Název seriálu, ale i tohoto příspěvku je to poslední, na čem záleží. Podstatný je vnitřek. Především v době lákavé naděje na konec karantény a pokračování stylu života jako před ní. Mnozí vědí, že po staru se žít nedá, že život je úžasný podobně jako příroda v každém ročním období, a že neškodí čas od času pohlédnout vlastním cestovatelským srdcem na dění ve světě. Dovoluji si tvrdit, že cestování by mělo být jednou z mála nejlepších lidských činností. To již proto, že vnímavý člověk při ničem jiném na světě nepocítí svůj vlastní život víc než při cestování. To se dá lehce ztratit, jak jsme se mohli během tohoto roku sami přesvědčit.

Původní záměr dnešního příspěvku byl spojen s plánovanou účastí na konferenci v sále kardinála Berana (Arcibiskupství pražského) věnované 120. výročí narození právníka, diplomata, významného prvorepublikového podnikatele a politika, JUDr. Jana Jiřího Rückla. Nevím, zda se konference, na kterou jsem byl pozván a která byla plánovaná na 28.11.2020 se uskutečnila (pod záštitou Dominika kardinála Duky OP., Mons. Charlese Daniela Balwo (apoštolský nuncius v ČR), Mons. Jana Graubnera (arcibiskup olomoucký, předseda ČBK a velkopřevor České magistrální delegace Řádu rytířů Božího hrobu a dalších osobností).

Osobnost a životní osudy JUDr. Jana Jiřího Rückla (1900 – 1938) jsou dnes bohužel polozapomenutou epizodou českých dějin. Přepisování dějin a dění republice nedovolují vstup vzpomínkám a zdravému rozumu na scénu. Proto si dovoluji připomenout dvě na první pohled nesouvisející skutečnosti: 1) Jan Jiří Rückl, československý prvorepublikový průmyslník, právník, filozof a odborník na vědeckou organizaci práce se narodil 12. května 1900 ve Včelničce do tradiční české sklářské rodiny. 2) Papež František napsal knihu, která bude od úterý (1.12) nabízena v angličtině pod názvem In der Let us dream a od pátku (4.12) v němčině pod názvem  Wage zu träumen (Dovoluji (si) snít).

Jan Jiří Rückl vystudoval práva a filozofii v Praze, komerční a politické vědy v Paříži a Mnichově. Od počátku 1. ČSR se politicky exponoval a jako člen Zemského výboru ČSL patřil k nejbližším spolupracovníkům a přátelům vyšehradského kanovníka Msgre. Bohumila Staška. Udržoval blízké kontakty s vysokými církevními hodnostáři v Praze, Paříži a v Římě. Jako mladý odborník – diplomat sehrál pozitivní roli při uzavírání Modu vivendi mezi Svatým Stolcem a Československem v roce 1928. Ve své politické, odborné přednáškové a publicistické činnosti usiloval o spojení křesťanského tradicionalismu s hodnotami moderní civilizace. V roce 1935 byl hlavním organizátorem a výkonným předsedou celostátního sjezdu katolíků ČSR. V tomtéž roce se rozhodně postavil za kandidaturu Edvarda Beneše na funkci prezidenta republiky a významně ovlivnil postoj ČSL a HSLS. Zemřel 24. srpna 1938 a byl pohřben do rodinného hrobu manželky (rozené Kolářové) na pražském Vyšehradě.

Cílem konference (podle programu) bylo zdůraznit aktivní účast katolické církve při budování československého státu ve složité a církvi nepříznivé době mezi dvěma válkami.

Papež František, ač mnohem starší než byl Jan Jiří Rückl, podobně aktivně přispívá k obohacení diskuze a kritiky stávajícího politicko – hospodářského systému a dění ve světě. Již na začátku svého působení jako papež se nechal slyšet, že kapitalismus a tržní radikalismus zabíjejí. Před několika týdny (4.10) kritizoval současný hospodářský systém ve své sociální encyklice Fratelli tutti (úvod a osm kapitol). Těmito slovy se svatý František z Assisi obrátil na své bratry a sestry a předložil jim způsob života, který se vyznačuje vůní evangelia. Z rad, které František dával, chci vybrat tu, v níž vyzývá k lásce, která přesahuje zeměpisné a vzdálenostní bariéry, a ve které prohlašuje za blahoslaveného každého, kdo miluje svého bratra „který je mu vzdálen, stejně jako toho, který je mu nablízku, píše papež František hned v úvodu. Po té volá po lepší politice bez populismu, která není podřízena finančním zájmům, ale slouží společnému dobru, je schopna postavit do středu důstojnost každého člověka a zajistit každému práci, definitivně eliminovat hlad a obchodování s lidmi. Papež píše o Třetí světové válce bojované kousek po kousku, během kterých upadá systém zdravotnictví, roste agresivita v internetu a nacionalismus.

Ve své nové knize, která vznikla na základě rozhovorů s žurnalistou (Austen Ivereigh), s níž jsem měl privilegium se seznámit, papež požaduje nový světový řád. Nic více, nic méně. Svůj požadavek spojuje s aktuálním děním kolem covid-19, vírou, že se s virem vypořádáme a v neposlední řadě i tématem nepodmíněného základního příjmu. Akademická rada ICL (Institutu české levice, z.ú.), jejímž je autor příspěvku členem, diskutuje interně a připravuje rozhodnutí o uspořádání (on-line) konference na toto téma. Protože i papež požaduje nepodmíněný základní příjem, předpokládám, že debaty v mnoha státech budou zohledňovat jeho postoj. Osobně se stavím k tématu skepticky, protože si mohu představit komplexitu formulace a obsahu pojmu v kontextu daňového systému a s ohledem na výkony české vlády a poslanců PS ČR. To nemluvím o znalostech osobnosti největšího radikála mezi svatými, Františka z Assisi, s ním spojené symboliky a jeho nejslavnějšího díla Píseň tvorstva (Laudes creaturarum). Toto zásadní dílo v literární historii Itálie je napsáno v umberském dialektu. Připomínám také, že František z Assisi nenáviděl chamtivost, bohatství a propagoval pacifismus, žádné zbrojení a války. Předpokládám proto, že by podporoval současného papeže v čistce ve Vatikán a.s. a také nepodmíněný základní příjem.

Papežův argument na téma nepodmíněného základního příjmu lze shrnout do následujících tří vět: 1) Příjem by mohl nově uspořádat vztahy na trhu práce, člověku garantovat důstojnost a možnost odmítnout pracovní podmínky, které mu nedovolují se zbavit chudoby. 2) Příjem by mohl nabídnout člověku potřebnou základní bezpečnost a jistotu, odstranit značnou odlišnost s negativním sociálním dopadem a ulehčit změnu pracovního místa (zvýšit mobilitu). 3) Příjem by mohl podpořit svobodu člověka a spojit příjem s angažovaností ve společnosti.

S ohledem na vlastní zkušenost ze sociálních a materiálních ztrát způsobených covid-19, hodnocení vývoje západních společností v představitelné budoucnosti a reflexi na papežův život jsem ochoten můj názor měnit. Proč? Papež totiž ve své knize dovoluje nahlédnout do svého života. V něm prožil tři krize, které spojuje s dnešní a covid-19: 1) Onemocnění ve věku 21 let. 2) Pobyt v Německu. Tam shromažďoval materiál ke své dizertaci a necítil se tam na svém místě. 3) Pobyt v Cordobě (1990 – 1992). Tam v klášteře v atmosféře podobné lockdown se rozhodl místo románů číst Historii papežů (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters) v 37 svazcích autora Ludwiga Friedricha Augusta von Pastora (1854 – 1928), prvně vydané v roce 1886.

Papežův život a zmíněné tři krize mi připomenuly můj život a krize. Nebudu se o nich rozepisovat, ujišťuji ale, že jejich podstata je podobná, včetně jeho reflexe na minulost a současnost (neautorizovaný překlad autora příspěvku): Mohl jsem také číst román nebo něco jiného a zajímavého. Když si ale dnes vzpomenu na tu dobu, tak nemohu nic jiného než se ptát, proč mě Bůh inspiroval k této lektuře. Připadá mi to, jako by mě Bůh připravil nějakým očkováním. Kdo se jednou seznámil s Historií papežů, nemůže být tím, co se dnes děje ve Vatikánu a církvi šokován. Pomohlo mi to opravdu hodně!

Doporučuji všem hledajícím klid a schopnost pomáhat v nouzi rozloučit se s falešnou nadějí na výhody z přechodu do digitalizovaného hospodářství, distančního vzdělání a kvalitního života v objetí všech možných IT, ICT a UI. Pro začátek doporučuji seznámit se s prognózami ILO, programy UNDP a zprávami BIS (Bank for International Settlement). V doplnění neuškodí se pravidelně ptát vlády a politiků podle písničky: spíš a, nebo nespíš, nebo mně neslyšíš, vládo, vládo moje? V případě lhostejnosti k dění ve světě let světem může končit v kapitalismu 19. s prvky 21. století s velkou nelidskostí a pláčem. Souhlasu netřeba.