Vždy potom váhám, zda tak činí z nevědomosti, nedostatku intelektu, potřeby pochybného populismu spojeného s touženým nárůstem popularity či eventuálně také v zájmu jiné moci. Ani kombinaci všech, nebo jen některých, uvedených faktorů přirozeně vyloučit také nelze.

Jedním z posledních, a to zcela učebnicových, příkladů neporozumění dějinnému odkazu, ale také politické realitě dnešních dní, se stalo mediálně okázalé pokládání věnců k uctění památky obětí poválečného odsunu Němců z Československa v hlavní roli s lidoveckým místopředsedou vlády Pavlem Bělobrádkem. Stalo se tak, podle deníku Oberbayrisches Volksblatt, v Mnichově u Sudetoněmeckého domu, kde sídlí názorově velice radikální a zřetelně protičesky koncipovaná organizace Němců vysídlených z českých zemí: „Sudetendeutsche Landsmanschaft – Bundesverbande.V.“

Není třeba opakovat“, že většině takto „repatriovaných“, kteří po tom sami často před válkou volali,se tomu tak událo, nejprve po dohodě vítězných mocností a posléze na legislativním základě emise dekretů prezidenta republiky, tedyspravedlivě. Jiná dobová reakce krátce poté, co byla Evropa, i za prokazatelné přímé i nepřímé pomoci sudetských Němců, vykoupána v krvi, ostatně možná ani nebyla. Podotýkám však, že jsem, v tomto smyslu také prost jakéhokoliv zpochybňování zbytečně násilných excesů, které celý tento, někdy až skutečně divoký, proces mohly doprovázet a někdy také skutečně doprovázely!

A tak není divu, že mnichovskému, zaranžovanému  „představení“ bouřlivě aplaudoval i předseda landsmanšaftu Bernd Posselt. Ten například v roce 2009 o logické transformaci válečné tragédie, kdy zahynuly i statisíce českých občanů,  odsun, jakožto následný akt práva a spravedlnosti, prohlásil: „Dekrety jsou nebezpečným rakovinovým nádorem na evropské jurisdikci, které musí být konečně odstraněny“. Stejný Posselt, také z Augsburgu, ze sjezdu landsmanšaftu, nesmířlivě vzkazoval: „že žádá znovu domovské právo v ČR pro všechny válečné vysídlence“. Podobné „sousedsky nepřijatelné“ výkřiky si ale tento pán dovolil dokonce již i na českém území, a to před několika lety v plzeňské Měšťanské Besedě. Záda mu tam ovšem kryl přítomný švýcarský občan, současně tehdy „náš“ ministr zahraničí,„ctihodný pán“ Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena Fuerst zu Schwarzenberg.

Posselt o Bělobrádkově zdánlivě „nevinném gestu humanity“, podle bavorského deníku, hovoří dnes jako „o dosavadním vrcholu opětovného smíření“ a ve svém hodnocení akce rád opakuje výraz „historický“. To lze „pochopit“, neboť člen„vládnoucí koalice“ se stal průlomově první osobouz české exekutivy, která kdy přestoupila práh Sudetoněmeckého domu. „Pro Tebe to udělám“, pochlubil se také Posselt „údajnou“ Bělobrádkovou reakcí, když předseda vlády Sobotka odmítl z „pracovních důvodů“ do Mnichova přijet.
    
Místopředseda vlády Bělobrádek má však v těchto nezdravých, a dle mého názoru také nebezpečných a nedávnou minulost zcela relativizujících,postojích bohužel již ina koho navazovat.

Z dostupných informací vyplývá, že již v květnu 1991 měl Václav Havel vytvořit, společně s německým kancléřem Helmutem Kohlem, ústní „pětibodový smluvní balíček“, kde se navrhovalo pro sudetské Němce, možnost návratu, získání státního občanství a na jeho základě i možnost získat prostřednictvím kupónové privatizace půdu a majetek. Naštěstí však k realizaci nedošlo. Současně se ale proslýchá, že iniciátorem a motorem těchto jednání byl Karel Schwarzenberg, což potvrzuje i životopisná kniha knížete, jejíž obsah byl představen například ve vídeňském časopise „Profit“. Zde se zmiňuje i fakt, že Schwarzenberg stál i za odesláním soukromého dopisu Václava Havla tehdejšímu prezidentovi SRN Richardu von Weiszaeckerovi, v němž se budoucí československý prezident poprvé omlouvá sudetským Němcům za poválečný odsun.

Poníženou omluvu sudetským Němcům přednesl také svého času i Petr Nečas a někteří ojedinělí pravicoví politici. Není jich však naštěstí moc a také z tohoto důvodu to bude mít místopremiér Bělobrádek ve svém „nečeském“ boji jednoduché. Věřím však, že úkol zvládne, neboť je to člověk ve svých názorech jasně vyhraněný, což doložil i při svém zvolení předsedou KDU-ČSL.To zavzpomínal na svoji práci na jatkách: „Za ty roky mi prošla rukama spousta dobytka i sviní a věřte mi, že si s nimi poradím, i když se s nimi potkám ve vrcholné politice.“