Během lékařského protestu „Děkujeme, odcházíme“ nebylo Ministerstvo zdravotnictví schopno sdělit, kolik vlastně lékařů v naší republice máme. Lišily se hlavně uváděné počty lékařů v nemocnicích.

Jako lékař i bývalý ředitel nemocnice musím říct, že minimálně u některých odborností je lékařů citelný nedostatek. Zvlášť nedostupní jsou zubaři, a to v menších obcích i ve městech. Nedobře se vyvíjí situace s praktickými lékaři pro dospělé i pro děti a dorost. Průměrný věk praktických lékařů rok od roku stoupá; v některých regionech při odchodu staršího lékaře do důchodu už není adekvátní náhrada. V nemocnicích chybí dlouhodobě lékaři na anesteziologicko-resuscitačních odděleních, rentgenologové, internisté atd.

Z hlediska věku lékařů se v nemocnicích ředitelé potýkají s opačným problémem: zkušení lékaři odcházejí, na odděleních zůstávají často mladí, ne zcela erudovaní lékaři. Chybí zkušení lékaři, kteří by jim mohli předávat zkušenosti.

Proč je tomu tak a jak z toho ven? Hodně se zmiňuje finanční ohodnocení lékařů a jejich odchody do zahraničí. Podle mě je příčin více. Povolání lékaře už dnes není tak společensky atraktivní jako dříve. Navíc se v posledních letech zvyšuje právní odpovědnost lékařů, zvyšuje se tlak médií a společnosti na kvalitu lékařské práce. To vede mnohdy až k honu na lékaře, který se při výkonu svého povolání dopustil nějakého pochybení, ať už domnělého nebo prokázaného. V tomto směru máme daleko k vyspělým zemím, kde si mnohdy po bolestivém hledání uvědomili, že lékařská profese je specifické povolání, a tedy že rizikovost této práce je výrazně vyšší než u jiných profesí.

To v žádném případě neznamená, že by lékaři neměli být vedeni k zodpovědnosti, avšak zcela jistě není nutné při každé chybě vést proti lékaři trestní stíhání. A to je zásadní rozdíl v přístupu k lékařům například v Německu, Rakousku či Francii. Zde každé lékařské pochybení důkladně prošetřují odborné společnosti a lékařské komory, vedou s lékařem disciplinární řízení a jen zlomek případů je veden trestněprávně. Většina případů končí v civilním řízení o náhradu škody.

V naší zemi je bohužel většina lékařských pochybení vedena v trestních řízeních, která se vlečou roky. Pro lékaře to znamená v průměru 3 roky stresu, kdy je vláčen médii, vystaven nedůvěře pacientů atd. V tomto ohledu stojí za úvahu změna legislativy a působení na veřejnost tak, aby se odpovědnost lékařů rovněž u nás přesunula do oblasti civilních soudů a disciplinárního řízení a nekončila většinově na policii. Kdyby to tak mělo zůstat, budou se mladí lidé při rozhodování o budoucím povolání medicíně vyhýbat.

Dalším problémem je současný systém postgraduálního vzdělávání lékařů. Ten je dnes natolik komplikovaný, že někteří mladí lékaři se mu odmítají podrobit. Řeší to pak odchodem do zahraničí, k farmaceutickým firmám anebo si vyberou lékařský obor, který původně dělat nechtěli, ale který je pro ně z hlediska přípravy k atestaci jednodušší. Obory, které jsou z hlediska přípravy nejnáročnější, se pro mnohé lékaře stávají neatraktivními. Mohli bychom jistě pokračovat.

Co dělat, abychom nemuseli vbrzku jezdit za praktickým lékařem či za zubařem mnoho desítek kilometrů, o ambulantních specialistech ani nemluvě? Domnívám se, že u praktických lékařů bude zapotřebí jejich větší podpory od měst a obcí. Musí se také zlepšit a zjednodušit jejich vzdělávání. U ostatních oborů je podle mého názoru nutné provést změny v postgraduálním vzdělávání a zatraktivnit práci v nemocnici.

Řešit je přitom třeba nejen finanční ohodnocení, ale také přesčasovou práci, možnost stáží atd., omezení přebujelé administrativy atd.

Z pohledu poslance vidím jako prioritní úkol nyní dokončit přípravu novely zákona o postgraduálním vzdělávání lékařů, kterým se nyní zabývá pracovní skupina na Ministerstvu zdravotnictví a urgentně řešit přesčasovou práci lékařů.