Romance je krásná, protože obrazem života pravdivá. Hrubínovo bytí není nesnesitelně lehké; předpokládám, že velká většina lidí se někdy dostala do situace, kdy byl život darem k neunesení. Od takového zážitku vede cesta k dalšímu rozcestí, kde je třeba si opět vybrat směr a nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Krátká bývají zrádná a někdy se ukáží jako nejdelší. Snadná nabízejí lahodné ovoce za minimum námahy; často zrazují. Polepšit si život, usnadnit si v starostech jsou svody přirozené a člověku vlastní. Touha obohatit se a mít silnou pozici v nás uspává svědomí a uměřenost. Co to je za podněty? Zpupnost nás vede až ke hranici, kdy přestupujeme nepsané i psané zákony zneužitím pravomocí. Potlačíme v sobě tisíce let civilizačního procesu. Nevzpomeneme si na to nejkrásnější, co jsme poznali: na hvězdné nebe nad hlavou a mravní principy v nás.  

    

Dlouho se zabývám nesnesitelnou „lehkostí žití,“ která v naší zemi přispívá k zabetonovávání korupčního prostředí. Podle Transparency International Petr Fiala nebojuje s korupcí dostatečně. V České republice chybí správně nastavené regulace o lobbingu či transparentní data o dotacích a práci úřadů. Korupční kauzy posledních let v Česku ukázaly, že země stále nepřejala praxi Západu. To je celkem jasné; obrátíme li toto tvrzení, pak jsme stále v moci praxe Východu. Dovolím si připomenout, že jedna z nejlepších komedií je Gogolův Revizor, jež škály východní korupce předvádí až k nebezpečnosti vzniku křečí v oblasti bránice. Takový soudobý revizor je v podstatě globální gatekeeper s mocí propustit, vpustit, zabránit a odmítnout, ale také vychválit, pohanit, pomluvit a zhanobit. Jde o termín z mediální teorie, ale ve východním provedení jde velmi často o obyčejného lehkoživku, který ve svůj prospěch užívá dominantního postavení a mimořádné moci. Lehkost bytí nemusí být nesnesitelná, ale naopak nepřekonatelně přitažlivá. A pro druhé, na jejichž úkor lehkoživkové získávají, se pak život může stávat nesnesitelným, neboť překonávat lehkoživky je nesmírně těžké. Připomenu si pár příkladů z mého života. Zaostřím fenomenologický objektiv na několik detailů. Z nich si může pak kdokoliv další sestavit celek po přidání svých detailů. Nebo – li tenkrát na Východě.
    

Většina českých soukromých škol prodává diplomy a poptávka po nich není malá. Afér již bylo dost, takže půjdu rovnou na věc. Dobře vybraný vedoucí katedry na soukromé škole vládne jak studentům, tak akademickým pracovníkům (ovšem skutečných akademiků je někdy na takové katedře pomálu) podle instrukcí majitelů škol. Ti pochopitelně mají zájem, aby odpadlých studentů z příčin naprosté nevzdělavatelnosti, zarážející hlouposti a často se vyskytující lenosti bylo minimum, což v takových případech znamená nikdo. Jde přece o platící klienty. Za semestr vydají desítky tisíc. Takže akademický pracovník, jenž například z trestu dopadne na takovouto katedru (ve vysokoškolském prostředí získal třeba pověst nesmiřitelného vymahače standardů a plnění povinností) a nechce ani nyní přijmout pravidla klientelismu, má těžkou pozici. Studenti si na takového nebojácného revolucionáře chodí pravidelně vedoucímu katedry, jenž je založením lehkoživka, stěžovat; pedagog toho chce od nich moc (otravuje), přednáší kvanta faktů (unavuje), vyžaduje aktivitu na hodinách (klade zbytečné nároky) a v neposlední řadě vyžaduje docházku (komplikuje život), kterou, co si to proboha dovolil, zapisuje na listy papíru! Takový pedagog často docílí u několika nevzdělavatelných studentů rektorských termínů, protože má regulérní doklady, jimiž svědčí o oprávněnosti takové zkoušky. Ta je rektorem povolena, protože nakonec, a to je třeba mít na paměti, kontrolní orgány sledují, zda na vysokých školách je i standardní počet rektorských termínů. Pokud student u rektorského termínu neprospěje a měl by obor a školu opustit, objeví se na takové škole na jiném oboru v odpovídajícím ročníku. Majitelé školy přece nepřijdou o platícího klienta. Vedoucí příslušné katedry je takovému procesu vždy nablízku…
    

Akademický pracovník velmi brzy zjistí, že rozdíly v nárocích u ostatních pedagogů existují  a frapantně ničí snahy nastolit patřičnou úroveň. Lehkoživný vedoucí katedry podporuje vždy ty pedagogy, jejichž nároky jsou nízké, ale ovšem, jak jinak, vydává je za naprosto standardní, reprezentuje vždy jen tu tvář oboru, jaká se směrem k veřejnosti od majitelů vyžaduje – je za to přece patřičně zaplacen! A nejen to, sám získává beztrestnost.
    

Takže ouha; například, student nechodí na přednášky a semináře, má velkou absenci. Standard je jasný; student nebude připuštěn ke složení atestace. Lehkoživka na místě vedoucího katedry ovšem prosazuje, aby takový student napsal jen mimořádnou seminární práci...A proces korupce se opět roztáčí; je vypracována práce s převahou převzatých informací z internetu, obsah je zaplevelen nežádoucími, s tématem zadané seminárky nesouvisejícími fakty a odbočkami. Vrcholem všeho je, že chybí závěrečná samostatná syntéza. Většinou ji nahradí nějaké opakovaní z nepřeberné hromady nevalidních informací. A jelikož je práce odevzdána, je automaticky očekáváno, že je i přijata! (Studenti se s opovržením někdy ptali, jestli to skutečně čtu.) A pokud přece jen student nemá být připuštěn ke splnění atestace na konci semestru, aby mohl postoupit do dalšího ročníku (a někdy tedy i ke státní zkoušce), zapíše vedoucí katedry za zády příslušného pedagoga studentovi zkoušku nebo zápočet sám.
    

Nejstrašnější masakry ovšem nastávají při obhajobách bakalářských a magisterských prací. Jelikož studenti vyrostli na zdeformovaných a špatně vedených seminárních pracích, i práce pro státní zkoušku nutné jsou většinou zaplněny informacemi snadno dosažitelnými na internetu, převzaté z odborné literatury a publicistických prací, často s tématem vůbec nesouvisejícími, vědecká metoda je zmatená nebo žádná a závěry nejsou ani trochu výsledkem kritického myšlení. Na posudek je vyžadováno dejme tomu povinných 550 znaků textu, bylo třeba jich ovšem napsat většinou 2 500...O přijetí prací se rozhoduje pod vedením předsedy zkušební komise a tu, jak jinak, navrhuje vedoucí katedry tak, aby klienti pokud možno nepřišli k úhoně. Bohužel, občas i dojdou, ale ne dost často.  
    

Český světe div se, menšina studentů oceňuje snahu náročného akademického pracovníka a snaží se mu v požadavcích vyhovět. Z mé praxe posledních let to byly v případě jedné bakalářské i magisterské práce dvě Rusky.
    

Akademičtí pracovníci a učitelé pod vedením takového lehkoživky na daném oboru jsou ohrožováni těmi, kdo vymáhají a vyžadují standardy, a dělají vše proto, aby se akademického pracovníka, jenž nepřijal pravidla klientelismu, elegantně zbavili, vytlačili ho, vyštípali, unavili, sofistikovaným denunciováním oslabili, jednoduše řečeno, aby ho absolutně znechutili a demotivovali...A co to přináší lehkoživkovi v dominantní vedoucí pozici? Především beztrestnost ze strany majitelů školy ve všem, co se za přestupky a prohřešky proti akademickým pravidlům považuje: stoprocentní účast ve výuce (s nahrazováním hodin se nemusí namáhat), dodržování úředních hodin pro administrování funkce vedoucího katedry (hoňte si mě, kde chcete), kvalitní komunikace s kolegy, když potřebují řešit něco pracovně důležitého (na e maily neodpovídám), zneužívání pravomocí při najímání nových sil a při propouštění kolegů (přijímám své známé a ty, kteří mě neohrozí v mé omezenosti), manipulace a intriky při zadávání vedení a oponentur prací, při sestavovaní komisí a jmenování do různých funkcí (vedoucí komisí musí být jeho lidé). Z pedagogů se stávají nepostradatelné součástky toxického systému, jenž ve výsledku funguje jako jakási mafie. Z takového prostředí vycházejí neoprávnění držitelé diplomů, i když prošli inaugurací.
    

V celospolečenském měřítku vzrostlo velké procento nositelů titulů, které nejsou legitimní, zaštiťují lidi bezcharakterní, pokřivené a nedovzdělané či přímo nevzdělané. Podprůměrnost snadno dusí vše přesahující a podprůměrnost ohrožující. Kopie postav z Gogolova Revizora ve společnosti postupně převážily.
    

Obraťme list třeba do oblasti veřejnoprávních médií. Globální poměry přinesly odklon od dramaturgií vedených vedoucími dramaturgy podléhajícím šéfredaktorům. Podle vzorů západních médií se ve struktuře jako dominantní manažer objevil producent. Má sice nad sebou šéfproducenta a ten dejme tomu ředitele programu, ale to jsou výšiny, na nichž se řeší skladba programu, koprodukční výroba, hlídají se politiky vyžadované standardy jako časy a zastoupení v debatách, pluralita názorů a prostor ve vysílání pro publicistické, dokumentární a umělecké žánry. Je to v podstatě pyramidální řazení gatekeeprů, v němž si každý střeží ty svoje dveře a pochopitelně ze všeho nejvíce se soustřeďují na své vlastní kariérní postupy v pyramidální struktuře. V médiu nelze mít odlišné názory od nejužšího vrcholného managementu. Médium je ve své podstatě armádní struktura. A teď je třeba si představit autora a režiséra, jenž do systému může vstoupit především jen pomocí zadání svého námětu do registru námětů...Existuje možnost, že je autor nebo režisér přímo patřičným manažerem osloven, ale to se děje jen elitním tvůrcům nebo špičkovým specialistům na některé žánry.
    

Problém prvý nastává, když přichází zdůvodnění nepřijetí námětu podepsané nějakým neznámým jménem. „Je ten člověk patřičně vzdělán, má umělecké zkušenosti?“ ptá se postižený. Ono zamítnout námět je možné desítkami způsobů a není proti nim obrany. Existuje ale cesta zadat standardně námět do registru a zároveň upozornit známého producenta, aby se námětu ujal a zabránil jeho odmítnutí. Nejlepší známý je spolužák, generační souputník zviditelněný nějakou politickou nebo společenskou událostí, přinejhorším jen kolega kolegy z branže, s nímž se chodí na pivo. Pokud je autor nebo režisér dostatečně loajální, pozorný a vděčný, námět je přijat a bude třeba i nějaké příště…
    

Použiji něco z praktického pozorování lehkoživků z Československé televize před rokem 89; tehdy naprosto normálně fungovalo právo vratky honoráře vycházející hvězdy, pokud se chtěla dále ucházet o svůj prostor na obrazovce. Honorář se jednoduše přinesl dramaturgovi v obálce a položil na stůl. To je tolik v Česku oblíbená vratka. Běžná praxe pro cykly a seriály; kdo chtěl pracovat trvale a kontinuálně, odváděl určité procento z honorářů tomu, kdo mu práci mohl zadat. Čisté, efektní, spolehlivé. A jelikož se řada takových takto praktikujících „osobností“ stala producenty v sametové televizi, jak známo, staré psy novým kouskům nenaučíš! Také existují případy půjček, které autoři internímu zaměstnanci na náležité pozici poskytli a pak půjčku nevyžadovali. Zapomnělo se a život šel dál. Děkujeme, že jste zapomněli…
    

Takovým praktikám napomáhá fakt, že veřejnosprávní média získávají prostředky od plátců koncesionářských poplatků, což degraduje morálku a podporuje sklony k neodpovědnosti, protože se hospodaří s prostředky snadno do rozpočtu plynoucími. Toto tvrzení podporuje praktická zkušenost, že v té pyramidě funkcí na sebe navazujících, nikdy vyšší pozice nedbala na morální hlediska činů podřízených a každý byl neotřesitelným pánem na svém písečku. Jak to mohu tvrdit? Lehce. Upozornil jsem na tyto praktiky ještě v Československé televizi a výsledkem bylo, že lehkoživní lidé nadále zůstávali ve funkci a kritik jejich praktik byl shledán nedůvěryhodným a označen za potížistu. Znáte přece přísloví: „Psi štěkají a karavana jede dál.“ Jede, pane Gogole, mnozí tam spokojeně dožívají.
    

Našel by se u nás sektor, v němž lehkoživky nenajdeme? Obávám se, že jenom v profesích, které souhrnně označím za dělnické, kde existují normy, měřitelné výkony a na verifikovatelné kvalitě založené služby. V úřednických profesích, mezi manažery a politiky jich bohužel nenajdeme málo. Jinak bychom nebyli zahrnováni zprávami o častém zneužívaní moci a pravomocí, stačí se rozhlédnout. Ale vždy bychom mohli žádat vysvětlení, proč někdo výše postavený a odpovědný zneužívání nezabránil. Mám pocit, že žijeme ve společnosti, v níž vyžadování odpovědnosti není silnou zbraní. Je v Česku obvyklé vybudovat mocné politické strany s nadprodukcí korupce, stát se jejich lídry a pak je opustit a umýt si nad jejich profily a potenciálem ruce. I toto je určitým znakem nesnesitelné lehkosti bytí.