Především to musí skončit a hned. Jen pak nás nevyplení krize, nevídaná skoro sto let. Teprve pak nebudeme terčem pod cizím velením. Ve válce jaderných velmocí by byl na ráně už v první vlně.  

Setkání s voliči stíhám desítky měsíčně. Jedněm bije srdce nalevo. Druhým vede ruku Desatero.  Dalším kréda, mířící doprava. Tím větší shoda panuje v tom, oč jde především:

Kdo řeční, že jsme ve válce – a z moci úřední se tak i chová – vystavuje nás nedozírnému hazardu. Praha to nedělala ani za bestiálních masakrů. Na 4 milióny životů zmařil jen ten v Indočíně. V zinkové rakvi se vrátilo i 60 tisíc amerických kluků.

Chtěl u nás přesto kdokoli – porazit jadernou velmoc? Hrál si snad s ohněm - plány na státní převrat v USA? Tlachal snad v éteru - o atentátu na jejich prezidenta? Byl kterýkoli z tehdejších ministrů u vytržení – nad vraždou mladé ženy za jiné smýšlení? Nutil nás do sankcí, pustošících vlastní zemi?

To vše nám ubližuje až teď. Jen pro pár jepičích kariér. Všem ostatním to škodí nehorázně. Za vietnamské války jsme hráli opačnou roli. K dohodě velmocí, blokující její eskalaci, prorazila cestu československá rozvědka. Kdy se do práce, stranící míru, a ne válce, pustí dnešní papaláši?            

Krize hrotí i druhé z uzlových témat. Jsme zemí průmyslového exportu – a importu většiny jeho surovin. Co má určovat naše zdroje a trhy? Český  zájem - nebo slabomyslná zaklínadla? Teď hrají zdivočelou přesilovku. Mrzačí naši zemi k nepoznání. Patřila do světové extraligy. Hrála v ní suverénní roli. Vyráběla i kompletní jaderné bloky. Států, které to uměly, bylo jen pět. My jsme jaderných reaktorů dodali 24. A poráželi silné rivaly i v tendrech na velké rafinérie a strojírny, cementárny, textilky i jiné investiční celky.

Teď jsme dobytým územím. Mraveništěm montoven, meziskladů a manufaktur. Cizí moc vládne i produkci špičkových přidaných hodnot. Na své gastarbeitery nás degraduje i u nás doma. Skoro všem lidským zdrojům tu platí jen zlomek sum, jež si netroufá upřít svým spoluobčanům. Tak obludně jsme cizinu nedotovali ani za pozdní monarchie. 

U darů přírody to mělo zpoždění. Z východních nalezišť proudily ještě nedávno. V potřebných kvantech - a za atraktivní cenu. To až teď se po nás chce, abychom se odstřihli i od nich. Zkázou to hrozí i zemím, vlastnícím většinu českých kapacit. Budou nám nezištně pomáhat – anebo dobytá území ždímat ještě víc?  

Dáme konečně zelenou – svému vlastnímu zájmu? Expanzi na trhy, kypící rozvojem - a ne škrcené recesí? Většina leží opačným směrem, než v mrákotách spojenecké vděčnosti. Které dary přírody nám dodá velmoc, jíž se to zatmění ducha klaní? Budou snad levnější než ty dosavadní? Bude jich aspoň dost? Nebo nás čeká ponižující pořadník - a nátlak na morbidní protislužby?

Někdy pomůže i starší nápověda. Jedna sahá až k našim legiím. O vznik republiky se zasloužily jako málokdo. Cestou domů se střetly i se sovětskou mocí. Masarykovu týmu to rozum nezkalilo. Národní zájem razil všemi azimuty, ty východní nevyjímaje. Demagogie, mající to za svatokrádež, prohrála na celé čáře. Řídí-li zemi skuteční státníci, umí zkrotit i šovinistickou vzteklinu. Jen tudy vede i nouzový východ z dnešní krize. Z krvavých řeží pro cizí mamon a kondotiéry jakbysmet.