Dokonce jsme v kladném hodnocení poskočili o šestnáct příček vzhůru a zlobíme teď na sedmatřicátém místě ze 168 zahrnutých zemí. K neuvěření. Co na tom, že za dalšími zeměmi Evropské unie v dalším zlepšování stále dost zaostáváme.

Zmíněných šestnáct příček polepšeného národa má určitě svá opodstatnění. Buď jsme se začali více bát postihu, nebo jsme ještě nevyužili všechny „bezva finty“. Jsme přece koumáci každým coulem. Zajímavá by byla i studie, jak Transparecy International ke svým statistickým údajům přišla. Samozřejmě že není problém porovnat za určité období počet uzavřených soudních případů korupce. To jsou dostupné informace, ze kterých lze dovodit, že postih nese své ovoce. Je ale rovněž třeba vzít v potaz neviditelnou ruku trhu se stále neviditelnými korupčníky. Pořád existují státní zakázky s jistotou platební morálky, která pro tu kterou firmu může znamenat i existenční záchranu. A to se pak uplácí, jak o život. Folklór českého podnikatelského prostředí je to. A mnohdy se není co divit. Je to právě stát, který svou byrokracií podnikatelům a živnostníkům jejich existenci nijak neulehčuje.

Jestli se něco změnilo, je to zvýšený strach z postihu. V tom má Transparency International rozhodně pravdu. Čistky v korupčním prostředí už začala Nečasova vláda, když vymetla někdejší špičky státního zastupitelství, mezi nimiž se to korupcí jen hýbalo. Současná vláda v tomto konání chválihodně pokračuje. Jenomže určitě pokračuje i hledání způsobů, jak na to vše vyzrát. Být zase před postihem o krok vpřed. Právě proto, že jsme ten proslulý národ koumáků. Korupčník už takovou hloupost neudělá, aby si nacpal miliony do krabice od vína a v klidu s ní promenádoval na ulici v domnění, že coby poslanec Nedotknutelný je zároveň oblíbencem samotného Všemohoucího. Musí se na to prostě jinak, aby na korupčníka před domem nečekala zásahovka. Strašák policejních odposlechů taky stále funguje a lumpárny se telefonicky příliš nedomlouvají. A když už třeba ano, nelze z nich vyčíst takřka nic. Hovor je zpravidla veden v nevinných metaforách. Mnohdy prostě nuda. Ani náznak spojitosti s potřebou někomu nacpat peníze do kapsy. Ani náznak toho, že někdo úplatek po někom vyžaduje. Tolik dobře informované zdroje. Zda je má i Transparency International je věcí samotné organizace.

Statistika jsou jen čísla a navíc velmi ošidná. Působí sice hezky a předvádějí spoustu odvedené práce. Proč ne, k těm číslům se přece taky nějak dojít muselo. Takže zpravidla poloviční pravda. Jestli je i polovina pravdy o polepšení českého národa aspoň trochu berná mince, pak lze říct, že pokrok v ústupu korupce nastal. Úplně nejlepší by asi bylo, kdyby ustala úplně. Zbožné přání mnoha zemí, vzhlížejících k Dánsku, Švédsku nebo Finsku. Tam je míra korupce takřka mizivá. Pravda ale taky je, že tamní podnikatelské prostředí má zcela jiné podmínky i tradici, na kterou jsme po pádu komunismu od roku 1989 za nových pětadvacet let svobodného života nedokázali navázat.

Represe je kapitola sama o sobě. Nikdo nezpochybňuje, že korupce se do kořene nikdy nevymýtí. Je to i forma vydírání. Kdo má málo, chce víc a kdo má hodně, chce všechno. Přímá úměra v psychologii lakomce i rozhazovačného furianta. Pár let vězení duší boháče moc neotřese. Kdo je zvyklý úplácet, bude solit i ve vězení. Prostředky se na to vždycky najdou a účel je přece světí. Platí to například v Číně, míra korupce tam byla obrovská. Paradoxně to vzestupu tamní ekonomiky pomohlo, protože to byla organizovaná korupce. Ten, kdo uplácel, měl jistotu, že zakázku dostane. Čeho je moc, toho je příliš a platilo to i v Pekingu. Mocní poznali, že korupce začíná silně poškozovat zemi do integrace světového hospodářství. Začali jednat a korupčníci  bez rozdílu společenského postavení za to platili svým životem. Na počet obyvatel si to Čína může dovolit. Jen si představte kvůli tomu obnovit hrdelní právo u nás...