Nikdy jsem tuto definici neměl rád. Když už je naše mírové žití ohroženo, podívejme se na naši obranyschopnost. V tomto článku chci naznačit to, jak přistupovat k zajištění obranyschopnosti. Budu se držet filozofického přístupu a technickou stránku nechám povolanějším specialistům, například Ing. Oldřichu Hoďánkovi a jeho článkům.

Obrana země je určovaná z venku a zevnitř. Jak tomu rozumět? Z venku je obranyschopnost určována mezinárodněpolitickou skutečností. Vztahy s blízkými i vzdálenými sousedy, jejich ambicemi, silou, jejich vnitropolitickými problémy, charakterem krajiny, kde by se válka vedla, vlastními výrobními zdroji, disponibilními surovinami, výrobními kapacitami atd. Významnou složkou určení obranyschopnost i státu jsou výsledky diplomatických vztahů při navazování spojenectví a vytváření nepřátel. Ve vytváření nesmiřitelných nepřátelských vztahů jsou někteří naši politici nepřekonatelní. Připomínají intenzivní štěkot malého mopslíka tenkým hláskem směrem k velkému psovi, který si ho vůbec, ale vůbec nevšímá. U malého pejska je to pochopitelná reakce, ale u ministra, nebo předsedy vlády? No zvláště, když soustavně štěká a pak pošle emisara, aby vyjednal dodávky léků, které v masivním rozsahu zemi chybí. Strategické zásoby léků jsou součástí připravenosti země k obraně.

Dalším prvkem obranyschopnosti je vytvoření strategických rezerv pro přežití společnosti a její ekonomiky v dlouhodobém tlaku nepřátelské strany, jakými jsou blokády, sankce, nebo ocitnutí se v horké válce. Za dob ČSSR jsme měli po strop napěchované sklady prostředky pro přežití na dlouhou dobu, v některých komoditách jsme byli schopni zásobovat obyvatelstvo až na dva roky. Byly to státní hmotné rezervy a nedotknutelné zásoby v armádních skladech, určených pro mobilizaci.

Obrana státu má hlavní cíl ochránit své obyvatelstvo z principu, ale také jako zdroj obsluhy prostředků obrany. Proto byly budovány protiletecké kryty a vytvořeny prostředky osobní protichemické a radioaktivní ochrany. Podotýkám, pro každého jednoho obyvatele z patnácti milionového Československa. Tyto prostředky byly připraveny i pro hospodářská zvířata. Dostatek materiálu je jedna věc, připravenost lidí tyto prostředky používat je věc druhá. Uvedu jen pár příkladů. Branná výchova na školách, příprava záložních důstojníků na vysokých školách, obrovská práce branné organizace SVAZARM, která připravovala obyvatele ČSSR v oborech souvisejících s rozvojem dovedností, využitelných i pro obranu. Zájmová činnost byla součástí mimoškolního vzdělávání. Modeláři všech typů byli inkubátorem budoucích inženýrů, z letišť SVAZARMU vycházeli uchazeči pro studium na vojenských leteckých školách. Velkou úlohu měl SVAZARM při přípravě řidičů pro motorizovanou armádu. Dalších dvacet pět let těžila kamionová doprava z toho, že v České republice bylo vycvičeno dostatek řidičů s oprávněním „C“ a „D“. Po jejich odchodu do důchodu nastal nedostatek řidičů nákladní dopravy. Mohl bych vyjmenovávat další odbornosti, které připravoval SVAZARM nejen pro obranu, ale i pro hospodářství ČSSR. Tato branná organizace spolu se školstvím poskytla západu po roce 1990 vysoce kvalifikované pracovníky. Myslím si, že kvalifikace našich lidí způsobila, že jsme se nestali zadluženou kolonií po pěti letech od 17. listopadu, ale naše ekonomika odolává obrovskému tlaku na devastaci již přes třicet let.

Každá možnost má svou míru pravděpodobnosti. Takže nemůžeme vyloučit možnost napadení z východu, západu, jihu i severu. A také nemůžeme vyloučit i napadení zevnitř. Vše je v pohybu, vše podléhá změně. Dnešní spojenec na věčné časy, může být zítra nepřítelem. Pokud vezmeme v úvahu napadení ze západu, nemusí to být nutně stávající politická scéna a jejich armády. Vidíme, jak se mění složení obyvatelstva a nutně dojde i ke změně ve vedení státu. Konspirátoři říkají, že v Evropě máme velkou spící a zatím málo vyzbrojenou armádu čekající na povel. O výrocích konspirátorů se říká, že co se jeví nejprve jako výtvor fantazie, se za nějaký čas stane skutečností.

Současná představa možné budoucí války je naše zapojení se do konfliktu NATO – Rusko. Je tato představa opřena o skutečný vývoj mezinárodních vztahů, nebo to bude jinak? Již dnes vznikají zárodky a v budoucnosti se ještě více rozvinou nové varianty vnějšího určení kvality obranyschopnosti. Na těchto více variantách vnějšího určení musí reagovat i vnitřní určení kvality obranyschopnosti. Jelikož se jedná o budoucnost, vnější určení pouze odhadujeme, a to se značnou dávkou neurčitosti. Česká republika disponuje nějakou kapacitou zdrojů. Ta má svůj kvantitativní rozměr. Jinak řečeno, máme jeden, jediný pokus vybudovat funkční obranyschopnost. Tento jeden jediný pokus musí zajistit odstrašení a odražení agresora, kterého dnes neznáme. Můžeme se splést, nepřítele určit nesprávně, vytvořit nevhodnou strategii a promrhat disponibilní zdroje. Domnívat se, že Rusko a jedině Rusko je jediným nepřítelem, by bylo velkou chybou. Musíme brát v úvahu i rozměr času, tj. třicet a více let. A za tu dobu se svět hodně změní. Přátele se změní v nepřátele a naopak. Vnitřní určení obranyschopnosti musí být takové, že zajistí dlouhodobé přežití obyvatel České republiky, kteří budou schopni způsobit agresorovi tak velké ztráty, že se mu agrese rozhodně nevyplatí.

V tomto momentu se dostáváme ke kvantitativní stránce. Dvě brigády pozemních sil a pět specializovaných pluků obranu určitě nezajistí. Pro názornost uvedu zkušenost z roku 1987, kdy probíhalo velitelsko-štábní cvičení na téma zajištění perimetru kolem poškozeného reaktoru Jaderné elektrárny Dukovany útokem nepřítele. Pro zajištění nutných opatření (žádné budování sarkofágů, pouze ochrana obyvatelstva) jsme spočítali, že potřebujeme třicet tisíc mužů a žen, plus potřebnou techniku, výzbroj a vybavení. Přitom bylo stanoveno, že není možné brát lidi a techniku z frontové armády (Západní vojenský okruh, 1. armáda, 4. armáda, 10. letecká armáda a 7. armáda). Mohli jsme čerpat pouze z teritoriální armády. Tu dnes Česká republika nemá. Vzpomínám si, že jsme využili policii, Lidové milice, pluky civilní obrany a mobilizované pevnostní prapory na území Moravy. Při dnešním stavu obranyschopnosti bychom nedokázali splnit ani tento regionální, doslova dílčí úkol.

Kvalita obranyschopnosti, určená z venku i zevnitř, musí mít svůj kvantitativní rozměr. Půl bilionu až jeden bilion korun, plus několik milionů potenciálně bojeschopných vojáků jsou naše zdroje. Může splnit tento úkol 24 letadel F-35, sto tanků, 246 BVP a dvě stovky obrněných vozidel, třicet tisíc vojáků z povolání a nepatrné zálohy, plus bezbranné obyvatelstvo? Nešlo by za tyto peníze zajistit vyšší možnost přežití obyvatelstva, vycvičit několik set tisíců obránců a vybavit je účinnými prostředky ničení ozbrojených sil případného agresora? Nezavrhuji těžkou obrněnou techniku s velkou palebnou sílou a účinnost letectva. Kolik však stojí jedno letadlo F-35 a kolik stojí prostředek na jeho zničení? Kolik stojí jeden tank a kolik stojí malá raketa pro jeho vyřazení? Velké tankové svazy, prorážející obranu nepřítele, dnes nefungují. Malé inteligentní prostředky, které obsluhují dva či tři dobře vycvičeni operátoři, je dokážou zastavit. 

Švýcarská armáda nejspíše nepočítá s pomocí obrovské síly NATO, šesti milionů vojáků. Avšak každá armáda, která by chtěla bez pozvání vstoupit na území Švýcarska, by utrpěla velké ztráty, a tak by určitě takový krok oddalovala. Už slyším námitku, mají výhodu hornaté krajiny. Dobře, hledejme výhodu české krajiny. Našli ji Vietnamci, našli ji Afghánci. Je to také určení z venku pro budování struktury obranyschopnosti zevnitř. Spoléhat na impozantní sílu NATO může být dobré a může být i zavádějící. Místo milionu vojáku v obrněné technice nám státy NATO mohou poslat pouze deky, balenou vodu a možná chybějící penicilin. Hledejme cesty zajištění obranyschopnosti, a ne cesty, jak nesmyslně promrhat peníze a zadlužit Českou republiku. Nebo, že by právě tohle bylo hlavním cílem?