Politická rozhodnutí s gigantickými dopady na ekonomiku i na svobodu lidí se dělají dál a veřejná debata k procesu jejich přijímání nijak nedoléhá. I proto bylo tak snadné bez ohledu na nová zásadní zpochybnění alarmistických teorií přijmout nové drakonické závazky jak na zářijovém „klimatickém summitu“ OSN, tak při říjnovém jednání o „energeticko-klimatickém baličku“ Evropské unie.

Hluchost politiků vůči veřejné debatě na toto téma má mimo jiné za důsledek i fakt, že debata sama vlastně pomalu utichá. Klimatičtí alarmisté už nemají co nového říci, poslední data se obracejí spíše proti nim a hlavně: dosáhli svého. A tzv. klimaskeptici začínají být unaveni z faktu, že tvrdá data a argumenty nic neznamenají, že vládám stačí ideologie a přání zájmových skupin. Přesto si dovolím k tématice „ globálního oteplování“ ještě něco říci.

Lidé, kteří zpochybňují oprávněnost, nutnost, nespornost, efektivitu a rozumnost drtivých zásahů do ekonomiky a svobody lidí, obvykle řetězí své výhrady do známého žebříčku.

1.    Je sám fakt aktuálního globálního oteplování nesporný? (Zde je ochotna defétisticky souhlasit i velká část „klimaskeptiků“ – přestože data zdaleka nejsou nesporná – a spokojí se jen se zpochybňováním rychlosti a mimořádnosti údajných klimatických změn.)

2.    Pokud platí odpověď ano na první otázku, platí, že je tento jev dominantně způsoben člověkem, především spalováním fosilních paliv a uvolňováním kysličníku uhličitého do atmosféry? (Zde tzv. klimaskeptici tvrdí, že vliv člověka je minimální nebo žádný, a poukazují na jiné než antropogenní vlivy na údajné oteplení.)  

3.    Pokud i na druhou otázku platí ano, jde o proces lidstvu prospěšný nebo škodlivý? (Zde se alarmisté s argumenty moc nenamáhají, většinou berou škodlivost údajného oteplování za danou věc, zatímco jejich kritici poukazují na to, že bilance by naopak mohla být pro člověka příznivá, a odvolávají se na podporu růstu zelené hmoty při vyšším obsahu CO2 v atmosféře, na zpřístupnění až miliardy hektarů dosud neobdělávatelné půdy pro normální hospodaření a také na historii, ve které jsou období civilizační prosperity spojena s teplejšími a období úpadku se studenějšími obdobími.)

4.    Pokud ale i na třetí otázku platí ano, může s tím vůbec člověk něco dělat? Je to v jeho silách? (Zde debata příliš neprobíhá, občas někdo odhadne efekt ohromných zásahů do ekonomiky na desetiny stupně celsia za desítky let.)

5.    Pokud i na čtvrtou otázku platí ano, vyplatí se případné ohromně nákladné kroky? Bude jejich efekt nesporně a mimo pochybnost převyšovat ekonomické a společenské náklady případných opatření? Je hodnota případných škod takovými kroky údajně odvrácených o tolik vyšší než újma, jakou kvůli nim máme přijmout? Jsme dostatečně oprávněni k nedozírným zásahům do trhu, spotřeby a ekonomické politikydokonale podloženou bilancí výnosů a nákladů?

S ohledem na to, co jsem si o věci za posledních 15 let nastudoval, odpovídám já osobně na všechny otázky záporně. Ale o můj názor na tyto otázky teď nejde. Jde o to, že se velká většina polemiky mezi alarmisty a jejich kritiky točí zejména kolem otázky druhé.  První otázku většina kritiků zbytečně vzdává a k dalším se spor téměř nedostává. A v tom vidím hlavní defekt celé debaty.

Tvrdím totiž, že zdánlivě klíčová druhá otázka je při bližším logickém pohledu na věc vlastně zbytečná a lze ji zcela vynechat. Což je myšlenka, kterou zaznívat dosud neslyším. A proč ji zastávám?

Představme si, že „klimaskeptici mají v této otázce pravdu a že tato jejich pravda bude prokázána mimo veškerou rozumnou pochybnost. Tedy že se otepluje, ale člověk na to nemá vliv a není původcem tohoto jevu. Jsou pak všechny další otázky zbytečné? Vůbec ne.

Přátelé mamutích mocenských zásahů do ekonomiky přece můžou úplně klidně dál tvrdit, že i přirozené oteplování je škodlivé, v zájmu lidstva je ho nutno zastavit a že takové zastavení je možné a potenciálně efektivní. A kritici těchto megalomanských plánů mohou dál říkat, že pokud na otázky 3 – 5 platí ne, pak jsou tyto zásahy stejně neoprávněné, i když se prokáže, že planetu naopak ohřál právě člověk. Druhá otázka tedy v principu nic neřeší. Jakoukoli odpovědí na ni žádná ze stran neprohrává.

Koneckonců by šlo vynechat i otázku první a bez ohledu na to, jestli se otepluje nebo ne, může probíhat debata o oprávněnosti a efektivitě případného lidského zásahu do klimatu. Zásahu, který by omezil záplavy, nemoci, neúrody, klimatické katastrofy. Problém údajných klimatických změn lze tedy zcela vynechat a redukovat spor pouze na otázku, zda by nebylo dobré v zájmu vyšších zemědělských výnosů a nižších následků přírodních katastrof zkusit upravit uměle klima do lidem příznivější podoby. Jádro sporu o efektivitě případných zásahů by přece zůstalo úplně stejné.

Ale pro vyjasnění toho, oč mi jde, vynechme pouze otázku druhou a nezajímejme se jen o to, zda údajné klimatické změny způsobil člověk. Bermeklidně (jen pro účel této malé demonstrace)změny klimatu za fakt a dokonce za fakt člověku spíše škodící. A dál se modelově bavme jen o tom, zda se nevyplatí něco s tím dělat.Alarmisté by přece měli všechny trumfy v rukou, pokud by odpověď na všechny čtyři otázky byla kladná a na druhou záporná nebo by se druhá otázka prostě vynechala. Oteplování je realitou, přináší škody, umíme tomu zabránit a přínosy takového zásahu se lidstvu vyplatí. Logicky by přece důkazy pro tuto argumentaci měly stačit. Ale nestačí. A proč? Proč cítíme, že při vynechání druhé otázky není něco v pořádku?

Protože alarmisté nepracují s takovými hloupostmi, jako je bilance výnosů a nákladů, jako je případná efektivita navrhovaných kroků. S tím by svého nedosáhli. S tím by veřejnost nepřipravili k tomu, aby na sobě nechala dříví štípat a snesla bez reptání obhajobu tak zásadních bolestných rozhodnutí.Alarmisté by neobstáli v holé debatě o oprávněnosti a efektivitě případných zásahů do svobod a ekonomiky s cílem ovlivnit vývoj klimatu.

Potřebují něco jiného, než jen suchá data, čísla, logiku a argumenty o výhodnosti svého postupu. Potřebují vyvolat pocit viny.  A to je jádro všeho, veškeré alarmistické propagandy. Poctivý člověk má mít pocit viny za to, že má rodinu, že má děti a tím se prý přemnožuje, že hospodaří. Máme mít pocit viny z toho, že naši předkové vytvořili kulturní krajinu a postavili krásná města. Člověk má být trýzněn vinou za to, že obdělává půdu, získává ke svému lepšímu životu materiály a suroviny, které má kolem sebe dispozici, v potu tváře se snaží o přeměnu svého prostředí, aby se měl lépe a užíval přírodní bohatství. Má mít výčitky, že rozvíjí svůj um a že schopnost čerpat energii a další zdroje ze svého prostředí, vlastní každému živému organismu, zdokonaluje svým rozumem, věděním a prací.

Vnucování pocitu viny není jen implicitní a nechtěný doprovodný jev klimatického běsnění. Je to promyšlená součást celé akce, na jejímž začátku je sebevědomý civilizovaný člověk, hrdý na své dílo, a na konci vinou zdeptaný nejistý obžalovaný, ochotný nabídnout svou peněženku a svou svobodu tomu, kdo jej z tohoto pocitu vykoupí.

Jenže ten, na koho se v této naději onen obviněný obrací, je ve skutečnosti původcem jeho pocitu viny a tedy tím posledním, kdo by tento pocit chtěl rozptylovat. Vždyť to tak fungovalo po tisíciletí. Jak by šamani všech primitivních kultur vymámili ze svého kmene oběti a poslušnost, kdyby jeho příslušníky nejdřív neobvinili, že na nich lpí strašlivá kletba za jakési spáchané zločiny!

I dnešek má své vynalézavé šamany, mistry metod šíření strachu a pocitu viny. Třeba Americká Národní vědecká nadace (NSF) nyní financuje studii ke zjištění toho,jak zařídit, aby se z klimatické změny veřejnost děsila, jako kdyby to byla ebola. NSF udělila grant 84 tisíc dolarů výzkumníkům State University of New York v Buffalu. Ti mají vymyslet, jak dosáhnout u veřejnosti hrůzu z údajných klimatických na základě analýz mechanismu, kterým vzniká znepokojení veřejnosti nad možností epidemieeboly v USA. Zadavatel je znepokojen tím, že hrozbu klimatických změn vnímá veřejnost jako psychologicky odtažitou, zatímco strach z eboly se šíří skvěle. „Aby toho navržený výzkum dosáhl, integruje teorii sociální psychologie a komunikace o riziku k prozkoumání využitelnosti poznatků o psychologické odtažitosti při informování veřejnosti při komunikaci o vynořujících se rizicích pro veřejné zdraví,“ píší ve své novořeči zadavatelé.

Vyvolávání strachu není žádná legrace, dá to velkou práci, ale když se k němu zapojí podsunutý pocit viny, strach s vinou udělá se svobodných lidí poslušné stádo. Proto je druhá otázka tak důležitá, proto se kolem ní alarmisté tolik točí, i když munice zrovna k ní mají nejméně. Bez ní by museli sestoupit k chladné úvaze, k prostému lidskému kalkulu, k bilancování potenciální výhodnosti a nevýhodnosti vnucovaných opatření.

Představme si situaci zcela očištěnou od triku s pocitem viny. Celé téma by se okamžitě zredukovalo na jedinou holou otázku, na vlastní pravdivé jádro problému: máme věnovat úsilí celého lidstva na provedení meliorace klimatu tak, aby bylo pro naši civilizaci vhodnější?  Jsem přesvědčen, že ti, kdo dnes horují pro „boj proti klimatickým změnám“, by najednou říkali, že člověk se do klimatu nemá plést, a námitky, že by to lidstvu prospělo, by smetli ze stolu argumentem, že se máme matce přírodě přizpůsobit. A že ti, kdo dnes tvrdí, že náklady vynakládané na „boj proti klimatickým změnám“ jsou nutné, protože škody z případné pasivity by byly řádově vyšší, by najednou říkali, že tak ohromná operace, jako meliorace celého pozemského klimatu, by byla ekonomicky nezodpovědná a nesmyslná.   

Osobně jsem názoru, že klimatický alarmismus je v posledním tažení. Svou roli sehrál, miliardy a biliony změnily své majitele, mocenské struktury zesílily. Navíc alarmismus vyčerpal svůj mesianistický étos, srážka vymyšlených teorií s realitou na něm zanechala mnoho neopravitelných šrámů.

Proto jsem ji jist, že již v momentě, kdy čtete tyto řádky, kdesi vzniká nová strategie na vyprázdnění vašich peněženek a omezení vaší svobody. A jak ji ve všem tom informačním šumu poznáme? Podle toho, že budeme opět z něčeho obviněni, opět se zjistí, že člověk provedl něco strašného a bude se muset vykoupit.