Zatím jsem ale neslyšel pořádně nikoho mluvit o tématech, která míní doopravdy Pražanům nabídnout. Většinou jsou to jen obvyklé obecné povídačky ve stylu „bude líp“ (a tím nemyslím jen jedno nejmenované hnutí, nemoc ztráty kreativity je, zdá se všeobecná).

Co je oproti minulým komunálním volbám nové, je nebývalá úroda nových stran a hnutí. Rozhlížím se tedy tímto směrem a po pravdě řečeno, zatím jsem většinu z nich ani nezaznamenal. Asi také vyčkávají.  Těžko však říci, na co. Možná čekají na Godota, ale ten nepřichází – ani na divadle.

Trochu výjimku tvoří poměrně viditelné Hnutí pro Prahu, zejména jeho buňka kandidující na Praze 5. Je to asi dáno výraznou osobou jejího lídra Jana Skalického, kterého si ještě pamatujeme jako ředitele vodních cest. Skalického nepřehlédnete, Téměř denně přináší témata (třeba tolik propíranou barrandovskou lanovku), vyjadřuje se k nim často neortodoxně a nelíbivě, ale jednoznačně. To někomu může imponovat, jiný třeba upřednostní konzervativní pohlednice s tvářemi žen a mužů se stoickým výrazem a frází v záhlaví, kdo ví.

Ale už velký boss hudebního průmyslu František Janeček kdysi říkal, a měl to jaksepatří odžité, že nejhorší publicita je žádná publicita. Když jsem mluvil o divadle, vybavil se mi jeden starý herecký vtip. Potkají se v klubu dva herci a jeden druhému říká: poslyš, víš ty vůbec, co se u nás o tobě říká? Nevím, odpoví druhý. A dodá: a víš ty, co se říká o tobě u nás? Nic! A v tom je ten vtip: Nebýt vidět a slyšet znamená před volbami neexistovat. A tedy ve volbách neuspět.

Petr Žantovský