Spojené státy se připojily ke skupině zemí „ambiciózní koalice“, která chce na probíhající klimatické konferenci v Paříži dosáhnout dohody o omezení zvyšování globální teploty jen o 1,5 stupně Celsia. To je zatím nejzajímavější zpráva z jednání, ve kterých v minulosti USA patřily k nejrozhodnějším odpíračům klimatických závazků.

Ambiciózní koalice, ke které daly podnět Německo a Francie, tak utěšeně narůstá. Zatím tam prý patří asi polovina ze zúčastněných 195 zemí. Česko možná ještě ne, ministr životního prostředí Richard Brabec na konferenci podporoval dohodu, která zajistí, že růst průměrné teploty Země nepřesáhne dva stupně Celsia. Zároveň však podporuje i to, aby nová dohoda umožňovala zvyšování ambicí do budoucna.

Právě pravidelné revize klimatických cílů, které se budou opírat o nejnovější vědecké poznatky a o vývoj technologií, představují druhou novinku, která se objevila v pařížských jednáních. Je možné, že jde o mírnější variantu „ambiciózní koalice“, která místo okamžitého zrychlení snižování emisí nabídne zrychlování postupné.

Pro země tichomořských ostrovních států, stejně jako pro značnou část Afriky a Latinské Ameriky začínají být zničující už současné klimatické změny a prosazují proto stanovení co nejambicióznějšího závazného cíle pro snižování emisí. Brání se Čína a Indie, protože současně mluvíme o nákladech potřebných opatření.

Nejde jen o to, kolik to bude stát, ale kdo to zaplatí. Rozvojové země poukazují na odpovědnost vyspělých zemí, které vyrostly na nejintenzivnějším využití fosilních paliv. Chtějí slyšet, zda jsme schopni se uskrovnit v používání zdrojů a zároveň přispět rozvojovým zemím na alternativu, která by je nezbavila hospodářských šancí.

Podle Financial Times tak „ambicióznost“ může být vyjednávací kartou, za kterou se vymění souhlas Číny a Indie pro postupné zrychlování v rámci pětiletých revizí. A mezitím se bude ujasňovat i to financování.

Česká republika má na konferenci obtížnou pozici, protože máme jeden z nevyšších podílů emisí skleníkových plynů na osobu v Evropě. Vláda je navíc ve věcech klimatu rozhádaná, protože politika ministerstva průmyslu a obchodu s prosazováním prolamování uhelných limitů je v rozporu s klimatickými sliby ministerstva životního prostředí.

V minulosti mělo Česko snahu brzdit a sabotovat dohodnuté nástroje, jak se to podařilo například u obchodování s emisními povolenkami, které u nás byly rozdány zadarmo v takovém množství, až to poptávku úplně udusilo. Z jiného soudku jsou triky, kdy se nástroj švejkovsky přežene, jako to bylo s platbami za solární elektřinu. Cíle jsou dva, napakují se solární baroni a zničí se argument, že alternativní zdroje mohou být levnější.

Překvapivý vývoj na klimatické konferenci v Paříži, kde narůstá zájem o skutečně rychlý a účinný zásah proti globálnímu oteplování, je však třeba brát vážně. Není jen výsledkem nějakého prozření, že si pár politiků o dovolené přečetlo chytré knihy. Zrychlil totiž i průběh a důsledky samotného oteplování a škody začínají být neúnosné. Zastánci starých energetických pořádků proto už nemusí se švejkováním vystačit, protože by se mohli ocitnout v postavení globálních škůdců.

A je tu také ekonomický stimul. Popírači oteplování bývali tradičně vypláceni z fondů ropných společností a dalších fosilů, avšak ti začínají mít hlouběji do kapsy. Začínají být zastiňováni bouřlivým rozvojem technologií pro alternativní zdroje, které už umožňují přebírání významného podílu z energetického mixu. Také elektromobily brzy vstoupí do éry masového nasazení. Automobilky slibují, že jejich auta na baterky mohou mít za deset let 25 procentní podíl na prodeji.

Česká vláda se tedy může dostat do značného tlaku, pokud neseskočí z brzdy a nepřesune se blíže k čelu peletonu. Ten si bude své priority vynucovat. Nejjednodušším nástrojem je kombinace mezinárodních omezení a cílených evropských dotací, čili mrkev před potahem a bič nad zadkem. Avšak klima může být stejný byznys jako kterýkoliv jiný. Inženýři nevidí rozdíl, jestli mají hledat způsob jak v kotli propálit co nejvíc, nebo jak optimalizovat výrobní procesy, aby té energie spotřebovaly co nejmíň a co nejefektivněji.

V době svého zrodu, jak to můžeme číst ve vládním prohlášení, česká vláda počítala s přijetím antifosilního zákona, který by stanovoval každoroční „fosilní rozpočty“, tedy stále nižší množství emisí, které mohou být toho roku vypouštěny do ovzduší. Jinými slovy, zákon by stanovil, jaká mají být roční tempa poklesu emisí. Na podporu klimatických cílů by se pak našly i nějaké ty finanční nástroje. Ale tím nejdůležitějším nástrojem je zákonem stanovená jistota, kudy se jde. Jistota, že investice mohou zamířit tím správným směrem. Jistota, že tudy půjde i veřejná poptávka, která představuje podstatnou část HDP.

Vládě by se dalo vyčíst, že se k tomuto slibu z programového prohlášení stále nemá. Dá se to pochopit, parlament není zrovna dělný a vládě se těžko prosazují i priority, které má za naléhavější. Na druhou stranu, zaplaťpámbu za to zpoždění. Původní představy o tom, o kolik by se měly emise omezovat, byly zoufale nedostatečné. Kdyby už to mělo podobu zákona, těžko by se to setřásalo. Máme tedy volné ruce k tomu, abychom se pokusili o kontakt s ambicióznější skupinou.

Řev o útoku na konkurenceschopnost bude následovat. Jako kdyby teď kvetla. Popravdě, stanovení ambiciózních klimatických cílů sice vypadá jako bůhvíjaké omezení, ale fakticky jde o obrovský impuls technologickému přezbrojování, které tato země potřebuje jako sůl. Omezení jsou nejvýživnější stravou inovací. Byt to kazí život těm, kdo potřebují nehybnost, aby je někdo neodstrčil od cecíku.