V názvu uvedený humánní ekonomický model lze realizovat na regionální úrovni. Hlavními podmínkami pro jeho realizaci jsou: vzdělávání jednotlivců o různých kulturách a civilizacích, přístup k fotosyntéze s jejím rozhodujícím významem pro život na planetě Zemi, intuitivní chápání entropie jako míry neurčitosti systému a znalost osobních skutečných potřeb jednotlivce.

Entropický pohled a koncepční řešení hlavních problémů modernity již na univerzitní úrovni umožňuje formulovat řadu odpovědí na otázky, které dnešní vlastnická a politická elita společnosti veřejně nepokládá. Takové chování nepatrné menšiny nelze ve vysoce rizikové demokratické společnosti, jakou ta naše je, zásadně ignorovat. Je to důležité i proto, že demokratický systém, stejně jako příroda sama, se vyznačuje decentralizací a kolektivním principem.

Již krátký exkurs do historie umožňuje konstatovat, že již ve 13. století se v různých civilizacích Eurasie vyvinuly formy podobné těm, které se objevily o 500 let později. Evropa měla politicky roztříštěná křesťanská království; Blízký východ a Afrika žily v rámci islámských politických říší; Čína byla stejně jako dříve politicky nezávislá; Indie spolu se svými kulturními zvláštnostmi a zvláštním obyvatelstvem vytvořila relativně tolerantní směs kultur a náboženství. Na první pohled by se zdálo, že je vše jasné, pokud jde o rozdílnost světů. Hlubší pohled na strukturu těchto civilizací však odhalí řadu společných rysů, mezi nimiž je i jeden, který je součástí krátké úvahy o moderním humánním ekonomickém modelu - agrární hospodářství a místní faktor.

Aniž bychom brali v úvahu řadu výjimek a rozdílů mezi civilizacemi, můžeme konstatovat, že v Evropě dominoval římský katolicismus, na Blízkém východě a v Africe islám, v Číně konfucianismus a buddhismus, v Indii hinduismus, islám a buddhismus. Jaká je situace v dnešním světě a jak si v této situaci stojíme my, když pojmy "kultura a civilizace" jsou nesporně propojené a vzájemně závislé?

Pokud předpokládáme, že hlavním zdrojem života je potrava a teprve poté zásoby energie, pak je v tomto kontextu role Slunce a fotosyntézy pro náš život nepopiratelná. Bez nich by na planetě nebyl vůbec žádný život. Obyvatelstvo naší planety představuje přibližně 0,5 % celkové biomasy planety. Taková menšina však potřebuje nejméně 24 % celkové energie produkované fotosyntézou na planetě, aby mohla přežít při naší současné vysoké životní úrovni. Toto "minimum" se stalo nemilosrdným monstrem pro spotřebu energie. A pokud se nezmění naše chování a paradigma, budeme v blízké budoucnosti potřebovat podle ne zcela pesimistických výpočtů 50 % veškeré energie získané fotosyntézou na planetě. Při takovém trendu už nebude nutné ptát se: co jsme to provedli a jakou budoucnost mohou očekávat nové generace lidstva? Tyto otázky jsou procesní a zcela jiné kvality a budou vznikat automaticky. K pochopení rozdílu ve smyslu není nutné univerzitní vzdělání: škola života bude nesrovnatelně těžší a přísnější než jakákoli škola, kterou jsme dosud znali.

Vzhledem k tomu, že potraviny vznikají fotosyntézou a světová populace podle statistik FAO (Organizace OSN pro výživu a zemědělství) potřebuje energii, je samozřejmé, že dnešní centralizovaná výroba potravin je velmi neekonomická. Protože žijeme ve složitém společenském systému, musíme předpokládat, že i ostatní části tohoto systému (logistika, distribuce, výzkum a další) jsou dnes a budou v budoucnu neekonomické. Toto tvrzení podporují následující fakta: Při celosvětové populaci přibližně 7,5 – 8 miliard lidí již nyní vyrábíme dostatek potravin, abychom uživili přibližně 12 miliard lidí. Zároveň více než miliarda lidí trpí hladem a ještě více jich trpí cukrovkou a dalšími patologickými stavy, jejichž léčba je nákladná. Kromě toho se například Spojené státy potýkají s více než 20 000 tunami denně, Itálie s více než 4 000 tunami potravinového odpadu, o dalších státech se nezmiňuji. Problém je, potravinový odpad se spíše ničí, než aby se likvidoval.     

Vzhledem k tomu, že centralizovaná výroba vyžaduje obrovské množství energie, nelze hovořit o pozitivním příkladu technologického rozvoje a pokroku v mechanismech řízení, ale spíše naopak. Centralizovaná výroba potravin je příkladem cesty k bankrotu, neadekvátních manažerských metod řízení technologických procesů a přírodních a lidských zdrojů.

Čtenářům a posluchačům doporučuji materiály projektu Terra Madre. Projekt sdružuje 6 000 cca sdružení ve132 zemích. Úspěch projektu "Slow Food", který vytvořil Carlo Petrini, má podporu ekonoma Jeremyho Rifkina, profesora ekonomické školy v USA (Warthon Pennsylvanie). Kromě toho existuje možnost shlédnout video-dialog Petrini - Rifkin na téma "Energie potravin a demokracie" v italské rozhlasové televizi Republicca.

Navzdory těmto úspěchům nelze na Západě reálně očekávat, že by se podstata současného systému ekonomického modelu v dohledné době dobrovolně změnila. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell