Není divu, že se o tom mluví, patří to i k hnacím silám uprchlické vlny, ale problém je hodně hluboko od kůží.

Pařížské teroristické útoky zůstávají v centru mediální pozornosti, ale o podobných útocích v Bejrútu nebo Iráku se prakticky nezvíme. To je nebezpečné, varuje Emma Briantová z katedry žurnalistických studií na Sheffieldské univerzitě. Přehlížení násilností v muslimských zemích vytváří falešný dojem, že podstatou násilností, o kterých naši politici mluví a média píší, je útok muslimů na nemuslimy. Na to navazují pokusy vytáhnout starou tezi o „válce civilizací“.

Takováto rétorika politiků a médií je nebezpečná, protože zbytečně nafukuje moc teroristických organizací, když z nich vytváří celou „civilizaci“. Tím jen posiluje zastrašující efekt vlastního teroristického vraždění. Jakmile nerozlišujeme mezi normálními lidmi a fanatiky, narůstá polarizace „oni proti nám“ a spolu s ní poptávka po tvrdé odvetě. Zmasakrované civilní obyvatelstvo je pak prostředím, ve kterém se nejlépe daří náboru dalších teroristických bojovníků…

Krize Západu.....

Věcnější pohled ukazuje, že na začátku nešlo o víru, ale o ropu. Také teď je ekonomická stránka problému důležitou složkou věci. A když se podaří přerušit obchody Islámského státu, jehož nerušené kolony ropných cisteren na cestě do Turecka připomínají ropovody, musíme se zaměřit také na největšího nepřítele globální stability, ekonomické nerovnosti. Není divu, že právě toto téma se objevilo na turecké schůzce nejvyšších představitelů skupiny G 20.

Zpravodajství zaznamenalo hlavně řeči o nerovnoměrném hospodářském růstu ve světě a jak se s tím vyrovnat (chudí chudnou, vyspělé státy stagnují a Čína všem uniká), avšak zástupci odborů v pozorovatelské roli upozorňovali na nerovnosti uvnitř. Mezinárodní odborová konfederace ITUC ocenila, že poprvé se v závěrečném komuniké ze schůzky G20 objevila zmínka o rostoucí nerovnosti jako obrovském riziku pro „sociální kohezi (…) a náš cíl posílit růst“. Mezi politické priority se dostalo zvýšení podílu práce na výnosu z hospodářské činnosti, posílení institucí pracovního trhu a role minimální mzdy a kolektivního vyjednávání.

Samotné proklamace samozřejmě nestačí. „Nemusí nic znamenat, pokud nebudou podložena také závazky prosazovat tyto priority i na národní úrovni,“ konstatuje ITUC.

Moc času se tomu však nevěnovalo, protože původní program skupiny G 20 byl pochopitelně ovlivněn událostmi v Paříži. Promítlo se to do výzvy rozlišovat mezi teroristy a uprchlíky, s argumentací, že uprchlíci prchají před teroristy. Také na sociálních sítích začaly kolovat fotografie trosek městských ulic odkudsi ze Sýrie s poznámkou – kam by se měli uprchlíci vrátit?

Avšak zkreslující je i představa o bohatém světě, kam uprchlíci míří. I v jejich vysněném světě jsou - tak jako doma - vyvolení a přehlížení.

Mluvíme-li o nerovnosti, podívejme se do statistik. V nejbohatší zemi světa, Spojených státech, Centrum pro chudobu a nerovnost při Stanfordské univerzitě zjistilo, že většina amerických domácností, dolních 60 procent, v průběhu posledních třiceti let ztrácela podíl na celkovém rozdělení majetku v USA. Na začátku srovnání, roku 1983, měly tyto domácnosti 6,1 procenta veškerého bohatství Spojených států. Bylo to sice desetkrát méně, než by odpovídalo jejich počtu, ale pořád to bylo ještě dobré. Zato roku 2007 už se jejich podíl snížil jen na 4,2 procenta veškerého majetku.

Jinými slovy, na začátku 80. let, po hluboké recesi způsobené drastickým zpřísněním měnové politiky, v čase prudkých poklesů HDP až o 8 procent a za dvouciferné inflace i nezaměstnanosti, byl majetkový vliv dolních 60 procent domácností o polovinu vyšší než roku 2007, na vrcholu konjunktury. K čemu tedy celá ta konjunktura byla? Většinu obyvatel USA efekt hospodářského růstu jasně minul.

Těžko to hodnotit jinak, než že je to principiálně špatně nastaveno, když nejsledovanější údaj o úspěchu ekonomiky, růst HDP, nevypovídá o úspěchu většiny obyvatelstva, a naopak snižuje její ekonomickou moc. Sledujeme vytrvalý přesun sil ve prospěch vítězné malé menšiny. To není dobré pro stabilitu ani lokální, ani globální. Snižuje to šance v klidu dohodnout rozumnou změnu.

Zmíněné nerovnosti pochopíme, když se podíváme na rozdělení příjmů domácností, z čeho žijí. Ukazuje se, že v USA je jedna z nejvyšších příjmových nerovností na světě. Statistici to poměřují koeficientem Gini, číslem mezi nulou (všichni mají stejně) a jedničkou (vše spolkne jen jeden). Ve Spojených státech roku 2010 (během oživení po finanční krizi) činila nerovnoměrnost příjmů měřeno koeficientem Gini 0,52, hůř na tom byly jen Británie (0,56) a Irsko (0,58).

Domácnosti naštěstí nemají jen holé příjmy z práce a kapitálu, vstupuje do toho také přerozdělování formou úlev, příplatků, sociálních dávek, podpor a služeb. Když tedy započteme i redistribuci, Británie už vypadá přijatelněji (s Giniho koeficientem 0,34) a Irsko taky (0,29). Spojené státy však i po redistribuci zůstávají daleko nejhoršími ze sledovaných zemí OECD (0,37). Pokud tedy má být osud boje s nerovnostmi skupiny G20 ovlivňován politikou vedoucích USA, bude to tvrdý vnitřní boj srovnatelný s pocity anonymních alkoholiků míjejících nálevnu.

Ve statistice příjmových nerovností je zajímavé postavení Česka (0,46 před přerozdělením a 0,26 po). V tom patříme do kategorie s nejlepšími Dánskem (0,48 a 0,25) a Norskem (0,46 a 0,24).

Příjmová nerovnost...

Ale berme to s rezervou, tak to vypadá na papíře. Do hry totiž vstupuje i pravdivost výkaznictví. Česká čísla mohou být ovlivněna faktem, že předchozí vlády tolerovaly neplacení daní prostřednictvím zatajování příjmů. Mají to pod kůží, takže i dnes by někdejší vládní ODS a TOP raději spolkly hrábě, než by souhlasily s transparentním dokladováním příjmů, například elektronickou evidencí tržeb.

Ne všechno lze vyjádřit penězi. V New York Times upozornil ekonomický komentátor Eduardo Porter, že roku 1980 patřily Spojené státy na 13. místo v žebříčku OECD podle předpokládaného věku dožití novorozených děvčátek. To bylo, nyní jsou na 29. místě. Jsou už jen pět míst před koncem žebříčku, který sleduje 34 zemí.

Podobně vyznívá srovnání kojenecké úmrtnosti. Na začátku uvedeného období byla v USA stejná kojenecká úmrtnost jako v Německu, ale nyní už je téměř dvakrát vyšší.

Sociální otázky....

K tomu je třeba dodat, že v USA jsou dvakrát vyšší náklady zdravotní péče v přepočtu na HDP než v Německu, ale ve Spojených státech je tato péče nedostupná značné části obyvatelstva. Až prezidentu Baracku Obamovi se podařilo prosadit aspoň minimální veřejné zdravotní pojištění proti zuřivému odporu opoziční Republikánské strany.

Nerovnoměrnost rozdělení peněz a služeb si tedy umí vybrat krutou daň. A nemusí se přitom zrovna střílet.