Ač některé z těchto "uzlových bodů", jak prezident ony momenty nazývá, jsou dějinnými zlomy s pozitivním (pád komunismu, rozpad SSSR) či spíše pozitivním znaménkem (rozdělení ČSFR), případně událostmi a trendy, které byly nevyhnutelné a v jejichž hodnocení se můžeme rozcházet (sjednocení Německa, vzestup Číny), drtivá většina oněch historických momentů je prezidentem líčena spíše jako jednotlivá zastavení na cestě k mnohem větší nesvobodě, kterou dnes zažíváme.

To je vlastně jedno z hlavních poselství knihy, které se jí line jako pověstná nit - ať jde o témata a události ryze domácí či evropské (jugoslávská tragédie, posun v Maastrichtu, referendum o euroústavě) nebo rovnou světové (kampaň ideologů globálního oteplování, 11. září, válka v Iráku, ekonomická krize), jedno je spojuje - jisté zklamání, které prezident z vývoje u nás i ve světě vnímá: svobody je kolem nás zřetelně méně než dříve, dokonce paradoxně skoro tak málo, jako jí bylo v našem minulém režimu. Jde o prezidentův dlouhodobý (a tedy už z dřívějška známý) postoj, do jisté míry také originální tezi (protože drtivá většina politiků a státníků naopak stále naivně věří v pokrok a v to, že svět se zlepšuje), ale až v této knize Václav Klaus podrobně popisuje, co ho k takovému skeptickému pohledu vede. Kniha je vlastně vysvětlením těchto jeho rozpaků a pocitu zklamání.

Takový výklad se neobejde bez různých osobních vzpomínek, kterými prezident své úvahy prokládá, takže ačkoli výslovně uvádí, že nejde o memoáry, takové "malé paměti" to přece jen do jisté míry jsou. Je to vlastně Klausova bilance uplynulých 23 let v politice.

V závěru (který je možná ještě důležitější, než kapitoly předtím) se prezident zamýšlí, co s daným stavem věcí dělat.

I.

Polemizovat s výběrem událostí, které prezident vnímá jako klíčové, samozřejmě lze, ale nemělo by to žádného smyslu. Sám zdůrazňuje, že je to výběr subjektivní a že se i v čase mění. Prezident také určitě vybíral témata, ke kterým má co říci, která se ho týkají a na která má silné názory.

Počátky už zmiňované a stále rostoucí nesvobody (světové i české) spatřuje Václav Klaus nejen v 60. letech minulého století, která osobně vždy (i v závěru této knihy) hodnotí kladně (ve smyslu jistého uvolnění režimu, které sám velmi aktivně prožíval), ale z politologicko-filosofického hlediska je správně považuje za "vítězství idejí jakobínů", neboť podle něho nastartovala "masivní degradaci civilizovaného chování, úcty, respektu a kulturnosti a konec konců i kvalitní kultury" (s. 27). Nejen to - jako opravdový konzervativec jde ještě dál, když si uvědomuje širší souvislosti současných revolučních dějů a jejich prapočátek hledá u Velké francouzské revoluce. "Západ - třebaže jsme k němu z totality vzhlíželi - byl pokračováním revolučních tradic roku 1789 a 1917, zažíval pokračování revoluce proti lidské svobodě. Svět se posunul výrazně doleva," píše prezident.

Jenže svět se výrazně doleva posouvá stále dál. Prezident si všímá událostí, které k tomuto neblahému posunu přímo i nepřímo napomohly a napomáhají a sleduje takové, které se nějak protknuly s jeho politickou kariérou - tedy takové, jichž byl (ať už aktivním či pasivním) svědkem od chvíle, kdy v roce 1989 vstoupil do vysoké politiky. Jako důležité milníky nemůže nezmínit i ty, které naopak znamenaly posun od nesvobody ke svobodě (pád komunismu), avšak i v těch už rozpoznává zárodky budoucích problémů a trendy, které - tu více, tu méně zřetelně - vnímal už tehdy, ale které své hořké plody vydaly třebas až po několika letech (politická korektnost, soudcokracie, mediokracie, NGO´s). Pád komunismu tak sice znamená start jeho kariéry, z hlediska celé země znovunabytí svobody a jistou euforii, ale už tehdy Václav Havel, který u nás podle Klause ztělesňoval ideologii humanrightismu, zahájil svůj útok na demokracii, jehož neblahé důsledky zakoušíme dodnes. Stejně tak pozitivním je rozdělení československé měny, které bylo dalším důležitým přelomem, ale pro prezidenta je tato kapitola spíše příležitostí pro účtování s eurem. Další vybrané "uzly" jsou už povětšinou spíše tragickými dějinnými zvraty, které společnost zašmodrchaly směrem k plíživé totalitě a nesvobodě (Maastricht, euroústava a Lisabon, Jugoslávie, 11. září, válka v Iráku, kampaň alarmistů, ekonomická krize) a prezident v jejich popisu opakuje své výhrady, které většinou formuloval už v době, kdy byly tyto události ještě takřka čerstvé.

Ač jde o celou řadu Václavem Klausem už dříve zmiňovaných témat a mnohé jeho teze jsou tudíž pro ty, kdo jeho spisy čtou, důvěrně známé, přesto zaujme řadou nových myšlenek a podnětů, leckdy i provokativních tvrzení - například letmou kritikou Izraele (s. 159), Římského klubu (s. 21), výhradou k Masarykovi (s. 71), připomenutím role Německa při rozbití Balkánu (někdo by měl ale říci, že německý zájem stál rovněž za rozdělením Československa, dodávám já), skeptickou poznámkou k autentičnosti lidového povstání v Sýrii (za kterým vidí spíše práci exportérů západní demokracie), takřka prorockým varováním před válkou s Íránem (s. 160) či snad vůbec prvním svým výrokem (pokud mne paměť neklame) o Bilderbergu a zednářích (s. 42), kterým evidentně reaguje na poslední knihu Petra Hájka. Nelze z něj sice poznat prezidentův osobní názor na tato alternativní centra moci, ač je zároveň nijak nepopírá a nebagatelizuje. Naopak zcela odmítá konspirační teorie kolem 11. září 2001, v čemž je ale jinak také poměrně konzistentní, protože podobně odsuzoval konspirační teorie jako takové už v 90. letech (například jeho zamyšlení "Konspirativní vidění světa z 20. 2. 1996, in: Občan a obrana jeho státu).

II.

Memoárové prvky najdeme rozesety po celé knize. Asi nejzajímavějšími jsou prezidentova svědectví o záležitostech týkajících se zákulisního dění kolem Lisabonské smlouvy. Zcela poprvé veřejně přiznává, že nehlasoval pro vstup do EU (s. 116), popisuje, jak hlasitě s přáteli oslavoval zamítnutí evropské ústavy ve francouzském referendu - až přijela policie kvůli rušení nočního klidu (s. 118), naznačuje nátlak německé kancléřky při návštěvě v Berlíně (s. 118).

Prezident se několikrát vrací ke svému předchůdci v úřadě. Kritizuje ho za "neuvěřitelný termín humanitárního bombardování", které považuje za "jedno z nejvíce pokryteckých gest humanrightistického světa" a za "zbabělý způsob vedení války". Označuje Havla za "jednoduchého ideologa" (s. 81), který "hrál vždy primárně na sebe" (s. 151) a jeho útok na demokracii mu prý nemůže nikdy odpustit (s. 34).

Všeobecně se ví, že při jedné z pracovních návštěv v USA měl Václav Klaus debatovat s Al Gorem o globálním oteplování, ale Gore se konfrontace bál a pozvání k debatě nepřijal. Málo známý je ale fakt, že prezident s Gorem o oteplování už předtím jednu debatu vedl - jen mnohem dříve, v době, kdy byl Gore ještě neznámým zákonodárcem, tedy před jeho funkcí viceprezidenta. Klaus tehdy Gora rozcupoval a Gore si to pamatoval i při dalších setkáních, což byl zřejmě důvod, proč pozvání do další podobné debaty už odmítl.

Do osobních vzpomínek pak patří i celá kapitola o tragické smrti polského prezidenta Lecha Kaczynského, který byl blízkým prezidentovým přítelem a jeho smrt se ho hluboce dotkla. Václav Klaus přiznává, že ho zároveň zlobí konspirační teorie o tom, že by pád letadla byl Ruskem jakkoli zaviněn. Tato kapitola mu dává opět příležitost zajímavě promluvit o Rusku, stejně jako o obecnějších problémech střední a východní Evropy.

V kapitole o české měnové krizi v roce 1997 také poměrně zřetelně naznačuje, jak byly tehdejší intervence ČNB a MMF nejspíše politicky motivované, aby poškodily ekonomiku země, vyvolaly vládní krizi a pád jeho vlády. V kapitole o válce v Iráku zase podrobně popisuje a na pravou míru uvádí tehdejší hádku s americkým velvyslancem a osvětluje, jak byla jeho slova dezinterpretována opět jeho ideovými protivníky z Havlova okruhu.

Možná skryté poselství má prezidentem dvakrát v knize vzpomínaná historka na vystoupení světově proslulého ekonoma Miltona Friedmana, který Václava Klause pochválil za rozdělení československé měny a naznačil, že by to mohl být on, kdo totéž provede se společnou měnou evropskou (s. 142).

III.

Co z toho plyne? Jaký je úkol dnešní doby? ptá se pak po gassetovsku prezident v závěru knihy. Dovolím si říci, že ten je naprosto stěžejní. Zatímco hodně lidí tak nějak tuší, že se mnoho věcí pokazilo a dokonce by i dovedli vyjmenovat, co vše se stalo špatně, málokdo si klade otázku, co s tím? Kde a jak začít s nápravou?

Prezident nejen popisuje, co naši zemi trápí, ale zároveň hledá východisko z krize. Nenabízí sice žádné rychlé řešení (žádné snadné a zázračné totiž neexistuje), spíše nahlas přemýšlí, co je nutné a co naopak nestačí. I to je ale důležité - je to výzva k celospolečenské debatě. Je to přesvědčivější a upřímnější, než kdyby představil tři magické kroky k úspěchu. Jeho skepse, se kterou například naznačuje, že pro širokou veřejnost bude problém už jen vydefinovat si, kdo je naším společným nepřítelem (což pro generace našich otců i dědů, kteří měli přirozeného nepřítele v Rakousko-Uhersku, nacismu či komunismu, bylo takřka samozřejmé), ukazuje, že nad tématem uvažuje vážně, realisticky a bez romantických představ (prezident však takového nepřítele nakonec nabízí, nebo alespoň vysvětluje, v čem ho vidí on - v nové politické elitě a v evropském impériu).

Náš boj nebude vůbec jednoduchý a nemá smysl si nalhávat opak, naznačuje. Bude vyžadovat enormní úsilí, chceme-li hrozivé trendy zvrátit, chceme-li (slovy Václava Klause) vrátit na Západ Západ (protože "onen mýtický Západ, do kterého jsme se chtěli v roce 1989 vrátit, už dávno neexistuje - zčásti jsme si ho vysnili, zčásti se mezitím změnil"). Avšak už jen vysvětlit, co je myšleno pod slovní hříčkou "vrátit na Západ Západ", je pro většinovou veřejnost těžko uchopitelné. Chybí nám elementární myšlenkový rámec, který by nám umožnil si sdělovat, kam jdeme a co chceme, říká prezident s tím, že dříve (například v oněch 60. letech) ještě takové myšlenkové rámce existovaly, než je rozbila informační a mediální revoluce, internet a sociální sítě.

Václav Klaus pak nabízí svou definici toho, co by oním úkolem dnešní doby mohlo být: "Mám vnitřní jistotu, že je nezbytné organizovat opozici proti dnes převládajícímu evropskému či obecněji západnímu ekonomicko-sociálně-ekologickému modelu a proti potlačování role národního státu. A proti lidem, kteří jsou nositeli těchto myšlenek," píše Klaus (s. 172). Cítíme v tom ozvuk jeho prohlášení po podpisu Lisabonské smlouvy, je to výzva, je to zatroubení k boji. To činí z této knihy něco víc - není to jen nářek nad úpadkem doby, je to krok dál směrem k nápravě.

Václav Klaus je realista, proto ho zajímá, jak toho všeho docílit, když nedosáhneme na média, která jsou cele v rukou protivníka. Jako potěšující však vidí, že těch, kteří uvažujeme podobně, je navzdory mediálním manipulacím stále ještě relativně mnoho.

Nebude ale stačit usilovat o změnu v jednotlivostech - bude potřeba změna celého paradigmatu, říká. "Musí jít o paradigmatickou změnu, o změnu myšlení, o uvědomění si hloubky existujících problémů a míry, v jaké je s námi manipulováno," píše. Musí jít o skutečnou, explicitní "vzpouru" těch, kteří vidí dál, než ti, kteří jsou dnešní povrchní dobou uspokojeni.

To už není ani levicový či pravicový úkol, dodává také trefně. "Jde spíše o hledání nejvyššího společného jmenovatele, na němž se shodnou ti, kdo stále ještě věří v demokracii. Jde o nezbytný předkrok - aby vůbec mohlo být standardní klání levice a pravice znovu umožněno. A aby byly kontury jejich sporu (a sporů) vůbec rozlišitelné."

V závěru proto Václav Klaus nabízí jako jistý politický program "realismus", který by měl naše postoje vyjadřovat přesněji, než zavádějící nálepky optimisty či pesimisty. "Při hodnocení dnešní doby musí zvítězit realismus, věcná deskriptivní analýza, nenalhávání si. Naše aktivita musí být rozhodná a sebevědomá. Děláme ji proto, protože optimisticky věříme, že demokracie stále ještě má smysl. Ostatně právě o tom je celá tato kniha."

Závěrem

Použiju-li poněkud zprofanovaný výrok, Václav Klaus zraje jako víno. Osobně považuji tuto knihu za možná nejlepší ze všech jeho knih (zcela určitě to pak platí pro grafickou podobu obálky, která je opravdu typograficky vydařená). Tak jako Hájkova "Smrt v sametu" překonává (protože dohlíží dál, respektive jde hloub) předchozí "Smrt ve středu", Klausův "Kde začíná zítřek" je překonáván recenzovaným titulem.

"My, Evropa a svět" zároveň ukazuje, že Václav Klaus, ač se vždy vymezoval vůči jistému druhu intelektuálství, intelektuálem v tom nejvlastnějším a nejlepším slova smyslu je. Promýšlí souvislosti, argumentuje, analyzuje, zatímco řada inteletuálů havlovského typu jen plytce žvaní.

Nabízí originální myšlenky, byť často cituje a odvolává se na jiné - to má ale jiný důvod: vědomé upozorňování na to, že se svými názory není zdaleka tak osamělý, jak ho česká i zahraniční média někdy ráda vykreslují. Řada citací (včetně prezidentova oblíbeného citování sama sebe) je zároveň velkou výhodou knihy, protože bohatý poznámkový aparát tak čtenáři umožňuje dále téma studovat (zároveň je také pěknou ukázkou toho, že Klaus s citacemi umí pracovat a respektuje autorství cizích myšlenek, zatímco jeho předchůdce si často cizí myšlenky přisvojoval tajně a vydával je za své - včetně ukradeného hesla o pravdě a lásce, které si "vypůjčil" od Mahátmá Gándhího.)

Kniha je unikátní v tom smyslu, že jde vlastně o zpověď někoho, kdo se pohyboval ve vysoké politice téměř čtvrt století a bilancuje toto uběhlé údobí. Vyslovuje-li prezident své úvahy a soudy o různých událostech a trendech doby, nejde o akademické krasořečnění, ale o slova podložená nepřetržitou politickou praxí. Stěží bychom našli někoho jiného, kdo 23 let sledoval dění v zemi z takto klíčových pozic (tedy byl vždy uprostřed dění), což jeho závěrům dodává nebývalou váhu.

Kniha ukazuje, jak velká osobnost z politiky (alespoň prozatím) odchází a jak moc bude chybět. Historie ocení, když politik dokáže včas rozpoznat nebezpečí, které většina nevnímá či podceňuje. Některým politikům stačilo k vstupu do dějin i to, když projevili podobnou prorockou předvídavost byť v jediném případě (například Enoch Powell a jeho varování před multikulturalismem a přistěhovalectvím). Václav Klaus však dokázal takových zprvu podceněných nebezpečí odhalit rovnou několik.

A nejen odhalit a demaskovat, ale stále proti nim burcovat až do poslední chvíle svého prezidentského mandátu. Jeho poslední kniha je takovým burcováním, je ale ještě něčím mnohem víc. Třebaže bilancuje, je zároveň pohledem vpřed a do jisté míry je i jeho politickým krédem, možná i politickým programem. Klidně by se mohla jmenovat "Proč jdu znovu do toho II."

Jako taková musí všechny klausovce potěšit. Jako taková musí všechny jeho ideové nepřátele pořádně vyděsit.

Psáno pro Prvnizpravy.cz
Adam B. Bartoš