Předtím to bylo o loňském státním svátku 28. 10. a poté na tradičním novoročním obědě. Připomeňme jen, že tento oběd dával president v Lánech pro premiéra a jeho i svou manželku. Takový oběd nevynechal dokonce ani předminulý premiér Mirek Topolánek, v letech 2008 a 2009 na něj dorazil alespoň sám, bez doprovodu, protože nežil se svou ženou Pavlou, nýbrž s milenkou Lucií Talmanovou, jak se hezky česky říkalo: na hromádce, a to není východisko společensky únosné pro danou situaci.

Nicméně zůstaňme u Petra Nečase. Již třetí lapsus téhož druhu znamená, že nejde o nějakou náhlou klukovinu, nýbrž vyzrazuje na Nečase, že se Klause bojí. Nad tím ovšem zůstává rozum stát. Když si vezmeme historii vztahu obou politiků, je třeba říci, že Nečas dlouho požíval Klausovy záštity, dokonce platil v ODS za Klausův stín, či klon.  I na kongresu ve Františkových lázních v prosinci 2002 prohrál v boji o předsednictví s Topolánkem pouze o dva hlasy, a to patrně jen proto, že na něj Klaus přenesl svoji podporu (kterou neúčastí ve volbě odmítl Vlastimil Tlustý). Klausova ochranná ruka nad Nečasem se projevila ale už mnohem dříve. V roce 1997 Nečas nejdřív přijal Klausovu nabídku křesla ministra vnitra, vzápětí ale své slovo vzal zpět a jeho politická kariéra se tak zdála být u konce. „Politik, který selhal,“ nazývala ho tehdejší média. A bylo to opět jen díky Klausově až nepochopitelné loajalitě, že se Nečas vyhrabal z tohoto faux pas a vyškrábal zpět na výsluní. (Mimochodem, o této důležité epizodě mlčí nejen oficiální Nečasův životopis na webu ODS, ale dokonce i jinak ne tolik shovívavá Wikipedie!)

Vysvětlení Nečasova pošramoceného chování vůči Klausovi v poslední době může být jediné: Nečas se presidenta bojí. Za dobu svého šéfování v partaji i ve Strakovce učinil tolik hloupých rozhodnutí, že by za to určitě od Klause mohl schytat jeho pověstný „kartáč“. Tak se odedávna označuje situace, kdy Václav Klaus podrobí kritice svého podřízeného způsobem vskutku nelítostným a nekompromisním; je však nutno dodat, že Klausovy kartáče, alespoň co má paměť dosvědčuje, bývaly vždy oprávněné – jejich adresát se dopustil skutečné chyby a poškodil věc, na které Klausovi extrémně záleželo, totiž společnou práci. Výčet

Nečasových chyb by byl dlouhý, ale stačí říci, že je lemován tím zásadním: sestavením špatné koalice se špatnými partnery, přenechání většiny vládního vlivu ministrovi financí, podporou špatného kandidáta v 2. kole prezidentské volby, a naposledy explicitní omluvou sudetským Němcům. To všechno by byly oprávněné důvody pro Klausův „kartáč“. Nicméně, kdo Klause zná, ví, že by se k němu při podobných příležitostech neuchýlil. Má totiž – na rozdíl právě od Petra Nečase – to, čemu se říká kinderstube. Říkejme tomu třeba dobré vychování, a nebo prostě jen cit pro situaci.

Petr Nečas potřikrát nepřišel na Hrad proto, že se bojí, neboť má za to, že bojuje, klímovsky řečeno, svůj „boj o vše“. Jenže právě podobnými chybami tento boj neodvratně prohrává, neboť ukazuje, že je pro tento formát hry příliš malým hráčem.

Petr Žantovský