těsta. Uznávám, že tentokrát za to havlisté nemohou, byli jen osloveni a vyjádřili se, jak jim vždy dělá dobře. Vytýkat to můžeme spíše redaktorům Lidových novin, kteří - sami pravdoláskaři - podobné mediální kýče vymýšlejí a realizují. Dokonce i ta anketa jako taková už v těch samizdatových lidovkách byla a z velké většiny ji tvořili právě titíž lidé, kteří k nám promlouvají z Lidových novin roku 2012, tedy už čtvrt století. Dávali v ní tipy, co číst, co poslouchat a na co zajít do divadla. Jako kdyby někoho zajímalo (a bylo nějak důležité), co si po večerech čte Helena Třeštíková a koho by volila za prezidenta.

Tedy je to stále jedno a totéž. Ať osloveni, ať sami se vemlouvajíce, kulturní pracovníci si myslí, že mluví za lid a čím jich je více, tím si více myslí, že za lid mluví. Proto jich je vždy jak much na mucholapce, proto má anketa ne deset, ale hned čtyřicet "osobností", aby byl obyčejný český člověk tím zástupem uondán a myšlenkově před jejich výplody kapituloval.

A tak pravdoláskař Goldflam doporučuje pravdoláskařku Wagnerovou či pravdoláskaře Bělohradského, pravdoláskař Hanzel horuje pro pravdoláskaře Halíka, pravdoláskaře Pitharta, pravdoláskaře Sokola, pravdoláskaře Jařaba, pravdoláskaře Petruska, pradoláskaře Rejchrta či pravdoláskařky Šiklovou, Němcovou, Šabatovou či Wagnerovou, pravdoláskařka Kantůrková, matka pravdoláskaře Šterna, varuje před nepravdoláskařem Zemanem, pravdoláskař Klíma doporučuje pravdoláskařku Roithovou, pravdoláskařka Seitlová chce pravdoláskaře Rychetského, pravdoláskaře Pitharta či své pravdoláskařské kolegyně Wagnerovu a Šiklovou, pravdoláskařka Kriseová tlačí pravdoláskaře Pánka a pravdoláskařka Sommerová zase (to už je několikátá) pravdoláskařku Wagnerovou (až si člověk říká, kdo to vlastně přesvědčoval pravdoláskařku Fischerovou, aby kandidovala, když ji z této plejády nikdo ani slůvkem nezmínil), pravdoláskař Stehlík chce za prezidenta pravdoláskaře Sokola, pravdoláskařka Třeštíková navrhuje pravdoláskařku Vášáryovou, pravdoláskařka Šabatová pravdoláskaře Dienstbiera, pravdoláskař Pavlát se vyznává ze sympatií k pravdoláskaři Sobotkovi a pravdoláskaři Schwarzenbergovi, pravdoláskař Holomek se pyšní, že se zná s tímtéž pravdoláskařským knížetem, ale ještě zvažuje pravdoláskaře Švejnara, pravdoláskař Zlatuška varuje před nepravdoláskaři Jaklem, Bobošíkovou či Zemanem, pravdoláskař Czendlik si myslí, jak je vtipný, když navrhuje Livii Klausovou, pravdoláskař Zavřel chce kombinaci pravdoláskařů Tůmy, Formana a Drábové, pravdoláskařka Kolínská si neumí mezi pravdoláskaři vybrat a doufá, že se škála osobností ještě rozšíří, pravdoláskař Grubhoffer chválí pravdoláskaře Halíka a Pánka, pravdoláskař Zelený útočí na Klause, pravdoláskař Buček doporučuje pravdoláskařku Wagnerovou, pravdoláskař Hořejší pravdoláskaře Rychetského, pravdoláskař Petruželka pravdoláskaře Svobodu, pravdoláskař Kohout pravdoláskařku Marvanovou, pravdoláskař Bányai pravdoláskaře Pačesa a pravdoláskař Pačes pravdoláskařku Peake, pravdoláskařka Illnerová chce na Hradě nějakou ženu a pravdoláskař Menzel někoho, kdo nebude dělat ostudu...

Ale proč by nám měl pořád někdo radit, koho máme volit? Přemýšlejme nad tím sami, sami si vyberme, sami se rozhodněme. Nenechme za sebe rozhodovat "kulturní činitele".

Tuto volbu si sice vymysleli oni, ale my máme jedinečnou šanci je porazit na jejich vlastním poli a jejich vlastními zbraněmi - tím, že se nenecháme zmanipulovat a jejich doporučení budeme ignorovat. A že vybereme někoho, kdo do jejich party nepatří.

Tato země - ne jejich, ale naše - si to zaslouží...

Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.Bartoš