Takže klid, nic se neděje, bouře rozhořčení a sprostot na adresu prezidenta přejde. To jen mediokraté a soudcokraté vycítili příležitost lacino a zákeřně zaútočit na svého dlouhodobého (nejen) ideového nepřítele.

I když to vlastně není přesné. Byl to naopak on, kdo jim vyhlášenou amnestií - byť podle mého názoru nezamýšleně - zasadil úder. Jejich nynější hysterické hudrování je jen snahou minimalizovat ztráty z tohoto úderu.

Mediokratům se přece nemůže líbit Klaus dobrotivě odpouštějící, Klaus promíjející, Klaus velkorysý. Klaus je přeci arogantní, sobecký, vychytralý a mocichtivý. Tak nám to alespoň už 23 let říkají. Havel mohl propouštět vězně, Klaus nesmí.

Ani soudcokratům nemůže být jedno Klaus, jednající sice v intencích zákona, ale nebezpečně se vměšující do jejich hájemství. Oni mohou do politiky zasahovat, mohou rušit volby, zákony, reformy, nařizovat podepsat vlastizrádné smlouvy. Klaus ale do justičních záležitostí mluvit nesmí, i když podle litery zákona může.

Proto musí být Klaus po zásluze potrestán.

Mediokraté a soudcokraté ale nespojili síly náhodou - pracují dlouhodobě v úzkém spojenectví a je proto logické, že i nyní postupují jednotně. Současný krok prezidenta vnímají jako něco, co ohrožuje nejen jejich dlouhodobé zájmy, ale především to, co pracně budovali několik posledních let.

Jsou to totiž média, která proti sobě staví politiku a justici, která rozehrávají hru na četníky a zloděje, přičemž těmi zlými jsou politici a úkolem četníků je zloděje pochytat. Amnestie se sice netýká žádných politiků ani politicky citlivých kauz, které by se s politikou daly spojit, ale mediálně se přesto tato zkratka podprahově i zcela otevřeně rozehrává, protože do tohoto obrazu zapadá. Média pečlivě budují pocit, že Klaus dal milost tunelářům, kamarádům, zlojedům, ač z věznice odcházejí především neplatiči alimentů a pachatelé drobných přestupků. Jenže v nastoleném paradigmatu souboje dobra (justice) se zlem (politikou) se ani zásah ve prospěch těchto nikoho neohrožujících odsouzených neodpouští.

Jsou to média, která usilovně vytvářejí pocit, že politika je špína kam se podíváš. Většina politiků by měla rovnou jít do tepláků. Když se podaří nějakého politika za pomoci mediálně-justiční mafie popravit, je z toho celonárodní euforie, aniž by si někdo uvědomoval, že šlo jen o divadlo, navíc uskutečněné jen a díky brutálním zásahům do práv a svobod člověka, které příště mohou potkat třeba nás.

Všelijací Janečkové se nás snaží přesvědčit, že na jedné straně je vše v České republice špatně, na straně druhé v nás vzbudit naději, že se to špatné snad přece jen (díky nim) v dobré obrací, když Rathové končí za mřížemi a testosteronové Bradáčové přebírají dohled nad kauzami. Justice je představována coby alternativa k politice - chceme věřit alespoň těm soudcům, když už jsme se v těch politicích tolik zklamali. (Že je to naivní představa, je snad zbytečné dodávat...)

Najednou však přijde Klaus a celé to narušil. On - politik - si usurpuje právo a zasahuje do výkonu spravedlnosti. Boří tyto virtuální divadelní kulisy. Maří hru na zlé vs. dobré. Zlodějům odpouští a četníky nutí k zamyšlení. Copak to není důvod k pohoršení?

Pohoršení je to ale veskrze farizejské.    

Ježíš odpouštěl hříšníkům a k údivu těch, kteří byli přesvědčeni o své výjimečnosti a spravedlnosti, s nimi jednal jako s normálními, kdežto ty přesvědčené o své výjimečnosti a spravedlnosti nejednou pokáral za jejich domýšlivost a sebejistotu. Stěží bychom mohli toto Boží jednání považovat za relativizování zla.

Je to totiž Boží milost, která lidem odpouští hříchy a činí z nich spravedlivé před Bohem proto, že někdo jiný (Kristus) už za jejich hřích dostatečně pykal a nesl trest.

Amnestie má v sobě něco podobně nadpřirozeného. Nejenže hříšníky propouští na svobodu, ale ještě znamená, že je jejich provinění smazáno - je na ně pohlíženo, jako kdyby nebyli nikdy odsouzeni. Podobně i Boží milost nejen odpouští, ale i zapomíná, očišťuje a činí člověka zbrusu novým. Dává mu druhou šanci.

Amnestie dává druhou šanci lidem, kteří klopýtli. Dát druhou šanci je božské, ale mělo by to být i lidské. Ježíš nás vede k tomu, abychom odpouštěli.

Odpuštění v osobních vztazích přináší uzdravení, tak jako neodpuštění a hořkost může vést až k nemocem a trápení toho, kdo nechce odpustit. Oč větší význam může mít odpuštění tak velkého, řekl bych celonárodního, charakteru, které se týká až čtvrtiny obyvatelů věznic?

Je to nový začátek pro 7000 lidí, nová šance pro ty, kteří už byli dostatečně potrestáni. Kdo jsme my (kteří si zkušenost vězení neprožili), abychom se nad tím pohoršovali a těmto lidem takové odpuštění odpírali? Smýšleli bychom stejně, kdybychom měli s vězením vlastní zkušenost, nebo v něm měli někoho blízkého?

Dovolím si navíc říci, že v době vyvolávání janečkovské nenávisti, hysterie a jakéhosi novodobého třídního boje může podobný akt znamenat více než jen pouhé politické gesto. Může být aktem smíření. Vidím v něm pozitivní náboj. Není divné, neřkuli symptomatické, že ona Pozitivní evoluce, tolik velebící všelijaké pozitivní energie a pozitivní smýšlení, není ochotná a schopná takový krok bez výhrad přijmout jako dobrý?  

Prezidentova amnestie také nepřichází z rozmaru, ale v den významného kulatého výročí založení státu, navíc v dozvuku křesťanských svátků a v okamžik, kdy si všichni na počátku roku dáváme předsevzetí, že budeme lepší. Přichází v den, kdy k nám prezident, ač mající mnoho důvodů pronést projev pesimistický, pronáší slova pozitivní a povzbudivá, protože přesně taková od něj očekáváme. Všichni totiž dobře víme, jak je důležité začít v době, kterou vždy tradičně považujeme za přelomovou, pozitivně. A nejsou snad činy více než slova?

Není to tedy pokrytectví, chtít slyšet z televizoru vlídné a pozitivní slovo a přitom nepřát stejnou - a praktickou - vlídnost těm, kteří se - svojí vinou, tedy zaslouženě, ale někdy i zcela nevinně, nezaslouženě - trápí za zdmi věznic?

Psal-li jsem výše o tom, že prezident tímto činem naboural jakýsi mediální obraz (svůj či obecně české politiky jako takové), jsem zároveň dalek toho tvrdit, že to udělal záměrně a účelově. Zcela jistě mu nešlo o vylepšení své popularity (jeho prozíraví spolupracovníci na Hradě věděli, že média vše naopak otočí proti němu, tento vývoj předjímali) ani o žádný vědomý a záměrný projev boje dobra se zlem (ve smyslu výše načrtnutých úvah) či o snahu pokárat justici (za to, že soudí zdlouhavě). Je-li možné jeho krok takto vnímat, pak je to jen efekt druhotný, nepřímý, nezamýšlený.

Dokonce jsem přesvědčen, že roli nesehrály ani argumenty praktického rázu typu ulehčení přeplněným věznicím, ač si myslím, že i z tohoto důvodu je amnestie více než užitečnou událostí.

Prezident amnestii vyhlásil především proto, že jde o standardní nástroj našeho ústavního systému, běžný ve všech západních demokraciích, a Václav Klaus viděl dobré důvody k tomu jej takto výjimečně a ve výjimečné chvíli využít. Zvláště, pokud k tomu byl po celou dobu svého úřadu opakovaně vyzýván. Nic víc v tom není a prezident ani nemusí svůj krok nijak více vysvětlovat a zdůvodňovat, jak poněkud překvapivě požadují i ti, kteří jinak prezidenta hájí.

Ostatně slovenský prezident si počínal úplně stejně a nad jeho rozhodnutím se přesto žádná z českých vykasaných nohavic nepohoršuje. Klaus navíc ve své funkci končí a podobné gesto se do takové situace velmi hodí.

Klausovi takové gesto také sluší a je mu ke cti - myslím, že až vlna mediálního lynche opadne, bude mu přičteno k dobru. Prokázal tím také to, co je jemu vlastní a co naopak kritizuje na současných politicích, když jim vytýká nenápaditost, neoriginalitu, neschopnost přijít s neotřelým řešením. Klaus udělal to, na co měl právo, co mu nikdo nemůže upřít - a přesto nečekaně, překvapivě. Zase je o krok napřed a všichni ostatní jen závistivě poštěkávají, protože na to nebyli připraveni. Všichni už prorokovali, že nemůže překvapit - a překvapil. I to mi připadá sympatické.

A konečně - nejsou podobné pravomoci (až monarchistického rázu) přesně tím, proč máme svého prezidenta (myšleno prezidentský úřad jako takový) tak rádi a proč se těší takové oblibě? Není amnestie a podobná gesta a symboly přesně tím, co od prezidenta očekáváme?

Nyní už jen pár věcných připomínek, které mám za to, že by měly zaznít.

Vítám propuštění lidí vězněných za neplacení alimentů. To, jak je současná praxe v této záležitosti nastavena, je bezpochyby útokem na rodinu - ženy jsou vedeny k nezávislosti na mužích a podporovány v tom, aby pod smyšlenými historkami dosáhli rozvodu svého manželství, odebrání potomků otcům a vysoudění na nich mnohdy neadekvátních částek na výživném. Nechce-li či nemůže-li muž takové částky platit, může skončit až ve vězení, což je jeden z nejkřiklavějších případů současné neúcty k institutu manželství a rodiny. Je dobře, že mnoho takto perzekvovaných mužů se opět ocitne na svobodě.

Ač prezident tento cíl nesledoval, je vyřešení přeplněnosti věznic a ušetření státních výdajů na vězněné (až 6 milionů korun denně) dobrým argumentem, proč amnestii přivítat. Pro republiku bude jistě účelné, když 7000 propuštěných lidí bude pracovat, starat se samo o sebe a přispívat k prosperitě země.

Zajímavé je i porovnat situaci se sousedním Slovenskem. Není pravda, že Gašparovičova amnestie je nějak užší či pouze symbolická (jakkoli bude znamenat propuštění pouze stovek vězněných) - v některých ohledech je širší, když například její limit je místo 12 měsíců 18 měsíců, u podmínek pak místo dvou tři roky a vztahuje se i na lidi, kteří na nástup trestu teprve čekali. Slováci navíc měli za patnáct let 6 amnestií, zatímco Česká republika žádnou. Nemají také věznice zaplněné lidmi zbytečně odsouzenými za maličkosti, jako je tomu u nás.

To vše mne vede k pevnému přesvědčení, že prezident jednal správně.

Za toto gesto by zasloužil uznání, ne osočování.

Adam B.Bartoš