Ekologie je dle encyklopedické definice „věda, která se zabývá vztahem organismů a jejich prostředí a vztahem organismů navzájem.“ Jako první tak nazval a definoval tento vědní obor Ernst Haeckel v roce 1866. Ekologie jakožto interdisciplinární obor vychází z biologie, meteorologie, klimatologie, geologie, geografie, fyziky, chemie, antropologie, lékařských věd (hygiena), ekonomiky, práva, historie, psychologie, technických věd. S úspěchem bych si dovolil pochybovat, zda kteroukoli z těchto věd kdy studovala Thunbergová, obávám se, že ani často nebude vědět, co které z těch slov znamená. Přesto jí bylo umožněno vystoupit na 49. výročním zasedání Světového ekonomického fóra (WEF) v Davosu, které se konalo ve dnech 22. - 25. ledna.

Toto druhdy prestižní setkání vědců, ekonomů či politiků z celého světa poučila předně o tom, že široké spektrum témat fóra je chybou, neboť celá akce by se měla zabývat tématem jediným, a to je podle ní „klimatická krize“. Média Thunbergovou vynesla do nebes a dodala jí tolik publicity, kolik se nedostalo ani takovým účastníkům WEF jako Bill Gates nebo Angela Merkelová. A tak se šestnáctiletá školačka ze Švédska ocitla na stránkách švýcarského deníku Tages Anzeiger, kde vmetla světu vskutku rázné obvinění: „Vaše generace ukradla naši budoucnost,“ což na tiskovce v Davosu doplnila mile skromným prohlášením: „Vím, co chci. A vím, co je správné.“ Podobné věty pak vtělila i do komentáře, který ji pohotově otiskl The Washington Post.

Našinec by už už propadal šálivému dojmu, že některé fenomény či hodnoty jsou dlouhodobě pevné a jako pilíře podpírají náš jinak nejistý svět. Jednou z těch donedávna přijímaných jistot bylo právě Světové ekonomické fórum. Fakt, že je může opanovat pubertální frázistka, dává důvod obávat se, že příště v Davosu vystoupí sloní muž nebo dvouhlavé tele.

Na jeviště světa se Thunbergová vyšplhala loni v září. Před volbami začala místo ve třídě vysedávat před parlamentem ve Stockholmu. Touto „školní stávkou za klima“ chtěla prý docílit toho, aby politici i veřejnost brali vážně ekologické problémy. Její příklad následovali i žáci z jiných zemí, například Německa, Švýcarska, Belgie a dokonce i Austrálie. Není divu: je přece o tolik zábavnější dřepět někde na rynku, místo učebnice vzít do ruky mávátko, pokecat s rovesníky o módních novinkách, případně do sebe vložit nějaké to posilňovadlo. Thunbergová přímo vyzývá k tomu, aby se plošně jeden den v týdnu (například pátek, aby byl delší víkend) věnoval místo výuce veřejným akcím s oním „ekologickým“ tématem. Slovo ekologie vkládám záměrně do uvozovek, neboť je zde zaměňováno za věcně příslušnější ekologismus, jejž opět encyklopedie charakterizuje jako „radikální, nekompromisní formu ideologie environmentalismu“. Z této ideologie vyrůstají politické, nikoli vědecké subjekty a mají své politické, nikoli odborné zájmy. Tak také je možné chápat skutečnost, že někdo propašoval švédskou školačku s eko-anarchistickou rétorikou na prestižní platformu. Ten „někdo“ tím nepochybně sledoval nějaký konkrétní politický cíl. Zatím však nevíme, kdo byl tím „někým“, protože – na rozdíl od teroristických činů a atentátů, k této akci se zatím nikdo dobrovolně nepřihlásil. To je podivuhodné, má-li to být považováno za bohulibý čin.

Nicméně vezměme pro jednou Thunbergovou za slovo. Je-li tedy správně jeden den v týdnu stávkovat „za klima“, je-li to ten pravý odpovědný občanský postoj, pak se ptám: proč by se tak měla chovat jen dítka školou povinná? Neměli by jeden den v týdnu „za klima“ stávkovat též jiné sorty občanstva? Pochopitelně ne všichni v týž den, to by se zastavil svět, ale pěkně po řadě. Třeba v pondělí železniční, letecká a městská veřejná doprava. Přece nádražáci a lidé z metra mají také svou občanskou odpovědnost a právo vyjádřit svůj postoj ke klimatu. V úterý by mohli stávkovat zaměstnanci maloobchodu a služeb. Ve středu veřejná správa, armáda a policie. Ve čtvrtek komplet zdravotnictví a sociální služby. Nu a v pátek pro jistotu veškeré, ne jen základní či střední školství. A jen tak mimochodem: kdo by celý ten tyjátr zaplatil? Kdyby totiž pětinu pracovní doby v týdnu stávkovali „za klima“ též výrobci v průmyslu a zemědělství, neb i oni jsou přece odpovědnými občany, pocítily by to státní rozpočty zúčastněných zemí zřetelným poklesem.

Ovšem nebuďme hnidopiši. Pro tento záslužný návrh by jako pilotní projekt jistě rád své síly nabídl nejen Jakub Janda z Evropských hodnot, ale třeba též slovutný Miloš Gregor nebo jiní lovci fake-news z brněnské Masarykovy univerzity. Shromážděni kolem postmoderního hodinového stroje zvaného Primátorův pyj na Náměstí svobody by nejlépe demonstrovali svůj ctihodný postoj ke klimatu dle slečny Thunbergové. Ta by mezitím byla navržena nejen na Nobelovu cenu míru, ale i za fyziku či ekonomii, a jak lze soudit z mnoha aktuálních verdiktů novelistů, je dost dobře možné, že by je dostala rovnou všechny naráz.

Že to zní nepravděpodobně? Nedejte se zmást. Prolamování se v dosud tabuizovaných „oknech možností“ podle amerického sociologa Josepha Overtona funguje bezchybně. Ano, je to krize, avšak nikoli klimatu, ale rozumu.