V září 2016 pronesl Barack Obama na zahájení 71. zasedání Valného shromáždění svůj poslední projev na půdě OSN.  Prohlásil v něm, že Rusko se snaží silou obnovit svou "ztracenou slávu" a varoval, že pokud se bude dál vměšovat do záležitostí svých sousedů, může to snížit bezpečnost jeho vlastních hranic. Jeho chování v roli prezidenta na odchodu, zejména poté, kdy v prezidentské volbě neuspěla Hillary Clinton, vyjadřuje velkou nespokojenost, že osmiletá vláda pod jeho vedením vyústila nakonec v pokles americké hegemonie nabyté po vyhrané studené válce.  A mimochodem, při kritice „ruského vměšování“ do záležitostí sousedů Obama v OSN neřekl, jak by asi americká vláda  reagovala, jestliže by se totéž, co na Ukrajině dělo na hranicích Spojených států s Mexikem.

Obama je roztrpčen, že za jeho vlády Spojené státy ztratily na poli mezinárodní politiky dominantní postavení dovolující diktovat světu vlastní představy o jeho uspořádání nevyjímaje projekty omezování suverenity dosavadních států s nastolením nadnárodní centrální vlády, jejíž předstupeň se nyní naživo ověřuje při fungování Evropské unie.  Tento stav vyjadřuje i fakt, že prezidentem USA nebyla zvolena kandidátka demokratů Hillary Clinton.  Skutečnost, že volba nového amerického prezidenta znamená ohrožení plánů spojených s nastolením nové organizace světa (zlovolní „dezinformátoři“ pomlouvají USA ze snah nastolit orwellovský  New World Order) potvrzuje v prestižním Foreign Policy člen Rady pro zahraniční vztahy (CFR) James Traub.  Nabádá, že elita musí povstat proti hloupě naštvaným tupým masám, aby zabránila narušení globalizace populistickou vzpourou, která vedla k Brexitu a vzestupu Donalda Trumpa.


Lame-duck prezident  (přel. prezident - chromé káčátko), jak v USA označují hlava státu vykonávající úřad v době, kdy se funkce dosud neujal již nově zvolený prezident, vyvíjí netradiční aktivitu. Především se odmítá smířit s výsledky amerických prezidentských voleb. Svému ruskému protějšku Vladimiru Putinovi pohrozil pomstou, neboť „je jasné, že když se cizí vláda, ať je jakákoli, pokouší zasahovat do našich voleb, tak musíme jednat“, razantně říká Obama.   Nejenže vypověděl z USA 35 ruských diplomatů, ale nařídil také okamžité vyhoštění týmu 15 lékařských expertů patřících k ruskému státnímu leteckému záchrannému týmu Centrospas, kteří se v John Hopkins Hospital v Baltimoru školili, jak vyrábět na 3D tiskárně protézy pro děti a batolata zraněná v syrské občanské válce. Ačkoli se Obama tváří, že má na srdci ochranu volebního systému, štve jej především to, že v případě dokumentace, kterou v říjnu 2016 začal prověřovat ředitel FBI James Comey jde o e-mailovou korespondenci patřící právě Hillary Clinton.  Připomeňme, že Comey postupoval v souladu s procesní zásadou oficiality. Tak je to běžné ve všech  právních státech. V souladu s touto zásadou je státní orgán povinen přijímat k prověření veškeré informace, resp.  jiné skutečnosti nasvědčující porušení zákona s tím, že není relevantní, jaká byla motivace podání dané informace.

Nikterak famózní odchod Obamy z funkce ostře kontrastuje se slavobránou, již mu mediokracie postavila při jeho prvním příchodu do Oválné pracovny.  Posazení na stolec nejmocnějšího muže světa bylo navíc opentleno Nobelovou cenou míru udělenou novému prezidentovi jen několik  měsíců po převzetí úřadu. Dnes nad tím mnoho lidí kroutí hlavou. Průběh zahraniční politiky za Obamova prezidentství rozhodně nesvědčí snaze řešit problémy mírovými prostředky. 

„Mírotvornost“ Obamy pozoruhodně reflektuje říjnové televizní vystoupení náčelníka generálního štábu US Army generála Marka Milley, který prohlásil:  „Chci, aby bylo jasné všem, kdo se snaží odporovat Spojeným státům, chci, aby bylo jasné všem na celém světě, kteří chtějí zničit náš životní styl. Ozbrojené síly USA vás zastaví a zmlátíme vás tvrději, než jste byli zmláceni kdykoliv předtím. (…) Zničíme každého nepřítele, kdykoliv a kdekoliv.“ Toto krvežíznivé vyjádření amerického čtyř hvězdičkového generála (připomínající mimochodem postavu Vojáka ve filmu „Tři veteráni“) jsou zcela v souladu s dosud platnou  Wolfowitzovou doktrínou (ta byla ještě v roce 1992 pod názvem „Defence Planning Guidance“ tajným materiálem administrativy G. Bushe sen., pod názvem Plan for the New American Century se pak doktrína stala součástí republikánského programu před prezidentskými volbami 2000; Wolfowitz byl v době afgánské a irácké války následující po 9/11 náměstkem ministra obrany).  Klíčová myšlenka doktríny zní: „Našim ústředním cílem je zabránit opětovnému vzniku konkurenta, buď na území bývalého Sovětského svazu, nebo jinde, který představuje hrozbu řádu, kterou dříve představoval Sovětský svaz.“

Je zřejmé, že demokraty ve volbách poškozením Hillary Clinton neporazil prezident Putin (resp. jeho  ďábelská hackerka Alisa Ševčenková), nýbrž právě velikášská, přezíravá  a často agresivní politika Spojených států neberoucí na vědomí zájmy jiných států, jednotlivců včetně vlastních občanů. Je paradoxní, že Češi za totality téměř bez výjimky považující Spojené státy za absolutní výspu demokracie, dnes v obavě před světovládnými tendencemi podporovanými americkými kruhy (např. podporou projektu EU), jakož nebezpečnými manévry vojenských sil NATO v Evropě projevují dnes sympatie Rusku. Signifikantním potvrzením a zároveň důkazem chaosu doby vymknuté z kloubů je stav,  kdy  zvolení republikána Trumpa prezidentem USA udělalo v ČR radost levicovému prezidentovi, jakož komunistům.


Pro svět je však dle mého názoru  pozitivní jedna skutečnost.  Většina lidí se dnes přestává orientovat v předkládaných politických ideologiích.  Různé ismy se všemi jejich finesami jsou vhodné nanejvýš pro dlouhé (a často nudné)  intelektuální debaty. Obyčejný člověk jim buď nerozumí nebo na ně nemá čas (nebo zájem).  Přáním člověka je především žít v bezpečném světě.  Toto bezpečí (svět bez globálních válek) paradoxně přináší svět bipolární.  Světoví dominanti na sebe nutně nemusejí mířit zbraněmi.  Stačí,  jestliže se vzájemně kontrolují a není na škodu, mají-li vůči sobě vzájemný respekt.  Totiž, hegemon stojící v čele světa bez konkurence časem pravidelně podlehne názoru, že  pro blaho lidstva je nutno uvěřit každému jeho nápadu včetně toho, že „císař má nové šaty“, ačkoli  ten kráčí ve slavnostním průvodu nahý.

Cílem mého komentáře nebylo jásat nad zvolením Donalda Trumpa nejmocnějším mužem světa (ostatně, teprve se uvidí, nakolik bude jeho volební rétorika odpovídat skutečné politice – víme přece,  jak to chodí).  Lze však ocenit jeho realistický a  nepovýšenecký názor, že  dobré vztahy s Ruskem jsou kladná věc ( viz twitter @realDonaldTrump, 07.01.2017). Tento postoj totiž může přispět ke zlepšení politicky rozděleného světa.  Je-li silou na druhé misce vah Rusko, lze aktuálně ocenit, že je to země, která  v dnešní době, kdy se na jeho hranice hrnou tisíce ozbrojenců NATO (mezi nimi dokonce německé tanky, což v srpnu 1968 považoval za nevkusné – šlo-li o zbraně  tehdejší NDR - dokonce samotný nejvyšší šéf komunistů Sovětského svazu Brežněv) zachovává klid a rozvahu, protože ví, že v opačném případě by byly v sázce životy obyvatel Evropy.