Nejde ani v nejmenším jen o nějaké technické rozhodnutí, které by bylo možné prosadit jen na základě většinového hlasování. Jde o politický krok, u něhož by měla platit shoda všech členských zemí. Způsob, jakým EU o kvótách nakonec rozhodla, není však tím nejpodstatnějším. Zásadnější je, že kvóty tak, jak jsou nastaveny, nemohou fungovat.

Jde o otevření migračních dveří bez možnosti jednotlivých členských států nějak zásadně regulovat počty příchozích. Pokud někdo zazvoní u mě doma, je na mně, zda ho vpustím dovnitř. Nikdo mi nemůže přikázat, abych dotyčného pozval dovnitř, snad s výjimkou policie nebo exekutora.

Totéž by mělo platit i v otázce migrace. Mělo by být na dobrovolnosti jednotlivých zemí, kolik uprchlíků jsou schopny pojmout. Česká republika se v této oblasti nechová dlouhodobě nijak macešsky. Při všech konfliktech a lokálních krizích, ať už se odehrávaly kdekoliv po světě, jsme vždy dokázali podat pomocnou ruku a neměli jsme s tím nejmenší problém.

Kvóty však nejsou vážným zásahem jen do suverenity zemí, ale i do lidských práv migrantů. Například Všeobecná deklarace lidských práv vyhlášená Valným shromážděním OSN zaručuje, že si každý může svobodně volit státní příslušnost, má právo svobodně opustit jakoukoliv zemi a vrátit se do ní. Kvóty by ale v podstatě nařizovaly uprchlíkům, aby přijali občanství země, která jim byla administrativně určena, a v této zemi také žili. To je v rozporu se všemi normami pojednávajícími o lidských právech, které dosud byly státy EU akceptovány.

Z kvót vyplývá řada problémů. Podle čeho se budou migranti „třídit“? Jak se budou přidělovat jednotlivým zemím? Mohou státy říci, že někoho, kdo jim byl přidělen, nechtějí? Co se stane pak? Mohou vzniknout spory nejen o počtu, ale i o skupinách migrantů, které si státy mohou velmi nedůstojně přehazovat mezi sebou.

A co když některý uprchlík nebude chtít žít v zemi, do které byl přidělen? Je možné mu občanství nařídit? To jsou všechno otázky, které zatím nemají odpovědi. Chápal jsem nápad s kvótami jako návrh, který přišel v době, kdy se hledalo alespoň nějaké řešení. Nyní vedou EU do slepé uličky, místo aby se skutečně hledalo něco, co vyřešení problému skutečně pomůže. Je nutné zaujmout jasnou azylovou politiku, dodržovat ji, a pak se můžeme bavit o tom, jak najít důstojné podmínky pro ty, kteří utekli před válkou, aby si zachránili život.

Evropa musí společně s Ruskem a USA najít způsob, jak ukončit boje v Sýrii a zajistit klid v oblastech, odkud uprchlíci míří do Evropy. V zemích bezprostředně sousedících se Sýrií – v Turecku, Libanonu, Jordánsku – je potřeba zřídit centra, která zaevidují imigranty, postarají se o ně a zajistí důstojné životní podmínky na dobu, než se budou moci vrátit do své země nebo najdou nový domov.

Na těchto projektech se může Česká republika lidsky nebo materiálně podílet. To ostatně vždy v podobných situacích děláme. Nezříkáme se ani pomoci migrantům, kteří požádají u nás o azyl. V tomto směru jsou naše kapacity několikanásobně vyšší, než je reálný počet žadatelů. Pomoci se nezříkáme, ale musí být efektivní a směřovat k nějakému účinnému řešení.