Výjimkou nebude ani zmíněný most, jestli se už konečně radní nerozhodnou, zda jej zbourat, nebo postavit znovu. A řešíce otázku, jaká alternativa bude pro městskou pokladnu dražší.

Jako někdejší stavař mohu k současnému technickému stavu objektu směle odhadovat, že drahé už bude jakékoliv rozhodnutí. O nutných opravách objektu se napovídalo i napsalo tolik, že by to vydalo na samostatný volební program. Jenomže z někdejších ujišťování, že dříve nebo později se bude nutno Libeňským mostem zabývat, se pro současnou rozhádanou magistrátní politickou scénu stává most příslovečným černým Petrem. Přímo nečekaným. Situace objektu je totiž vážnější než kdykoliv předtím, poukazují odborníci ze stavebnictví.  Tak to aspoň v médiích vypadá. Jenomže bohužel jen vypadá. Do podzimních komunálních voleb totiž daleko a most do té doby jistě vydrží.  Pak zase něco naslibujeme, jako bych politiky slyšel.

Jenomže magistrát by měl už nyní poslouchat právě Libeňáky. Více než kdykoliv předtím totiž vnímají mediální přestřelky zastánců zachování mostu či jejich odpůrců. A nejen občanů z Libně, kteří diskutovaný most ke svému životu každodenně potřebují. Už jen doprava tramvají znovu oživuje aforismy, proč se na mostovce nesmějí potkat tramvaje dvě. Jinými slovy rovněž tvrdí, že most mohl být dávno opravený, pozlacený a kulturní památkou coby nejdelšího mostu v metropoli by se Libeň mohla nadále chlubit. Tedy kdyby zbytečné miliardy kvůli šlendriánu, lhostejno už jakému, nenatekly do tunelu Blanka a teď by se, sakra, hodily.

Řadě podnikatelů nastane velký problém

Co se ale vůbec nehodí radnici Prahy 7, je, aby most prošel rekonstrukcí za dvě miliardy v navržené podobě, protože se bojí zahlcení dopravou z Blanky. „Libeňák“ by podle navrhovaného projektu byl pak o šest metrů širší a měřil by šestadvacet metrů. Takže nesouhlas a požadavek, aby byl most rekonstruován v původních parametrech. A na magistrátu začala mela – znamenalo by to pozastavit již rozjetý tendr na zhotovitele a co je horší, propadnutí již vydaného stavebního povolení. Což by, podle náměstka pro dopravu Petra Dolínka, byla v podstatě nepředstavitelná překážka – tři roky by pak trvalo, než by magistrát vypracoval podklady pro nové povolení.

A jsme zase u toho, kdy se zainteresované strany neshodnou a občan je opět v roli bezmocného diváka. Protože nikoho dosud nenapadlo, aby právě obyvatelé Libně k tomu mohli říct své. Nebo co jsou ochotni pro opravu mostu akceptovat a co po dobu rekonstrukce politická elita města zase nabídne sedmé a osmé městské části za dopravní možnosti. Tato otázka je totiž zcela na místě, protože když opravdu k nějaké stavební akci dojde, řadě podnikatelů a živnostníků nastane velký problém. A to se zásobováním tamních příslušných míst, jako že už nyní je Libeň celodenně dopravně silně frekventovaná lokalita.

Tím pádem se chtě nechtě začne hrát o čas. Tedy v okamžiku finálního rozhodnutí, zda most opravit nebo raději postavit nový. Druhá možnost by prý byla pro vyřešení situace časově výhodnější. A jsou to právě Libeňáci, kteří si berou za příklad Trojský most. Jeho výstavba stále necelé dvě miliardy. Starý železný skončil ve šrotu a nikdo si na něj už ani nevzpomene. Na ten nový se prý dá stále dívat s obdivem. Tak postavme i Libeňský most, od základů taky pěkně nový. A vlastně za stejné peníze, které by spolkla rekonstrukce.

Zazněly z řad plebsu i názory, že by se záchrana kulturní památky vlastně nekonala – i rozsáhlá rekonstrukce mostu znamená de facto výstavbu jeho repliky, tak to raději vezměme z gruntu a bude klid. A možnost rychlého návratu na přepravní komunikaci přes Vltavu. Tolik názory části veřejnosti. Jiná se těmto úvahám usmívá. Prý v nich chybí politický pragmatismus. Nezabývá se ani tak nějakým mostem, jako soubojům o moc. Primátorka Adriana Krnáčová jako by už ani neexistovala, koalice už dávno ne a o primátorský řetěz usiluje každou chvíli někdo jiný. „Libeňák“ ať si plebsu třeba spadne na hlavu...