Úpravou podmínek pro odpovědné úvěrování se Sněmovna v posledních letech zabývala hned několikrát. Například novela zákona o spotřebitelském úvěru v roce 2012 reagovala na poněkud westernové poměry v nebankovním sektoru. I když návrh nebyl nakonec přijat, obsahoval pozdější vládní zákon některá pozitivní ustanovení, tímto návrhem inspirované, například regulaci tehdy bezbřehých rozhodčích doložek. Změny, které v legislativě přinesl rok následný, dále posílily ochranu běžných spotřebitelů před neetickými praktikami. Finančním institucím byla uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, k zajištění úvěrů se již nedovoluje používat směnky nebo šeky, což bývalo zdrojem mnoha podvodů ze strany některých nepoctivých věřitelů.
Přes všechna opatření však bankovních šmejdů neubývá. Půjčovat peníze dnes může de facto každý, kdo vlastní živnostenský list, disponuje nějakými prostředky na půjčování a vyřídil si u živnostenského úřadu oprávnění. A tak v republice máme bezmála 60 tisíc nebankovních poskytovatelů, kteří nepodléhají žádné relevantní kontrole. Mohou čelit pouze statisticky nepříliš pravděpodobné kontrole České obchodní inspekce či živnostenského úřadu. Proto je nezbytné, aby i nebankovní poskytovatele svázala pravidla, která dnes musejí při sjednávání půjček a úvěrů dodržovat banky.
Nová úprava zákona o úvěru pro spotřebitele by měla život těmto pseudobankéřům notně ztížit. Půjčovat peníze by směly pouze společnosti disponující zákonem stanoveným kapitálem ve výši 20 mil. Kč, které prokáží odbornost a morální bezúhonnost. Ten, kdo bude chtít půjčovat peníze, bude muset mít úspěšně složené akreditační zkoušky a licenci od České národní banky. Ta povede veřejně přístupný registr všech poskytovatelů úvěrů včetně informací o pokutách či opatřeních, které ČNB, jakožto nový regulátor dané instituci uloží. Každý si bude moci snadno dohledat, jaká je pověst instituce, od níž si chce půjčit peněžní prostředky. Je jasné, že počet samozvaných bankéřů dramaticky klesne, dle expertů sociální demokracie na méně než desetinu současného počtu. Tak se tomu ostatně stalo i v zemích, které systém licencování poskytovatelů zavedly.
Slabinou současné právní úpravy bylo, že platí pouze pro půjčky od 5 tisíc korun. Toho zneužívaly zejména tzv. „malé" půjčky před výplatou, s úrokem ovšem značně přerostlým. Nový zákon pokryje všechny typy spotřebitelských úvěrů, ale týká se i poskytování hypoték. Sníží poplatky za předčasné splacení úvěru, uloží bance povinnost sdělovat celkovou cenu hypotéky, umožní každoroční splacení až pětiny hypotéky a další ustanovení, chránící občany před pádem do dluhových pastí.
Jsem přesvědčen, že v návrhu ministerstva financí, který jde dobrým směrem, se dá v posílení ochrany spotřebitele jít ještě dál. Na Slovensku se například osvědčilo povinné členství v úvěrových registrech, znemožňující finančním institucím beztrestně předlužovat své klienty. Za diskuzi jistě stojí též debata o výši smluvní pokuty, aby nebyla likvidační a zajišťovala možnost splacení dluhu.
Je třeba být opatrný při nastavování pravidel v sektoru, kde se točí stamiliardy korun a kde každá nepromyšlená změna může mít fatální