Tři otázky, které mají korespondenčně (ano/ne) zodpovědět 23 tisíce členů ČSSD v červenci, je stavěno jako pokrok v demokracii a zvláště té vnitrostranické. Nadšení provázející schválení tohoto, jinak bohulibého, prvku přímé demokracie v podobě „malá revoluce“ (Bohuslav Sobotka) nebo jásání „skvělé“ (Alena Gajdůšková) totiž neodpovídá celkovému rámci fungování levicové strany ve vládní koalici.

Nejprve samotné otázky.

Souhlasím s tím, aby podle Stanov ČSSD o konečné podobě kandidátní listiny pro volby do zastupitelstva obce, města, kraje, Senátu a Poslanecké sněmovny rozhodovali v přímém hlasování všichni členové ČSSD v příslušném volebním obvodu?

Realita ukazuje, že k rozbití lokálních bratrstev to asi moc nepomůže. Velrybářství a následné loajální hlasování místních vůdců u větších stran je skutečností. Bez ohledu na tzv. stop stav členské základny k datu hlasování, jsou zpravidla již síly rozloženy. Ale budiž.

Souhlasím s tím, aby podle stanov alespoň 40% všech kandidátů na kandidátkách do zastupitelstva kraje a Poslanecké sněmovny tvořily osoby opačného pohlaví?

K tomu lze jen poznamenat, že z formulace otázky není jasné, zda jde o ochranu žen nebo mužů v politice. Moudří a znalí tvrdí, že se jedná o ženy. Budiž.

Souhlasím s tím, aby ČSSD navrhla zákonem omezit kumulaci placených veřejných funkcí?

Toto téma se stalo pro vedení ČSSD důležitým prvkem, který dosud sloužil jako klacek k odbourání či oslabení vnitrostranické opozice (haškovci). Obecný souhlas v referendu je očekáván, ale samotná konkrétní podoba zákona bude zcela na libovůli stranického vedení a zákonodárců ČSSD. Ale budiž, kumulace veřejných funkcí není zrovna populární.

K tomu jen poznámka. Dosud z doporučení ÚVV loňského roku vyplývá a také byla náležitě kampaňovitě využita jen pasáž spojení funkcí „hejtman-poslanec“, kdy „kumulovčíci“ byli veřejně zhanobeni a chyběla jen sportovní kratochvíle s vrháním odleželé zeleniny na náměstích. Není jisté, že se dočkáme zákonného návrhu na zákaz spojení „premiér-poslanec, senátor“, „ministr-poslanec, senátor“ (byť už návrh aspoň na klouzavý mandát spatřil světlo světa).

Ovšem největším zklamáním patrně bude, že se nedočkáme zákazu propojenosti veřejných funkcí s členstvím v různých dozorčích radách. To je již dnes vysvětlováno „nutností“ politiků pobírat odměny za tzv. demokratickou kontrolu v státních či polostátních anebo obecních firmách. Tak.  

V neposlední řadě je pak namístě otázka: kdo takový zákon v parlamentu vůbec schválí?

Ale to jsou všechno jen detaily.

Hlavním problémem této „malé revoluce“ sociálních demokratů je, že se hned od počátku utnula debata nad tím, využívat vnitrostranické referendum pro programové otázky.

Pokus Jeronýma Tejce doplnit referendum otázkou o zdanění církevních restitucí či sektorových daní, mohlo být Sobotkovým vedením jistě chápáno jako útok odstavené opozice.

Na druhé straně možnost ověřit si programové postuláty a to, co považuje členská základna za důležité je přece demokracie a smysl politické strany. Sobotkovo vedení svým odmítnutím staví stranickou veřejnost přesně před to, co se zajídá veřejnosti celkově: jednou nás zvolte na slibovaný program a pak už nechte na nás, zda ho budeme plnit, nebo ne.

ČSSD dosud nenašla odvahu do jednání s církvemi vstoupit jasným zákonným požadavkem na snížení daru církvím, i když už peníze tečou, majetky se odevzdávají a jednání zkrachovala. Přičemž - ani si to asi neuvědomuje – pokud by před volbami tak tvrdě nevystupovala proti „nemorálnímu“ a „nepřijatelnému“ zákonu o církevních restitucích, tak by z voleb loňského roku vyplynulo, že se premiérem stane Andrej Babiš.

Sektorová daň i restituce naráží, ostatně jak jinak, právě na pravicovou ANO a třetího do počtu na lidovce. A jak Sobotka opakovaně potvrdil, že tím nemíní ohrozit koaliční vládnutí.

A jsme u podstaty problému. Nevím, zda Jeroným Tejc navrhl doplnění referenda o programové otázky jen jako šprajc nebo tlačil na problém, kdy ČSSD v těchto bodech ustupuje a dnes to vyvolává u straníků ale i příznivců negativní ohlas. Ten se ostatně projevuje v klesajících preferencích.

ČSSD tak ale vědomě nebo nechtěně naplňuje obavy sociálně orientovaných lidí, že je jen fíkovým listem nejbrutálnější podoby kapitalismu, strany, která ve své podstatě nechce žádné systémové změny a nebude tedy kvůli takovým patáliím jako program (a volební sliby) zneklidňovat své spoluvládnutí. Vyhýbat se programovým otázkám, které se mají ověřovat v čase při zavádění vnitrostranického referenda, je z tohoto pohledu varováním. Protože se pak demokratický nástroj mění před očima jen na účelovou hru s technologií moci. A to voliče moc zajímat nebude.

Psáno pro Prvnizpravy.cz
Jiří Kouda