Ale nestalo se. Tato panika z bankrotu, který měl být hrazen z úspor střadatelů, se může lehce překlopit do jiných zemí.

Na Kypru se začíná rýsovat plnokrevný bankrot. Tedy skutečný bankrot, bankrot, při kterém vám jiné země nepomáhají. Mnozí mluví o Kypru jako negativním precedentu - a mají jistě pravdu - ale uvědomme si, že to má i své světlé stránky; je to i signál pro Řeky a Španěly do budoucna: až někoho zas napadne si stěžovat, že nabídnutá pomoc je přísná, máme tu kyperský scénář. Takhle nějak vypadá kvazibankrot bez voňavky a make-upu, tedy bez polštářů pomoci od jiných. Seznamte se. Potykejte si. Za tento bankrot může EU asi tak jako USA, tedy dílem, ale většinu hříchů si nesou místní sami: regulatorní instituce, příliš velká váha finančního sektoru, manické investování atd. Co je tentokrát jiné, je to, že Evropa už odmítá tolik pomáhat, respektive skákat, jak si krachující stát píská.

A protože i v politice panují nálady, dobrá nálada/vůle pomáhat (a ještě za to být posílán k šípku, což dělají Řekové Němcům) pomalu bere za své. S ochotou pomoci to začíná vypadat jako s oním pověstným uchem od džbánu. To, že únava materiálu postihla právě Kypr, je holt smůla.

Banky, hlídejte se samy

Jistě, v případě Kypru se kombinuje více věcí: daňový poloráj ubírá vůli pomáhat, veliký podíl ruských úspor pak vyvolává tlaky nejen evropské, ale i třetích zemí, což může roztočit pěkný kolotoč. K tomu přičtěte neochotu Kypru své bankovnictví víc regulovat. A ještě jedna věc: kdybychom měli již nyní funkčně zavedený bankovní regulatorní rámec, o kterém se již dlouho jedná, tato situace by byla řešitelná - a platily by jej banky, pokud by danou situaci vůbec dovolily. To už si ale hrajeme hodně na co by, kdyby: kdyby fungovala evropská bankovní regulace delší dobu, je těžko představitelné, že by danou situaci vůbec umožnila, pokud by měly ostatní banky na alespoň část záchrany platit ze svých rezervních fondů, měly by mnohem větší zájem na kvalitním dozoru.

Situace je zajímavá ještě z jednoho pohledu: kdysi dávno jsem psal článek s titulkem Bankrot bankrotu, tedy o tom, jak nám, uprostřed těch "kvazibankrotů", tiše zbankrotoval samotný institut bankrotu. Že už se nějak nebankrotuje, každá "kráska v nesnázích" se nějak zachrání a vždycky to nakonec dopadne, jak zpívají U2: "Dady's gonna pay for your crashed car."

Bankrot ještě nezbankrotoval

Tak teď vidíme, že ne - že bankrot ještě nevymřel. Což mimochodem znamená, že když jde do tuhého, peníze nejsou v bezpečí nikde, a že peníze samy, v extrémním případě měnové reformy, nejsou bezpečím. Tato větší nejistota povede k větší opatrnosti - a možná i ke kvalitnějšímu dohledu. Jak je vidět, banky se samy od sebe regulovat neumějí a neumí to ani stát sám o sobě (i ten má mnohdy střet zájmů, jako měl třeba ten kyperský, jiné státy zase budou vnímat pomalejší růst ekonomiky jako střet zájmů vis-a-vis stabilita bankovního sektoru). Jediným řešením je dohled společný, kdy banky samy budou ručit za svůj vlastní záchranný fond.

Velký obrat Evropy tak může začít na maličkém Kypru. Kdekdo by si mohl přát, aby ostatní země či banky EU Kypru pomohly více, alespoň do té doby, než si pro podobné případy uděláme nějaká pravidla a nebudeme vše řešit ad hoc - a pokaždé trošku jinak. Ale nestalo se. Tato panika z bankrotu, který měl být hrazen z úspor střadatelů, se může lehce překlopit do jiných zemí. Jen další zjevení toho, že dnešní ekonomický svět je tak propojený (což jsme chtěli - a dlouhá léta z toho těžili), že jej nelze brát banku po bance, stát po státu. Zprovoznění společné bankovní regulace, záchranného fondu a společného dozoru tedy musí být urychleno, ať jsme připraveni na další možná neštěstí. Jen doufat, že se to pokaždé nějak vyřeší, není ani v zájmu vlád, ani v zájmu obyvatel, ale ani v zájmu EU, natož samotných bank.

Tomáš Sedláček
Psáno pro HN