Snad každý pamětník tehdejší doby si vzpomene na první porevoluční měsíce, kdy většina Čechů kupovala denně hned několik různých deníků, ve kterých s potěšením četli různé názory novinářů na jednu a tutéž událost.        

Pryč byla oficiální pravda jednoho správného názoru, pryč bylo cenzurou pokrucované vidění událostí v naší zemi. Nová doba přinášela nové nároky na média, na jednotlivé novináře, na jejich zodpovědnost informovat veřejnost nezaujatě, pravdivě, nestranně a objektivně.

Logicky vznikla potřeba sladit práva a svobody novinářů s právy a svobodami občanů tak, aby se nedostávaly do konfliktu, a stanovit odpovědnost novinářů za jejich činnost.

Tak jako ve všech demokratických zemích s vyspělou politickou kulturou se i Syndikát novinářů České republiky rozhodl na základě studia mezinárodních i národních dokumentů vypracovat Etický kodex novináře, který je závazný pro jeho členy a k jehož dobrovolnému dodržování vyzval všechny české a moravské novináře bez ohledu na jejich členství v syndikátu.

V preambuli českého Etického kodexu novinářů je psáno: „Občané demokratického státu bez rozdílu svého společenského postavení mají nezadatelné právo na informace, jak jim je zajišťuje čl.17 Listiny práva svobod, jež je součástí Ústavy České republiky. Novináři toto občanské právo realizují svou činností. Nezbytně proto přejímají plnou odpovědnost za to, že informace, které předávají veřejnosti, jsou včasné, úplné, pravdivé a nezkreslené. Občan má právo na objektivní obraz skutečnosti.“

Bohužel však ani 25 let po demokratické revoluci se tento kodex nestal základní normou činnosti českých novinářů, ba naopak. Jak mi sdělil jeden nejmenovaný novinář, necítí se být, stejně jako většina jeho kolegů, touto pojistkou mediální demokracie vázán, neboť není členem Syndikátu, tudíž pro něj „nějaký etický kodex“ neplatí.

Je zcela zřejmé, že právě ona chybějící úcta a pokora k novinářské etice je v českých médiích základem neuvěřitelné mediální žumpy, která v České republice panuje a která zásadním způsobem deformuje veřejné mínění, negativně ovlivňuje průběh a výsledky demokratických voleb, likviduje na objednávku nevinné, leč nepohodlné, kritiky mocných a na druhou stranu zamlčuje hříchy svých mecenášů a oblíbenců.

Shodou okolností uveřejnily Parlamentnilisty.cz v minulém týdnu nezávisle na sobě dvě autentická svědectví autorů přímo z mediálního prostředí. Prvním byl rozhovor s předsedou Odborového svazu novinářů a pracovníků v médiích Zdeňkem Kučerou (Smutné svědectví o českých médiích…., Parlamentnilisty.cz, 29. 10. 2014), druhým potom článek dlouholetého novináře, nakladatele, spisovatele a dnes rozhlasového komentátora, vlastníka soukromého rádia, vysokoškolského pedagoga a mnohými uznávaného mediálního odborníka a analytika Petra Žantovského (Babišův šéfredaktor prý v ČT nechtěně odhalil metodu všech českých novinářů …., Parlamentnilisty.cz, 1. 11. 2014), který pokleslost české mediální scény kritizuje dlouhodobě.

Oba dva unisono poukazují na fakt, že v Čechách je běžně a masivně porušován etický kodex novinářů, že dochází k manipulaci se čtenáři, že mezi novináři a jejich chlebodárci panují lobbistické a klientelistické vazby, které jsou obzvlášť viditelné před volbami.

O novinářích, kteří se označují za „hlídací psy demokracie“ a tím obhajují své často neobhajitelné mediální manipulace, říká Zdeněk Kučera, „v české kotlině sejiž nejedná o „hlídací psy demokracie“, ale pejsky, kterým se občas předhodí nějaká kost.“

Zejména v některých médiích tzv. „investigativní novináři“ zcela běžně pracují s účelově selektovanými odposlechy, citacemi z trestních spisů či šetření bezpečnostních agentur, a to i z tzv. otevřených spisů, kterými zejména v čase volebních kampaní veřejnost masírují v neprospěch toho či onoho, případně té či oné politické strany, a to dle zadání vedení redakce, anebo dle přání a potřeb zadavatele té či oné dehonestace nepohodlné osoby či strany.

Přitom Etický kodex novinářů v bodě 3 g.  Jasně říká: „novinář nesmí využívat ve svůj prospěch informace získané při výkonu svého povolání dříve, než budou tyto informace zveřejněny.“

Když nedávno dostalo nakladatelství Mafra pokutu 240 tisíc Kč od Úřadu pro ochranu osobních údajů za nezákonné zveřejnění odposlechů, týkajících se soukromí bývalého premiéra Nečase a jeho současné manželky, označilo tento fakt za nezákonný…..

Přitom podle Petra Žantovského: „Ale ani jedním slovem nikdo ať už z MF Dnes nebo z jiných mainstreamových médií nepřipomíná, že odposlechy odněkud pocházejí. „Pocházejí z otevřených spisů, pravděpodobně od policie, od koho jiného, těžko ze státního zastupitelství. To znamená, že ten policajt, který předal odposlechy ke zveřejnění, se dopustil zcela jednoznačně trestného činu. A novinář, který je převzal a zveřejnil, se dopustil spoluviny na trestném činu. A je úplně jedno, co v odposleších bylo, zda to byly milostné rozhovory, nebo jestli plánovali ukrást zeměkouli.“

A stačí si jen připomenout, kolik takových tendenčně selektovaných odposlechů mnohdy vytržených z kontextu a nezákonně v médiích uveřejněných česká média na svých stránkách či ve svých zpravodajstvích v minulých letech uveřejnila a jak s jejich pomocí manipulovala veřejné mínění.

Současný šéfredaktor Babišovy MF Dnes na dotaz, jak chce prokázat svá tvrzení, kterými zpochybňoval rozhodnutí Úřadu, prohlásil, že důkazy nemá, ale má jasný pocit.

„Nemít důkazy, ale pocit, to je zřejmě teď u českých novinářů a zejména v MF Dnes hlavní pracovní metoda. Když nemám důkazy, tak mám pocit, a tím pádem můžu říkat úplně cokoli, co mi slina na jazyk přinese,“ podivuje se ve svém článku Petr Žantovský.

A Etický kodex novinářů novinářům ukládá v článku 1 (Právo občanů na včasné, pravdivé a nezkreslené informace), bodě c. dbát na rozlišování faktů od osobních názorů, v bodě f. nepřipustit, aby domněnka byla vydávána za ověřený fakt a zprávy byly deformovány zamlčením důležitých dat, v článku 2, bodě g. nezneužívat výsad, plynoucích z povolání novináře, k prezentování svých osobních postojů.

V jednom z dalších komentářů potom Žantovský uvádí: „Navíc hlavním pravidlem novinářské profese je důsledně odlišovat zprávu, která usiluje o maximální objektivitu, od komentáře, který pak může přinést i subjektivnější postoj autora. Zásadně se tyto dva žánry nesmějí směšovat, protože to právě pak vede k manipulaci čtenářem, divákem či posluchačem. U nás je to však jev víc než běžný, a v tom především spočívá bída dnešní české žurnalistiky."

Při hodnocení role médií v letošní předvolební kampani uvedl předseda Odborového svazu novinářů a pracovníků v médiích Zdeněk Kučera toto: „Vím o případech, kdy v regionálních novinách zcela jednoznačně vycházely PR články některých kandidátů bez příslušného označení PR materiálů, bez toho, aby byly označeny číslem inzerátu. Muselo se fakticky jednat o placenou inzerci nebo placený článek. V podstatě by se dokonce mohlo jednat o placení za články bez toho, že by z nich měl užitek vydavatel, ale mohla to být domluva mezi některým redaktorem a zadavatelem.

Nebylo to nic řídkého, tyto věci se prostě objevovaly. Chovaly se tak spíše zavedené tituly než „místní plátky“. Média tedy sehrála částečně negativní roli, protože ve zmíněných případech vydávala a podsouvala čtenáři podjaté texty namísto objektivních informací.“

Jinými slovy – co si „zadavatel“ zaplatil, to redaktor napsal. Etický kodex novinářů přitom v článku 2(Požadavky na vysokou profesionalitu v žurnalistice) po novinářích požaduje-bodě b. vyloučit všechny činnosti, které by jej mohly kompromitovat nebo vést ke konfliktu zájmů, v bodě c. nepřijímat žádné hodnotné dary nebo výhody, které by měly souvislost s jeho novinářskou činností, zvláště pak z důvodů zveřejnění nebo zatajení nějaké informace, a v bodě f. nepřijímat peníze ve veřejné službě nebo v soukromém podniku tam, kde jeho postavení novináře a jeho vliv by mohly být zneužity.

A odborářský boss pokračuje: „ (šéfredaktorovi) je úplně jedno, jak dalece je rozhovor nestranný nebo objektivní. Tyto problémy se táhnou už dlouhá léta a myslím, že mají v podstatě obecnou platnost. Do toho vstupuje ještě jeden zásadní prvek, a to ten, že naprostá většina novinářů má tendenci stranit pravicovým politikům. Nevím, proč to tak je. Zřejmě se jedná o reziduum z dob před rokem osmdesát devět, ale ve své podstatě levicová politika je pořád ještě něco, o čem se nepatří ve slušné společnosti hovořit jinak než v negativním slova smyslu, natož tímto směrem vyslovit nějakou sympatii či vstřícnost. Podle toho se chová většina novinářské obce a je to poněkud nepochopitelné. Pětadvacet let po revoluci mít takovouto antipatii vůči čemukoliv, co je z levého politického spektra. Nerozumím tomu, nechápu to, je to absurdní.“

A Zdeněk Kučera pokračuje: „Většina novinářů je z nepochopitelných důvodů pravicového smýšlení - to je ostatně jejich osobní věc. Jenže oni jsou tak neprofesionální, že toto svoje pravicové smýšlení propojují se svojí prací a nejsou schopni objektivního náhledu. To je zastydlost, nesvéprávnost, naprosto neprofesionální počínání. Souvisí to i s tím, jak média fungují. Dneska fakticky není seriózní deník.

Přitom Etický kodex novinářů jasně vyžaduje, aby novináři vyloučili všechny činnosti, které by jej mohly kompromitovat nebo vést ke konfliktu zájmů,dbalina rozlišování faktů od osobních názorů, neodchylovali se věcně od pravdy ani v komentáři z důvodu zaujatosti.

Současnou novinářskou obec hodnotí její odborový předseda takto: „Kdysi platilo ve starém Římě: „Co nezakazuje zákon, zakazuje stud.“ Bohužel tato sentence v České republice a v těchto letech již dávno neplatí.Z někdejších hlídacích psů demokracie se staly dva druhy lidí. Ti, kteří sedí ve velkých redakcích, jsou zahleděni sami do sebe. Ti „velcí“ novináři si stačí úplně sami, nepotřebují čtenáře ani kolegy. Žijí ve virtuálním světě a vytvářejí si sami svoji realitu. Přesvědčují čtenáře a svoje okolí o tom, co to je skutečnost. Oni už nehlídají žádnou demokracii.“

A Etický kodex novinářů ve svém článku 3. praví: Důvěryhodnost, slušnost a serióznost zvyšují autoritu médií. Z tohoto hlediska je novinář povinen řídit se těmito požadavky: v bodě a. nic neomlouvá nepřesnost nebo neprověření informace, každá uveřejněná informace, která se ukáže jako nepřesná, musí být neprodleně opravena, v bodě e. považovat pomluvu, neprokázané obvinění, překroucení dokumentů, faktů a lži za nejzávažnější profesionální chyby.

A jsou to právě mnohá česká média, která jsou před každými volbami v zájmu svých chlebodárců plná nepřesných, neprověřených informací, pomluv, neprokázaných obvinění, překroucených dokumentů, faktů a lží, která nejenže nebývají neprodleně, ale zpravidla vůbec opravena. Většina těchto mediálních zvěrstev však, bohužel, dodnes nebyla prakticky nijak potrestána, a zatímco mnohdy neprávem pošpiněné oběti těchto antietických a mnohdy i protizákonných lží jsou existenčně, lidsky i odborně zničeny, jejich autoři si navzájem poklepávají po ramenou a odměňují se prestižními novinářskými cenami.

Najít cestu ke spravedlnosti a nápravě často prokazatelných mediálních lží, nepravostí a nespravedlnosti příliš nepomáhá ani česká justice. Často praktikovaný názor, že veřejně činná osoba nemá právo na ochranu osobnosti, jen dává mediálním sedmilhářům křídla, stejně jako tu a tam symbolické postihy přicházející se značným časovým zpožděním a ve formě, která ani nemůže mediální špínu z neprávem pošpiněných reálně smýt.

A tak se nabízí prastará otázka: „Komu to slouží?“